Lucienne
sobota, 1. prosince 2007
Vánoce - svátky, které mi unikají
Blíží se Vánoce, svátek souboje mezi Santou a Ježíškem, pro většinu naší ateistické populace svátek konzumu a dárků, pro různé jinověrce svátek klidu a míru – dokážou-li odolat konzumu a dárkům. Pro mě je to svátek, který mi vždycky byl tak říkajíc unikající.
Unikaly mi ideje na dárky, lidi, kterým jsem dárek nedala, lidi, kterým jsem dárek dala, večery, kdy jsem chtěla být sama a musela být s rodinou, nedostupnost toalet při navštívené půlnoční, potkan, který mi utekl na Štědrý večer pod skříň a odmítal vylézt a já ho oplakávala tak dlouho, až vylezl (žertík opakovaný skrz generace potkanů znovu a znovu), jeden z večerů, kdy by si člověk nejradši zalezl se sklenicí horkého punče a nevylézal. Duchovní rozměr mi v šeru tlumeném televizními pohádkami unikal snad ještě víc, než potkan pod skříní.
Pak byly i doby, kdy jsem tenhle svátek slavila víc duchovně, po svém, a zase mi unikal duch většiny českých domácností. Asketické vánoce o půstu byly krásné, ale pak se člověk nemohl nadlábnout, protože věděl, že mu bude špatně a alkohol už vůbec nepřipadal v úvahu, protože metabolismus zvyklý na vodu by to nedal. Takže jaképak hody, člověku tenkrát stačilo pár soust a bylo po hladu. Svátek blahobytu se nekonal a bylo to divné v tom všem pečení a vaření a nakupování ostatních.
Bylo to k něčemu? Je fakt, že jsem se tehdy cítila velmi mimočasoprostorová, nikam nepatřící, na všechno sama. Tenkrát jsem se ještě nevykecávala na netu, takže všechny zážitky, které jsem tenkrát prožívala, se mnou sdílela jen jedna jediná osoba, jedna přítelkyně a částečně jedna osoba z přízně. Myslím, že to tenkrát bylo víc než dost, neodkrývala jsem svůj svět běžně. Nikdy jsem neviděla zlaté prasátko, ač jsem viděla zvláštní věci, o kterých možná jednou napíšu, možná také ne. Věci, které jsou skryté většině mají zůstat skryté, protože k jejich skrývání je důvod. S tím naprosto souhlasím.
Kde ale tedy je duch Vánoc, když jsou pro mě unikající? Nebo je duch v unikání, v tom, že se snažíme chytit jednotlivé střípky? Nevím. Nikdy jsem nedokázala skloubit oba dva světy ke své spokojenosti. Buď a nebo. Tak to vždycky bylo. Nikdy se mi to nepodařilo, bylo to tak odlišné, že na normální žití to nebylo.
Co vlastně chci teď? Tak to řeším už rok. Jak se změní můj duchovní svět s mužem, kterému jsem ženou? Věřte, že je to těžké. Nebyla jsem zvyklá na muže, nebyla jsem zvyklá na povinnost péče o domácnost, vaření a dalších zbytných úkonů. Ale pořád to tu čeká, celou dobu – kdy a jak se vrátím ke svému duchovnímu rozměru života? Stále nevím. Nechávám tomu čas.
V době rituálů se dívám úkosem stranou, abych náhodou nevnímala víc, než musím, vize, které chodí, jsou čím dál brutálnější, protože si jemných vizí moc nevšímám a dělám, že je nevidím, takže z nich nevyvozuji důsledky a dělám, že nejsou. Normální marketing – večerní zprávy. Pár vražd a brutalita zaujme víc a na delší dobu už z principu. Podvědomí to ví. Možná to už dlouho odkládám – své rozhodnutí, svá rozhodnutí, péči o sebe v téhle oblasti svého života.
Často se mi zdává o ponorkách, které se zapnou, jen se jich dotknu, když stojím na břehu osamělého ostrova, stačí jen zatáhnout lehoulince za lano a už ji tam mám, ponorku čekající jen na to, abych do ní nasedla a odjela prozkoumávat hlubiny. Desítky snů, desítky řešení.
Učím se prozkoumávat svůj snový svět, ale je to málo. Příliš málo na to, co všechno jsem uměla vnímat a s čím jsem dokázala pracovat. Všechno zahozeno za poslední rok s mužem – důsledně a do mrtě. Podvědomě si říkám nechci to, nechci to, nechci to. Co bych s tím teď asi tak dělala. Musím být ženou, ženou, ženou. Ženou, ne mnichem, ne esoterikem. Ženou, co pere, uklízí, vaří, žehlí a stará se o muže a o zvířata. K čemu jsou ženě rozšířené schopnosti? K ničemu. V minulosti věděli, proč se dívky nedávaly ani na vyučení a rovnou na škole je učili vařit a v patnácti z nich byly hotové holky na vdávání – doma nic takového, jako je škola nebo duchovní cesta, nepotřebujete. K čemu taky.
Přiznám se, že i teď se mi zvedne husí kůže při vidění jeptišky nebo mnišské kutny. Měla jsem tam být, měla jsem být taková jako oni, byla jsem taková, jako oni, byla jsem jednou z nich, jedním z nich. Pohlaví ztrácí svou cenu v cestě, kde je jedinec unisex. Jedna kutna, jeden člověk. A v duchu si říkám, pokaždé když mne kontaktuje duchovní svět průhledem skrze anonymní tvář v kutně, chci to, strašně moc to chci, chci být jednou z vás, slíbila jsem to, byla jsem jednou z vás, ale už nejsem, nejsem, nejsem. Jsem ženou, ženou, ženou! Už na to nemám právo, nemám žádného práva než být tím, kým jsem a složila jsem jiný slib a jsem Kojotovou ženou. Ženou.
Hotovo. Není jindy, než teď. Právě nyní. Kojot říká, že abychom mohli být tím, čím jsme teď, musíme při každé volbě zabít toho člověka, co chce konat jinak a přijmout svou volbu, svou vůli. Někde tam, v paralelním světě, je Lucienne, která nezvolila za muže Kojota, mága, ale zvolila být solitairem, odešla do kláštera a stala se jednou z nich, z těch, co nemají svátky, protože svůj čas tráví v úplně jiném světě.
Tak odlišném...
Unikla.
Komentáře (16)
Tip:
Važte dobře, na koho odkazujete a zda komentujete smysluplně.o vánocích nepochybuju,ale fakt nesnašim silvestra...to šílenství jen kvuli změně čísla,nesnašim ho
Bylo to ve mně dlouho a stále je. Tenhle pohled na věc není jednoduché ze sebe dostat. Kojot se domnívá, že bych se do toho měla dát a měla bych to zkusit skloubit s běžným životem, že se to dá. Jinak se to bude stupňovat dál.
No můžu já kloubit esoteriku, když vím, že zanedlouho budu budit Kojota a snídani musím mít hotovou? Pak budu najedená a nebudu mít na nic hlavu a pak už vařím oběd, do toho zvířata, prádlo a je to takový kolotoč, kdy už je večer člověk unavený a nic se mu nechce. Je to ta péče o druhého člověka, o domov, o prioritu, jíž je domov a rodina, pocit sounáležitosti, jež má a musí být nad jakoukoli jinou cestu. Bez toho to nefunguje a já moc chci, aby to fungovalo.
Někde uvnitř se ale pořád cítím jak řádová sestra s navlečenou zástěrou, která má přebít řádový šat. Přitom je to ale pořád takové dvojí myšlení, víš. Je to tak napůl.
Ad Tvá láska - víš, to budou muset posoudit ti, o které se staráš. Až ti jednou zjistí, že to, cos jim dal, je láska, kterou oni budou předávat dál, pak to bude fajn. Nemusí to zjistit nikdy, to je vždycky sázka do loterie. Je to jak chlap, kterému je v padesáti stále osm a nikdy nevyspěje. Znám jich dost. Někdy to ovšem vyjde a co předáváš dál, to vyrůstá do krásy. Tak nevěš hlavu, máš-li zrovna splín.
2Pliwatko:
Za dobrou vůli jsi si mě vzal do huby. Nějak Ti nemám co říct. Nebo spíš nechci. Zneužití informací není zrovna to, co bych na komkoli obdivovala, hvězdo. Neznáš míru.
PS: vždycky mám před Vánocemi splín. Po nich zase přejde.
Se sousedkou, taky důchodkyní /navíc, moc nemáme a za těchto vlád, jedno kdo tam jke, všichni kradou, bude ještě hůř/, ale vždy se najde na jeden gothaj, majolku a tak na salát a flašku vína na přípitek pro matku samoživitelku co nasekala 7 harantů. Přes starostu, anonymně a to potěší.
Se Silvestrem jsem podobně jako Pliwatko. Nemám proti němu nic, ale taky mě nevzrušuje. Vadil by mi, kdyby byl v pátek a ještě 13. To by byla smůla pak celý rok. Já kdybych nebral ten život z vesela /10 let po transpalntaci srdce a sám v nestřediskové vesnici/, tak bych si rovnou mohl hodit mašli.
Tak Veselé Vánoce všem
Právě, že tu zkušenost, o které píši, mám a odevzdala jsem osobní pohodlí právě duchovní práci, což bylo sice slučitelné s duchovní dimenzí svátků - velmi -, ale nebylo to slučitelné s fyzickou dimenzí cítění svátků všech ostatních normálních lidí. A co teď, když jsem vdaná a mám péct, vařit a vůbec se snažit jako každá jiná žena u plotny a domácího krbu? Jo, tak to je můj aktuální trn. :)
Sousedská výpomoc je velmi v pořádku. Dnešní doba je taková, jaká je, těžko byla jiná v minulých dobách. S tím Silvestrem s Tebou souhlasím - to by byla vážně hrůza, kdyby vyšel na pátek třináctýho! To bych snad nerozdejchala :)
Myslím, že Ty nás přežiješ všechny :)
Nicméně už rok bych řvala jako tur nebo ještě víc, až by se vzdálené hvězdy otřásly... Je to zatraceně těžký, abys věděl. Jenom doufám, že to psychicky dám, je to totiž mnohem těžší. Ty o mně trochu víc víš, takže si to dokážeš představit.
No, je to logické :) Duše modrého delfína se také vrhá do víru zkušeností ;)
omylem mě vyhledávač hodil na Tvou stránku,a i když jsem hledal něco okolo fyziky plasmatu.
Tak jsem se k mému překvapení začetl do úpně jiných témat.I do stati o vánocích, které Ti unikají, zaujalo mne to, tak jsem zalistoval. Popisy Tvé Temné Noci, i vánoční rozímání o jeptišce Lucienně mě vrátily ve vzpomínkách o mnoho let zpátky/ale vždyť je to tak nějak včera../ a vzbudily spoustu pocitů a emocí a fakt mi vrážely slzy do očí..
Většina lidí se přirozeně dělí na introverty a extroverty.To není rozdělení kvality ani v duchovní sféře.Introverti v duchovní oblasti většinou jsou mystici v pravém smyslu slova /viz dále/, extroverti pak různí jogíni,někteří mágové i konec konců pragmatičtější magici, astrologové, atd.
/ale i pro ně řekl Kohout-Lasenic-Vaše vlast bude všude tam, kam slunce dosáhne, budeteli dnes žít pro Pravdu.Zítra, až se pro ni naučíte zemřít, stane se Vaším domovem celý nekonečný prostor Božského Bytí./Cesta extrovertů je cestou zisku a bezprostředního poznávání struktur.
Introverti většinou nehledají struktury , nechápou proč by se s nimi měli zdržovat, hledají ono zemřít což je cena za poznáním
onoho Nezrozeného, Nepočatého Nestvořeného, ať už tomu říkají Tao, v Zenu-Buddhova podstata, Nadjá u Bruntona či Maharišiho z Arunáčaly , Pravda nebo jak chcete u Krishnamurtiho,nebo i ošidně Bůh u mystiků křesťanství.Na obou cestách se objevují tzv.temné noci duše, mají však jiný charakter a zásadně jiný průběh.
Jestliže jsou cesty extrovertů cestami osobního rozvoje jsou cesty introvertů cestami odkládání a ztráty.
S tímto založením se rodíme, nemůžeme si ho vybrat.Tak i cesta je v zásadně dána a člověk v podstatě moc nenadělá.
Extroverti mívají sálání slunce , jsou to lidé jasu a krásy,po setkání s opravdovým extrovertem poznáte, že svět je krásné místo.
Za časů duchovních začátků moje žena v důsledku příliš rychlé snahy zažila totální kolaps.Vypadalo to na cestu do Bohnic.
U stolu v té chvíli seděl přítel radžajogín, který se pouze nadech, položil jí ruku a hlavu, vrátil ji do života a řekl-nespěchej tolik.Většina mystiků toto nedokáže, právě proto, že většina mystiků odkládá síly jako cosi nepotřebného, co zdržuje od poznání Nejvyššího.
Pravý mystik je však dítě boží,v jeho přítomnosti se mění samovolně lidké osudy jako takové i když on nemá většinou žádné síly , nebo je i má, ale nepoužívá je nebo o ně v podstatě nestojí a kromě Boha ho nic nezajímá.Není však člověka, který požívá větší ochrany, než on.
Proto aby se vůbec někam dostal, musel odložit vlastní ego.Pokud se někdo odváží vztáhnout na duchovní rovině ruku na tohoto člověka, nestačí se divit jak s ním nejvyšší instance vytrapuje.
Tedy otázka k temným dnům Lucienne, k jejím vánočním rozímání-Je Lucienne člověkem zisku nebo ztráty?
Na otázku, zdali je Lucienne člověkem zisku nebo ztráty, nelze jednoznačně odpovědět, protože nelze rozdělovat to, co je vpravdě neduální. Pokud bych se ale ohlédla za svým životem, mohu konstatovat dvě různé etapy a ty už identifikovat mohu, i když iluzorním slovem "ztráta" a "zisk".
Abych získala to, co nyní žiji, musela jsem "ztratit" celý svůj minulý život. Zůstaly jen základní struktury, tj. rodina a pár přátel, spolužáci. Jinak nic. Nemám ani své původní jméno, ani příjmení, ani své bydliště, dokonce ani město nemám, se kterým jsem byla spjatá, ani tři práce, kterými jsem si vydělávala na živobytí, protože jsem žila sama a život v Praze je pro jednoho sakra drahej. Nemám už dokonce ani svou peněženku a ani bankovní účet. Vše odplynulo. Zůstalo pár skříněk, knih, hadříků - na fyzické rovině. Mí potkyši, co jsem s nimi žila, už jsou všichni po smrti. Pár mých známých také. Duchovní změny jsou mnohem dramatičtější, než fyzické, o které jsem se s Tebou nyní podělila.
Je tedy Lucienne člověkem ztrát? Nezískala však víc, než kdyby si udržela status úspěšné samostatné ženy, studentky a esoteričky? Získala mnohem víc, než o co kdy mohla žádat. A na druhou stranu - nemohla jít jinak, než šla.
Mluvíš se spokojenou Lucienne. Jsem spokojená tak, jak to teď je, i když mám v sobě rozpory a stále nemám zvládnuté své stavy a přemáhám vlastní lenost k disciplinovanosti a cílevědomosti. A do toho ještě má vlastní cesta a její přesahy z jedné cesty do druhé. Od křesťanské symboliky a magie do hinduismu a buddhismu, afrického šamanismu a tantry...
Jednou možná zpracuji vjemy a situace z mé temné noci, kdy na mě svítilo světlo tak, že jsem byla černá jak bota. Možná.
Situaci Tvé ženy naprosto chápu, díkyBohu byl nablízko někdo, kdo ji dostal zpátky. Bylo jí to dáno, byl to velký dar, dokáži to ocenit s úctou a pokorou, vzácná věc.
Pravý mystik je opravdu dítě Boží, krásně jsi to řekl. Také bych takového jednou ráda potkala :) Vůbec píšeš moudré věci. Jsem ráda, že jsi navštívil můj blog a obohatil Tě. Moc ráda.
Témata
Odkazy
Lucienne by Lucienne Poláková is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.