Lucienne

Jako správná mladá dáma jsem se nebála vlka nic, kromě snad pavouků a potom klíšťat, komáři mi taky moc neseděli – pokud na mně zrovna seděli a nebo se mi dobývali kamkoli na tělo. Na základce proběhlo několik kamarádek s plazy, myšmi, psy, kočkami a jinou havětí včetně kudlanek a želv. Já byla vedena rodinou k lásce ke zvířátkům také.

Byla jsem jedna z těch tisíců dětí, co si zvířátka prohlížejí u kamarádek a kamarádů, protože vždycky, když jsem prosila o pejska, bylo mi řečeno:"A kdo s ním bude chodit, až vás to s bráchou omrzí. Kdo se o něj bude starat? Zatím si střídáte rybičky a i rybičky vydrží vaši péči jenom tak rok dva. A navíc, kam bychom ho dali?"

Můj pokojíček v bytě v podkroví měl tenkrát závratné rozměry šest a půl metru čtverečního a zatímco jiní měli aspoň skříň tak, že se nebouchali do hlavy, já chodila v kačeřím přídřepu i pro ponožky. Výhodou bylo, že jsem z postele otevřela okno, sáhla na psací stůl pro knížku, zatáhla závěs u vstupního průchodu v papírové stěně oddělující můj kumbálek od bratrova a mohla si v klidu nohou prohrabovat svetry ve skříni s posuvnými dveřmi. Volný prostor byl asi 1m^₂ a kolem něj se všechno točilo. Samozřejmě největší problém byl na tom jednom metru vyluxovat, to asi znáte všichni.

Dneska, když bydlím mimo rodinu a mám o pár metrů navíc na starost, někdy mi taky dělá problém vyluxovat. Zvlášť potkani hrozně línají... Ty chlupy, co se všude nacházejí už mají podobnou barvu, jako mám já vlasy a navíc jim rostou hrozně dlouhý, kdo má ty půlmetrový chrouny pořád tahat z kartáče z turbohubice. A navíc je maskujou za tmavý krátký, ale to já jim nevěřim a sama se o tom několikrát týdně přesvědčuji, že mlží. Jó potkani...

Jednou před několika lety jsem jako správná hospodyňka pořádala loupežné výpravy na kole. Loupežné výpravy spočívaly v tom, že kudy jsem jela, tudy jsem plenila ty nejchutnější plody jabloní, hrušek, rybízu, kukuřice, slunečnice, prostě cokoli se dalo zavařit, zpracovat ať už jedle nebo alkoholicky, sbírala léčivé byliny a kromě toho, že jsem jezdila s osmdesátilitrovou krosnou a klesala pod její tíhou, když byla plná, nazývala jsem tyto výpravy "hledáním kostivalu".

Seděla jsem tedy po jedné cyklovýpravě ve vesnické restauraci, tuším Strančice se ta vesnička jmenovala, krosna stála opřená o zeď vedle kola a čekala jsem na vlak směr Praha. S takovou tíhou by se mi fakt těžko jelo a pomalu se smrákalo. Dávala jsem si do nosu nějakou dobrou krmí, bylo to fajn. Pivenku pomalu padala pěna a zlátlo v zapadajícím slunci, cvrčci cvrkali, prcci p... ale co to povídám... prostě bylo krásné pozdní odpoledne.

O lavici dál seděla skupinka takových těch kožených bund, zelených džínů plných sichrhajcek, červených vlasů s dredama, nějaká číra tam také byla a oblak dýmu z jejich žvár se nesl až ke mně. Bandy jsem si nevšímala, za prvé jsem byla utahaná, za druhé nevyvolávám rozbroje. Skupinka ztichla a jenom tak posunkovala, to jsem si mezi jednotlivými sousty stačila všimnout.

Najednou jsem zbystřila. Přede mnou se objevila potkanice barvy stříbrný husky, tj. černobílá s černýma očkama. Měla dobrých třicet centrimetrů délku bez ocasu a vypadala jako váleček na nožičkách. Docupitala ke mně a vyšplhala mi po ruce až na rameno a zavrtala se mi do vlasů na zátylku. Cítila jsem teplo a neuvěřitelné souznění. Bylo to nádherné. Nikdy bych nevěřila, že takový potkyšek dokáže vyvolat tak krásné pocity souznění se všehomírem.

Ovšem kluk, co mi potkyšku dal k talíři koukal. Celá banda koukala. Celá restaurace, co venku seděla u piva koukala. Prostě koukali všichni. Já nekřičím, nic nedělám, naopak si v klidu vychutnávám jídlo a pivo a jsem v pohodě. Asi čekali klasickou reakci, mně po mrtvici nebo v šoku křičící nebo tak něco. A ono prd. Kluk za chvíli přišel, abych mu jí vrátila.

"Nevrátím, nechci!" vyhodila jsem ho od stolu.

"Vrátím, až já budu chtít." řekla jsem posléze. V klidu jsem dojedla, potkyška držela jak přibitá, páni, to byla paráda! Kluk byl evidentně nesvůj, jak jsem se tam tak připravovala na odjezd s jeho potkyškou na rameni. Prosil, ať už mu jí vrátím, ale já byla neoblomná. Taky dokážu být mrcha, když se ten druhý snaží chovat jako nevycválanej zmetek.

Nakonec jsem mu jí tedy před svým odjezdem vrátila, ale teda nerada. Byl rád a já doufám, že už nikdy nebude dělat taková alotria. Z vlastní zkušenosti vím, že ženy reagují velmi prudce na přítomnost potkana v jejich společnosti. Tak sedm žen z deseti je úplně mimo z jakékoli myši, i když má pět centimetrů a natož když má centimetrů dvacet.

Od té chvíle jsem věděla, že si potkyška pořídím a to velmi rychle a loupežné výpravy se zaměřovaly hlavně na potkyší pochutiny a potraviny a hračky.

Tak takhle to bylo. A pak přišla nezapomenutelná Macinka a tu milovali všichni. Taky se jí dostalo péče a lásky a výcviku a nebála se ukrást ani kotletu přímo z talíře. Potkani jsou prostě bezvadný, škoda, že jsem o nich netušila v době, kdy jsem byla malá. Jedno akvárko s rybičkama nebo s potkyšem... Tak snad příště...

linkuj.cz vybrali.sme.sk