Lucienne

Nemine týden, abych nešla kolem nablýskaných bot, kabátů, triček, lampiček a tašek s dobrým ovocem či suchého pečiva v pytlíčkách. Nemine měsíc, abychom něco na plot nepostavili a zároveň nám něco nepřistálo doma. Byla jsem z domoviny zvyklá na podobnou výměnu věcí mezi lidmi, i když ne v takovém množství. Už si připadám jak v jedné velké rodině, půl roku tu pozoruji zjevování věcí na plotech a žasnu, protože při takové obměně musí mít dobrá čtvrtina domácností něco společného.  Něco darovaného...

Co žene všechny ty dobré duše nabídnout to nejlepší z nepotřebného? Proč to předtím vyperou, vyžehlí, naskládají do hromádek, nablýskají, opraví? Nestalo se mi, že bych viděla špatnou, nefunkční věc. Možná je to cosi v nich, cosi jako vnitřní nutkání splnit slib.

Když jsme se s Kojotem seznámili, spousta z jeho zvířat mi byla milá. Měla jsem ráda potkany, psy, kočky, hady, ještěry... Jediné, s čím jsem měla problém, byli velcí pavouci a v podstatě i malí pavouci, dokonce i pavoučci mi vadili. Kojot svých osm pavouků (s nohama velcí většinou tak patnáct centimetrů) přede mnou zamykal do skříně abych se nebála a koneckonců, aby pavoukům nebylo ublíženo ni myšlenkou. Tehdy mi slíbil, že je až na dvě Grammostoly rosey dá pryč, abych se jich nelekala. Od tohoto rozhovoru uplynulo víc než 9 měsíců. 

Mezitím jsme prošli děsivými situacemi jako jsou svlečky v kuchyňském odpadkovém koši, v šuplíkách a jinde, což mělo vždy za následek téměř infarktovou Lucienne. Pro mě tam najednou byl pavouk jak pěst a já se zděsila interakce. Postupem času byli velcí nekontrolovaní pavouci domácí vychytáni a od mého denního chození kolem sklípkanů v zalepených krabičkách a jejich kontrolování, zda ještě žijí se slovy zda ještě žádný nechcípnul, jsme se dostali k tiché ignoraci, kdy už se neděsím jejich vylepení se na stěnu terária a dokážu se nebát kolem nich utřít prach. Půl roku mi to trvalo, ale nakonec jsem došla vnitřního smíru s existencí pavouků v našem bytě. O pavoucích a nějakém slibu jsme se nebavili od loňského prosince, nemám ve zvyku tlačit na Kojota, aby dal pryč něco, co má rád, natožpak zvířata. 

Nadešla svatba a hned první den po svatbě přišel kamarád a odnesl si všechny pavouky kromě dvou grammostolek. Byla jsem schopná být přítomna odlovování pavouků z terárií do krabiček a jejich přesunů z terárka do terárka. Kamarád byl šikovný (díky Henry Psanče) a nevystavil mě situaci, kdy bude pavouk běhat po podlaze a lovit mě osobně. Když jsme tam tak byli všichni tři a koukali na ty mizící pavouky, kamarád řekl:"A proč vlastně dáváš ty pavouky pryč, když se jich Lucienne nebojí?" Ani jeden jsme neměli odpověď až na to, že mi to Kojot vlastně kdysi slíbil. 

To už se mi stalo poněkolikáté, že kdysi mi Kojot něco slíbil a za dlouhou dobu, ale přesně včas, to splnil a ani nevěděl, že vlastně plní slib. Udělal to automaticky podle vnitřního nastavení. Někde v hlavě to měl a stačilo, aby se sepnul časovač někde v duši a on udělal co měl k mému údivu, protože já věci nepřipomínám. Projevím přání a ono se mi tak nějak časem splní samo. A kdy už dát pavouky pryč, když ne po svatbě. 

A to mě přivádí k vnitřnímu nastavení obyvatel brněnských Černých polí. Odkud má paní domu zafixováno, že prádlo dává na plot zásadně v komínkách, vyprané, voňavé a nažehlené? Suché rohlíky v pytlíku připravené na odnos stejně jako jablka v tašce se srolovanými okraji, aby se dotyčný mohl přesvědčit o kvalitě nabízeného? Boty naleštěné a kabáty jak z čistírny? Co jí dává ten rajc honosit se čistotou a úrovní i ve věcech, které dává pryč? Kde se ta motivace vzala? 

Odkud přišlo to, co se objevuje pokaždé, kdy je potřeba? Kde jsou učitelé a vzory pro vytváření příjemného prostředí k žití druhých a vážení si jejich života? 

Koloběh splněných slibů? Koloběh daných a přijmutých darů...?

Kdo ví...  

linkuj.cz vybrali.sme.sk