Lucienne

Byli to programátoři jeden jak druhý. Někdo víc grafik, někdo víc traffic a někdo programoval kernel a druhý zase v Delphi a byla to prostě parta, jakých jsou mraky. Dělali si prožrámky pro radost, ženy, víno, zpěv a drogy byly jejich hobby. Hráli na kytaru, koukali na hvězdy hvězdářskými minidalekohledy, poslouchali žetra a flojdy a měli svá políčka, kde si pěstovali trávu.

Co v mládí neprožiješ, ve stáří už nedoženeš!

V čase máku se zabývali výrobou opiátů, jezdili s plachtou na fesťáky a byli free.

Kdo to zvoní? Kdo to sakra zvoní? Nejsou to fízláci? Sakra, sakra, sakra...

Svoboda! Už jenom slovo v téhle konotaci drogového oparu v rauši vyvolává vzpomínky na několikahodinové debaty na toto téma s flaškami od piva a vína.

Jdeme na bečku a zakalíme na skále. Sklidili jsme políčko a už nám to schne na šňůrách. Kolik si vezmete rostlin? Podívejte na ty palice, jak se lepí. Je to holandskej vzorek, to je krása. A silnej, dag dovezl. Tam to normálně prodávají v kavárnách, to je moderní země. Seškrabej si to z prstů a můžeš to zahulit. Čistej haš. Pohoda!

A odstěhujeme se do Ameriky a vyděláme peníze a pak se přestěhujeme do Tibetu a budeme žít pod vrcholky hor, které se dotýkají až nebes. Budeme vyznávat budhismus a hinduismus a vůbec nějaký to zatracený náboženství a budeme mít peněz jak sraček a nebudeme muset dělat až do konce života. Budeme si jenom užívat. Ztratíme se z týhle zatracený malý republiky a vykašleme se na všechno. Tady není svoboda, stát nás vycucává, jenom se podívejte na to daňový zatížení. Jinde budeme svobodní! Aljaška, Kanada, divočina... Tady je svoboda podmíněna penězi a ty se tu nedají vydělat, protože všechno sežere stát. Je to zasranej zkurvenej stát, tahle banánová republika. K čertu s ní, emigrujem z ekonomických a politických důvodů...

Z příští sklizně máku uděláme podle novýho chemikova receptu herák a já bych ho zkusil. Víš, jen tak na zkoušku, testnout to. Neboj, chemik by donesl z nemocnice čistý jehly. Víš, že nemám sklon k závislostem...

A dali si dalšího špeka, dalšího tripa, další alkohol nebo houbičky, co měly nasušené na horší časy. Někdo jel v perníku, někdo v koksu, někdo už v tom nejel a jel v něčem jiným. Já nejela v ničem. Alkohol jsem nepila, tenkrát jsem jela na thein v čaji na sto způsobů, kouřila jsem docela dost v cigaretách a nikdy jsem si nabídnutou drogu nevzala. Po dvou letech mého marného přemlouvání se tedy dohodli, že už toho nechají, koneckonců já vím, o co přicházím a přicházím o hodně, to mi vysvětlili už mnohokrát. Na druhou stranu, aspoň jim zbyde. A taky – svoboda v tom, co si člověk do těla dá a co ne, by se přeci měla držet a když teda nechci, tak ať si neberu. Oni si dají za mě.

Milovala jsem ho sílou svých třiadvaceti jar. Byl pro mě všechno. Vypadal fantasticky, byl to talentovaný kytarista s fenomenální pamětí, také byl neuvěřitelně chytrý a vzdělaný a mé povrchní znalosti vypadaly vedle těch jeho jako dětské hračky vedle děla. Inženýr přes atomy a inženýr přes výpočetní techniku a elektrotechniku... Dokázal mi vysvětlit všechno a při našich slovních bitkách si brával slovník, abychom byli exaktní. Pro jeho názory jsem ho obdivovala, vařila jsem mu vegetariánská jídla a večer ho zahřívala v posteli, když unaven došel z práce nebo z hospody. Koneckonců, ve 2+1 nás žilo až osm, takže jsme se vedle sebe tak hezky naskládali, abychom se vešli dobře. Občas i půjčil naši postel nějakému páru, to když jsem zrovna nespala doma kvůli škole, protože jsem dojížděla docela daleko.

Čí to je vůně v tý posteli? Tys tam měl ženskou? Jak v tom mám teďka spát! A kdo se mi to hrabal ve věcech, v mým deníku? Že byl na stole, tak se do něj někdo asi podíval? Co je to za chování??? Jak, že nejsi zodpovědný za cizí činy? Vždyť jsou to Tvoji kamarádi!

Za oknem jsme pěstovali trávu a vlastní bongo z kýblu a flašky od coly jsem měla v kuchyni pod stolem vždy připraveno. U bonga mariášovky a skládací dýmky na hašiš. Víte, že docela slušně umím hrát mariáš? Fakt. Karty mi vždycky šly...

Ne, nedám Ti pusu, mám žloutenku céčko a to se přenáší i slinama, víš... Není na to lék...Proto už moc nepiju, mám játra v hajzlu. Ale to nevadí, na něco chcípnout musím a tělo má jít do hrobu řádně zhuntovaný...

Když se večer zhulil s kamarády, nechtěl, abych se ho dotýkala. Byl nesmírně citlivý na dotyky a já se vždycky skryla sama do sebe. Vidívala jsem lidi, kteří si užívali jakési vnitřní vypětí jejich světa, vnímala bubliny, které prošly jejich hlavami jak společným světem a já viděla jen odlesky jejich halucinačního světa, kterému jsem nerozuměla a nechtěla do něj vstupovat. Oni byli prostě mimo a já vždycky chtěla vědět, co dělám a mít své chování a vjemy pod kontrolou. Opít se do němoty nebo se zfetovat a pak se chovat jak idiot, to nebylo nic pro mě.

Pojďme na výlet, mám nový papírky... Vezmi s sebou i Lucienne, jasně. Kdyžtak si bude číst knížku... Dokonce jsme kvůli ní i umyli záchod, asi po roce. Rozebrali jsme prkýnko a polili Savem, aby se příště neštítila. Aj jsme zametli koberce. A našli jsme nový křesla, někdo je nechal ve vedlejší ulici u popelnic. Je to úplně novej squat, bude se vám líbit.

Přestal si pamatovat, kdy kde má být, co je za den, jediný, co mu nikdy nedošlo, byly palice vzorků trávy. Den co den čistil sítko u dýmky na trávu, občas ho vyměnil za nové a to bylo asi tak všechno, co doma fungovalo a bylo opravováno. Protože měl nepravidelnou pracovní dobu, tvořil když měl čistší hlavu než normálně. Tvořil, když na to měl. V práci mu to procházelo, ale postupně ztratil zájem o všechno. Dostal se do světa, který pro něj ztratil smysl... Já jsem pro něj ztratila smysl, čas pro něj ztratil smysl, jedině nesmyslná filosofie plná protikladů a zbastlenin různých filosofií v debatách s kamarády u trávy a kofoly pro něj smysl měla.

Na prvním místě jsou kamarádi, protože ti tu jsou jen občas, potom práce, abych nás uživil, potom koníčky a až potom Ty, protože Ty jsi tu pořád... To je snad logický, ne?

Když mě za tři roky na Silvestra odvezl k jeho rodičům, odešel v deset večer a vrátil se ve tři ráno s úsměvem na tváři. Popřál mi hezký nový rok a to bylo naposledy, co mi dokázal, jak moc mu na mě záleží a kam patřím já a kam on. Pak jsem odešla a vzpamatovávala se zhruba čtyři roky a dolaďuju to dosud.

Od té doby se mi dělá špatně u slovních spojení:

"Kamarádi přijedou na návštěvu a přespí tady. Možná si tu budou hledat práci, tak tu budou nějakou dobu bydlet s námi. Přece je nepošlu jinam."

"Komunita je fajn, pomáháme si navzájem a žijeme tu pospolu, je nám dobře."

"Uklízet bys musela tak jako tak, nechápu, co Ti vadí. Jeden chlap nebo deset chlapů, záchod je jenom jeden."

"Ty tomu nerozumíš, protože jsi nespolečenská."

"Ty pomáháš lidem, protože si tím něco kompenzuješ. Vlastně to děláš zištně, žejo?"

"Tráva je naprosto neškodná, ba co víc, lékaři ji doporučují na léčbu mnoha nemocí. Když ji doporučují na Parkinsona, proč ji nechceš zkusit na Tvé bolesti?"

"Zahulíme, uvidíme."

Možná, že se z toho dostal, že z toho vyrostl. Možná taky ne. Nevím. A vlastně ani nechci vědět. Prý se oženil, tak snad jeho žena je víc společenská a k drogám tolerantnější, než jsem byla já. Třeba je i víc zdravá a má zdravější konzumnější názory, protože užívání trávy a ostatních libůstek v takovém množství, to už konzum je. Třeba se jí to líbí, ačkoli pro mne to bylo peklo.

Drogy neúctě ve vztahu a naprosté bezcennosti ženy pro muže v komunitním soužití jenom pomohly. Bát se, kdy zase přijde a bude mimo, kdy přijde a bude mít v těle díru od jehly, kdy přijde a jen padne do postele po metru piv...

Už nikdy...

linkuj.cz vybrali.sme.sk