Lucienne

Dva potkani běželi přes dvůr. Jednoho z nich kdosi zabil. Druhý potkan zůstal bez hnutí sedět. Zjistilo se, že je slepý. Vedle mrtvého potkana bylo nalezeno stéblo slámy, pomocí něhož vedl svého slepého druha přes dvůr...

sobota, 16. prosince 2006

Stáří

Potká nás to všechny...

Milovníci potkanů i člověků, podívejte se co vás čeká...

Nejenom člověk, ale i potkan, se probíjí životem od ztřeštěného mláděte k uvážlivému dospělému a sladkému "vypadáš stále dobře". Z roztřeseného bobečka, který seděl na ruce a měl jenom pár centimetrů se postupem času vychovala sebevědomá potkyška, která měla smysl pro srandu, dramatické situace a nevinnou přítulnost. Jak čas běžel, jakoby pádil. A najednou je tu stáří. Čas, kdy nožičky už tak neslouží, vypadávají zoubky a člověk i potkyš jsou více bezbranní, toužící po laskavosti a něze a společnosti druhého.

Nechtějí být sami.

Potkyška se naučila žít přes noc pod postelí v šuplíku, kde měla kutloch. Odtud vyrážela na mazlivé výpravy do dlaní obou manželů. Čas strávený v jejich blízkosti dělila spravedlivě. Půl hodiny spala na ruce jednoho, půl hodiny na dlani druhého. Přešla jim vždycky obličej těmi sametovými packami, to aby věděli, že tam je a oňufávala jejich ouška. Byla roztomilá a obě tři strany čekaly na každou noc s láskou a odevzdanou trpělivosti, že se zase moc nevyspí. Totiž v určitém věku už prostě nezaberete jak za mlada.

A najednou tu je stále mazlivost a přitom už není síla vlézt do šuplíku a vyčůrat se do papírků. To samozřejmě platí pro potkany. Lidský tvor i v pokročilém věku má pravděpodobně jiné metody, jak a kde se vyčůrat. I když... Variabilita nás činí tolerantnějšími.

No a nyní dochází denně k tomu, že spíte a spíte, na dlani teplá funící natažená potkyška a najednou jiné teplo. Takové mokré. Protéká do postele. Jaký si myslíte, že je následující děj?

"... A leží mi natažená na dlani jak široká tak dlouhá. Je strašně sladká, přítulná a člověk nemá to srdce ji vzbudit, aby se šla vyčůrat. A navíc, kam to má pustit v okamžiku probuzení, když se prostě sotva zvedne? Tak zestárla poslední dobou. No a tak mám pořád mokrou postel. A víte, jak to řeším? Prostě si vždycky chytnu lem noční košile a natlačím ho na ten flek a vysaju to tou košilí. Jenom doma nemůžou přijít na to, co v noci s tou košilí dělám, že jí mám tak zežvaněnou. A nepřemýšlím o tom, že by s námi potkyška nespala, to vůbec ne. Když už přemýšlím nad lepším řešením té situace, napadá mě jenom jedno."

...

"Koupit si delší košili."

linkuj.cz vybrali.sme.sk

lucienne, sobota, 16. prosince 2006, 5:15, trvalý odkaz,

Komentáře (4)

Tip:
Važte dobře, na koho odkazujete a zda komentujete smysluplně.
1 borufcicka WWW 16.12.2006, 23:04:18x
:) Ty je musíš mít opravdu ráda. :) Vždycky mě zahřeje u srdíčka, když najdu člověka, který umí mít takový vztah k jiným živočichům.
2 hanele WWW 17.12.2006, 09:06:20x
nádherný potkyší hospic!
3 H. 21.12.2006, 17:16:43x
Cítíš se hodně osaměle, Lucienne?
4 Lucy Mail WWW 21.12.2006, 18:50:02x
2 H.:
Někdy ano... Smrt bolí... Každá smrt. I když o tom nepíši, možná jenom mezi řádky si můžeš přečíst, že to tak je... Nehodí se psát o bolesti často, radši píšu o radosti, o vlastních trapasech... Poslední dobou si však sama sebe nechávám pro sebe. To takové lucienne dělávají, že se schovávají v sobě sami... Já vím... A ví i H....
Přidání komentáře


Creative Commons License

Lucienne by Lucienne Poláková is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.