Lucienne

To všechno jsou zásadní otázky, na kterých je položena jakákoli civilizace a to i ta lidská. Momentálně ve svém rozhodování plavu v jakémsi prostoru plném vakua a když se rozhoduji, mám možnost se na svá rozhodování dívat s odstupem. Netíží mne jakési civilizační priority, jsem socializovaný občan s minimálními nároky na společnost. Neočekávám, že mne společnost bude bavit, že mne bude vést za ruku, snad jen, že mne za ty nehorázné každoměsíční daně chvíli podrží nad vodou a cestou pro chleba mne nikdo nezapíchne pro dvacku nebo nebudu zatáhnuta kamsi do křoví z pochybných důvodů. Cítím se tudíž jako relativně svobodný člověk.

Jak se však cítí potkan? Objevuji souvislost mezi chováním svým a chováním své potkyšky. Ne, že by předtím byla nějak drezůrovaná, to ne... Cvičák jí v žádném případě nikdy nečekal, takže obzvláštní poslušnost jsem také nevyžadovala. Defakto jsem jí zprostředkovávala svojí vizi svobody a vlivu státu tak, jak bych to viděla a očekávala já. Dávala jsem jí jídlo, které jí chutnalo, vybavovala postupně bydlítko, pravidelně čistila co ona znečistila, netáhlo na ní a nebylo jí horko, měla dostatek spánku a i lásky a mohla si dělat co nebylo mnou zakázané. V jistém ohledu jsem si tedy zahrála na zákon, který ona věčně překračovala, zvláště, když viděla hranici.

Tedy nic nového pod sluncem. Hranice překračujeme všichni. Všichni se jimi vymezujeme, zvlášť když poznáme, jak to bolí dotknout se elektrického ohradníku, když je pod proudem. Jakási karenční doba zde také funguje, prostě máme funkční prostředí, které funguje. Funguje na všechny, ne na každého trochu, to je vcelku zásadní poznatek. I lidé, kteří se vydělují ze "společnosti" se vůči ní vymezují a tudíž její prostředí je fungující, jinak by na prostředí nikdo nereagoval – bylo by neviditelné a tudíž nevymezitelné.

V okamžiku, kdy se prostředí a zvyklosti změní, změní se i člověk a změní se i potkyš, který s člověkem žije. Před několika měsíci jsem zde psala o tom, že svoboda pro potkana znamená i láskyplné zacházení z druhé strany – té, která svobodu určuje a vymezuje. Dostatek svobody a lásky byl určující pro vztah člověk – potkan. V té době jsem byla velmi zaměstnaný člověk, žila od přijímaček k přijímačkám a naše konkrétní potkyšočlověkoidní potkávání bylo omezeno na pár hodin denně.

Dnes, kdy jsem doma téměř neustále, pokud tedy nejsem někde jinde, svoboda a její vymezování znamená něco jiného. Jak jsem se změnila já, jak jsem se stala ještě více uzavřenou a málomluvnou, tak se změnila i potkyška. I ona je víc nedůvěřivá, už téměř vůbec nesedne na lep mojí občasné sladké mluvy a radši je víc sama než se mnou. Její hry se změnily na základě toho, jak se změnily moje hry a moje záliby. Vlastně tu žijí vedle sebe dvě oddělené entity, které si užívají společnosti pár hodin denně a zbytek doby se drží vlastního světa. Připomíná mi to situace dávných zlatokopů a jedinců žijících nemluvně ve srubech kdesi v divočině, kdy se zvěř i příroda přizpůsobí tomu zvláštnímu tvoru, který nikomu zvlášť neubližuje, ale ani nikoho zvlášť neoblažuje. Splynou v jeden harmonický celek, kdy není potřeba zvláštních her a péče a domluva funguje v řeči přírody.

Ta zásadní proměna v životě mého potkana je to, že si radši bude v tichosti šramotit ve tmě mezi sokly skříní, odkud se v potřebě vody neslyšně a bezhlesně přesune k nejbližší misce pod květináčem. Jídlo má za tu dobu už dávno nasyslený včetně poschovávaných mlsůtek a tak nějaká delší schovka pro ni není problém. I já poslední měsíce žiji v jakési schovce, takže ji chápu a vidím v tom odraz sama sebe a svého aktuálního světa.

Jak ji ale chytám? Jak ji dostanu ven z pod té skříně tak, abych jí neublížila a přitom sama sebe psychicky neodrovnala neustálým klečením na zemi a usilovným laskavým voláním s piškotem v ruce? Když ji totiž chci dostat zpátky do bydlítka, dospěla jsem k závěru, že musím použít lsti. Lest spočívá v klasické pampaliniovské pasti s uzávěrem na provázek. Lev přijde, očuchá lákadlo v pasti, vleze do ní a pak trh! a spadla klec. Já jako lovec Pampalini si mohu zamnout ruce, jak jsem ji lehce a bezbolestně dostala. Konečně nebudu muset trpně čekat na drtivý konec svých kabelů a ložního prádla.

Nojo, ale jak to souvisí se svobodným rozhodováním? Jednoduše. Ona sama se rozhodne, že zdrhne a místo pravidelné stravy a socializovaného potkyšího života bude žít pod skříní v nikdy neměněných papírkách, se sto let starými zásobami, ale v tichu a osamoceném míru. A ona sama se rozhodne, že vstoupí do pasti, do které vstoupila už několikrát a která za ní spadne vždycky stejně, a udělá to pro kus žvance. Ani ne pro lásku, ani ne pro svobodu, dokonce ani ne pro hry, ale prostince pro kus bílýho jogurtu. Ten se totiž nedá nasyslit, z natrhaných papírků ho nevyrobí a mýdlo ani voskové ovečky s piškoty ho nenahradí. Dobrý jogurt musí být čerstvý, v čisté mističce, hezky naaranžovaný v té pastičce, která má podobu vhodně upraveného bydlítka se spoustou lákadel a voní už z dálky.

Dneska pětkrát velmi pomalu a opatrně obešla klec, očichávala jí skrze mříže, koukala lačně na ten jogurt a opravdu asi po dvaceti minutách perného rozhodování, kdy utekla pryč a zase se z povzdálí vrátila, do klece vlezla. Potom se podivila svištivému zvuku, když zapadly dvířka, ale to jí nijak neubralo na temperamentu při jejím aktuálně splněném cíli z jejího svobodného rozhodnutí dopřát si jogurtu. Mlsala, dokud celá mistička nezmizla. Byla tak lačná a tak se přecpala, že na spací místo u vrchu klece vylezla velmi těžko, dokonce několikrát spadla zpátky do pilin, jak ani neudržela rovnováhu. Bylo to směšné, bylo to logické, bylo to tak lidské... Teď spí, ouška se jí hýbou ze spánku, smotaná a roztomilá a i když není svobodná, tak může v rámci mnou vymezené svobody zase dělat všechno, co není zakázáno. Ale už to není ta divoká divočinná svoboda, už je to něco mezi. Už je tu stát a regule. A jogurt.

Což mně připomíná, kde mám já svůj jogurt a do které klece se nechám nalákat? Kde past sklapne?

linkuj.cz vybrali.sme.sk