Lucienne

Nádhera:-) Mě by asi mrsklo:-))

Dovoluji si podotknouti, že jsem si nečetl, nýbrž se věnoval nesmírně náročné divinaci, nicméně se i takto tímto své druhé a krásnější polovičce omlouvám, že jsem to přešel s takovou lhostejností.

Ty zuby znám. Zbyly tu po tetě, asi pak dostala jiný. Když jsem ještě měl akvárium, měl jsem je v něm jako dekadentní (jak jinak!) dekoraci. Proto jsou zelené. Od řas...

Tak držku si kvůli odvetné akci v akváriu máčet nebudu :)

Připadám si fakt divně, když jsme muž a nenechávám po sobě tuny podivností s elementárním pocitem hnusu - tedy bordel. Myslím, že kdyby se to stalo mě tak bych Kojota dokojotil prostřednictvím těchto zubů, jenž bych mu (dekadentně - jak jinak) umístil do zadní poloviny jeho ctěného těla.
Obdivuji Tvoji trpělivost a Kojotovu divinaci. Amen.

Jsi naprosto normální muž. To jenom já žiju s magorem do dekadence. Ale už se mění. A rád. A sám od sebe. A běda mu, jestli ne :))) Kdyžtak použiju zuby vlastní. A půjdou zatraceně nízko. Teda, chci říct, blízko.

Ale k věci: Měl svůj čas, měl ho vyhrazený, já sama jsem chtěla, aby divinaci dělal dokud má dost sil a aby na to měl čas. Byl to jeho čas. Neměla jsem právo mu do něj zasahovat a já jsem si šla kníknout o zubech, který klidně mohly počkat o dvě hodiny dýl v poličce a jít to rozdejchat s vlčačkou Eliškou ven. To jsem klidně udělat mohla. Tož tak.

Ano, jsem magor a jsem na to hrdý. Magor je MAG-ÓR (MAG AUR) - osvícený mág. A což teprv kadence dekadence... ;-)

Chtěl bych najít něco po tátovi. Něco. Cokoli. Čekám, že najdu nějaký vzkaz. Už jsem všecko prošel, všecko jsem měl v ruce více než jedenkrát. Žádný vzkaz není, vím, že už na to neměl dost sil. Ale čekám a hledám.
Co bych za to dal, i kdyby to měly držet jakési nazelenalé zuby.
Promiň Lucienne, trochu jsem "off topic" zatesknil.

BTW: Už jsem se děsil, co se s Tebou děje, že nepíšeš. A ony jenom zuby.

Gombo, ono se to má tak, že prostě teď nemám chuť psát, mám chuť být sama se sebou a pro sebe. Je to takové zvláštní období. Nápověda pro Tebe - období, které souvisí s Tvým pátým článkem od horního okraje stránky v Minimaxu a když zaměníš den a měsíc vydání, cosi zvíš... ;)

Gombo, chtěla jsem napsat, jestli nechceš půjčit naše zuby, že bychom Ti do nich vložili padělaný vzkaz abys měl radost...

Doopravdy to ale pořád musí bolet. Já vím. Také mám lidi, po kterých se mi pořád stýská, i když už tady nejsou. Soucítím s Tvou bolestí.

Když jsem byla malá, musel být z hloupých důvodů utracen babičky pejsek. Tenkrát mi hodně pomohlo to, že jsem si představovala jeho, jak se prohání na nebi, v jeho psím nebi. Vím, že Ty udržuješ rituály, to hodně pomáhá. Já měla své nebe, Ty máš své skořápky...

Víš, když to nepřekonáváme den za dnem, minutu za minutou, nikdo to za nás nepřekoná. Je to jen naše překonávání, náš děj, naše mysl, naše emoce i naše vzpomínky. Náš život a naše vyrovnávání se s ním.

Je to věčné hledání rovnováhy mezi tím co bylo a tím co je. To, co budeme cítit tvoříme právě hledáním té rovnováhy.

Hodně se zaobírám principem života a smrti v posledních týdnech. Proto nepíšu. Jsem sama se sebou a přicházím na věci, na které přijít mám.

Pořád si říkám, že mládá by mělo přemýšlet o jiných věcech, než o "principu života a smrti", protože na všechno je čas, ale... proč ne. Zuby v akvárku? O tom jsem nikdy neslyšel. Vidět je tam, tak máte s rybičkama v akvárku i můj včerejší guláš, ochucený červenými papričkami. Éáá, to snad není pravda :o)

Aspoň vidíš, že jsem se zabýval i jinými věcmi, než smyslem života :)

Ale vážně: Za těch pár let jsem se od zubů v akváriu posunul už někam jinam.

Inko, kdybys žil v jednom prostoru s potkyši, co se dožívají dva až tři roky a většina z nich jsou dospělí, hady, co se dožívají deseti let a jsou už také staří, žábami, které už mají také své za sebou a staral by ses o ně a oni by postupně umírali (aktuálně mám třeba dva mrtvý hady v mrazáku a bývají tam i potkani, než se najde vhodné místo a doba k pohřbení) a Ty bys těm všem poskytoval každodenní péči před skonáním z různých důvodů po půl roku, hned by ses na to díval jinak. Nehledě na to, že třeba máme i potkana epileptika a kromě jiného už půl roku chodím a čekám, kdy konečně rakovina u dvou potkanek vykoná své a ono stále nic, i když jejich nádory jsou větší než samotné potkanky, co jsou už jen kostřičky a přesto stále rády žijí a já je opečovávám, omývám, chodím s nimi ven a hladím je. A stále nic, smrt nepřichází... Jsme víc hospic než chovatelská stanice a to k životu patří. Ale víc třeba v dalším blognutí.

Ke všemu musí člověk dozrát, i k lásce ke smrti. Nejenom k respektu, ale i k lásce, víš? A k trpělivosti, když smrt nepřichází...

moc hezky řečeno Lucienne:-)
Kolikrát pouze přes vlastní bolest a utrpení je člověk schopen jiného úhlu pohledu na tu" věc" samou, tím i změny u sebe, a tím i zrání dál....
Kdysi jsem měla nad psacím stolem takovou veselou placku, co se připínala na klop kabátu...byla úžasně mottem a pravdivá a taky fajn vtipná...a tak když jsem zrovna lítala v nějakém průšvihu nebo depkách nebo neviděla světlo na konci tunelu ... podívala jsem se na ni..a opět to zajiskřilo v srdéčku a uvolnil se blok...světýlko naděje, šance a spamatovák v otimistickém přístupu...
" Život ne nekonečná řada průserů -nepravidelně po sobě jdoucích"....

( na zemi na haldě papíru jako na smetišti sedí neštastná lidská bytost a z hůry za letu vrána jí háže parádně velký zabalený bombon( tvarem jakoby známou salonku- bombon ve tvaru mašle- věšící se na vánoční stromek,)....aby si ten nešťastný člověk " osladil " život :-)

*
Mně zase milá Lucienne teď zaujalo něco průhledného co se občas mihne a proběhne po koberci, když sedím v ušáku v obývačce a čtu si nebo koukám na TV nebo dumám a relaxuji u music... je to okamih...ale je to neskutečně silné, zvláštní.. stálo se mi teď už dvakrát, že jsem šla k lamelovým dveřím které byly nedovřené asi 10 cm... jak jsem k nim přicházela, tak těsně než jsem vzala kliku asi 1 metr před nimi a chtěla otevřít( odhrnout), tak se " docvakly" před mými očima sami do zámku...( dovřely)... čim pak to asi bude..žeby skřítci:-) ? ... nebo si někdo tady se mnou povídá, mám tady společnost..jinak žádný problém....
Nemám z toho strach... ale přemýšlím nad tím...teď čím dál víc jak se to opakuje...
Ta protéza by mně vyděsila asi rovněž:-) pamatuji si, že jednou jsem vletěla ráno do koupelny jako dítě, když jsem byla na prázdninách u dědečka a babičky a dědeček se právě holil, byl do půli těla sagy..měl jenom pyžamové kahoty, pěnu na puse, břitvu v ruce a pohled mi padl na skleničku na umyvedle kde ve vodě byly růžové ďásně se zuby bylo to strašidelné ( jak v kabinetě s lihovými vzorky různých hadů, embrií či jiných šíleností)...no vím jenom že to bylo tak brutálně otřesné na strávení toho vizuálního zážitku...že doteď mám problém vidět nějakou - protézu..
To jenom, že vám rozumím...:-)
*
Krásný den všem * * *

/13/ /14/ pokud budeme mít to štěstí, jednou se skleniček se zuby (vlastními) dožijem rovněž... Lucy, máš pravdu: při každodenní konfrotaci s konečnem člověk začne přemýšlet jinak. Já to teď zažívám od začátku roku, tyhle hloupé zkušenosti, které musí být, protože se jim nevyhnem, a které zase my jednou připravíme těm druhým, ale to už nám z nich hlava moc bolet nebude :o)
*
Ale nikdy, nikdy bych se nepřál, aby mne smutek skolil tak, abych stál za zábradlím Macochy, a chtěl svůj smutek vyřešit. Není dobré svůj smutek řešit způsobením smutku jiných,,, Víš, ale stejně si trvám na svém, že mládí by nemělo přemýšlet nad zuby ve skleničce v koupelně a nad "odcházejícími" hady a žábami, protože čas který je nám vyměřen ke krásnýmu fyzickýmu milování zase není až tak nekonečný, jak by se kolem dvaceti mohlo zdát :o) Ale to už jsem někde jinde, takže... hezký večer tobě, Kojotovi a všem, co se rádi vrací na tvé stránky

2anonym:

díky za komentář.

2inka:
Mám s trápením své zkušenosti. Pro Tvou informaci - nyní se spíš propadám do sebe, než bych plakala ven. Spíš mi docvakávají věci. Doufám... :) I Tobě hezký večer.

až teď jsem si všimla, po tvé reakci, že jsem se zapoměla podepsat...

( zapoměla jsem vyplnit políčko jméno opět...)jsem taky v poslední době hodně roztržitá... ach jo

V pořádku Večernice, i tak díky za komentář.

Mně by ani tak nevadily ty zuby,jako hadi a krysy v mrazáku :-)

Člověk si zvykne na všechno... I Lucienne ;)

/20/ nedávno měl brácha v mrazáku andulku; zemřela nějak brzy ráno než šel do práce, a tak ji dal provizorně do krabičky od zmrzliny, aby ji odpoledne pohřbil někde venku do země. Jako na potvoru přišel jako první domů jeho kluk, a hned valil k mrazáku, protože ho hnala šílená chuť na zmrzku..

Tak to je dost hustý. Být černohumornou, tak se zeptám, jestli ho peříčka nestudila...

My těla balíme do plátna a několika dalších vrstev zamotaných pytlíků, aby to nesmrdělo. Takže tam mám neforemné pytle, to je v pohodě...

Pohřbíváme rituálně do země v bílém plátně. Pro potkany chodí krysí Smrť z Pratchetta, pro kočku přišla bohyně Bastet a s hadem budu mít premiéru, tak uvidím kdo přijde...

Mám cukání Ti napsat,jak jsem se zbavila žáby. Živé ! Vždy když vyplavala v 5ti litrovce na hladinu, aby se nadechla, tak vydala takový zvláštní zvuk. Mám cukání, ale nenapíšu. Mohlo by se potom stát,že bys mně zakázala chodit na tvůj blog :-)))

Ty čéče, Moravačko, možná Ti to bude blbý, ale víš o tom, že žáby jako takové dokonce umřou i v přírodě? Samy? Nepotřebují na to zásah člověka. A už vůbec ne pětilitrovou láhev s čímsi. Když bys jí dala ten čas, který už potom neměla, určitě by Ti to udělala k vůli. Za pět, deset, třicet let. Nespěchala by ale potom by to stálo za to. Ve finále by za Ten daný čas dala svůj život... Dobrovolně.

Což mi upomíná, že jsem se před chvílí probudila z drsnýho snu. Sen byl drsnej v tom, že jsem vysvětlovala nějakýmu chalupáři, kterej chtěl zrušit les, kterej mu k ničemu nebyl, že les mu sice teď k ničemu není, ale že dýchá celá planeta a jsou to naše plíce a že ty jeleni a srnky, který tam lítají, taky musí z něčeho žít a že tím sebere životní prostor mnoha bytostem bez ohledu na to, že jeho to aktuálně nebolí. A že aby věděl, tak jsem viděla na jaře v lese srnčí potraty a to je celý z toho, že srnky nemají od chalupářů klid a pořád je někdo vyhání (pravdivá zkušenost, zpracovávám ji vnitřně už několik let a jak vidno, stále to kdesi bolí a tak se z toho vykecávám ve snu). Vylítla jsem tam na něj z "ekologickýho a prostoru pro život hlediska" a to koukal a koukal i celej malej autobus, ve kterým jsem s přijela s dalšíma starcema, co chtěli zrušit les, asi... Nebo tomu starci říct svůj názor na zrušení lesa. Každopádně jsem byla drsná a taková ta lidská malost a uprděnost mi konkurovala očividně. Pak to ještě pokračovalo dál, ale to už není na veřejný komentář :)

Já vídám denně prořezy v parku Lužánky a padají tam za oběť stovky větví, které tam jsou naskládané a já z nich lámu kusy pro činčiláka, aby měl co ožírat. Tak asi proto se mi zdají takový sny, že bych to těm lidem chtěla vysvětlit, že nemají kácet stromy, aby chránili zvířata a rostliny a bytosti v nich.

Ty si myslíš,že jsem ji zakroutila krkem, žeeee? :-) Tak to tedy ne.To jsem neudělala.Zbavila jsem se jí elegantněji!!Bylo to v den,kdy nám zemřela andulka.Kdybych našla andulku ráno mrtvou,tak by to asi se mnou tolik neudělalo neudělala,jako se dívat,jak se půl dne trápí.Docela to se mnou "zacvičilo" a tak jsem řekla a dost.Žádné zvíře odteďka už trápit nebudeme a milou kvákalku jsem spláchla do záchodu.Synovi jsem řekla,že zemřela i žába.A od té doby jsme už ani jeden po zvířátku nezatoužili.