Lucienne

Stydím se za to, že jsem člověk, že jsem součástí takové společnosti, která toto umožňuje. Stydím se, ale v současné společnosti mohu říci, že se mi to nelíbí, mohu se připojit k neziskovkám, které se zabývají právy zvířat, mohu jít lobbovat do parlamentu a do Bruselu, mohu ředitele Pfizeru zabít zápalnou bombou, jako teroristé zabíjejí nás ze svých, stejně těžkých důvodů a bezmoci, jako já mám na srdci těžko ohledně týrání zvířat. Mohu dělat spoustu věcí, třeba i proklít Pfizer při nějakém pěkném černém rituálu a použít všechna bolavá umučená zvířata k tomu, abych dotyčným mučitelům způsobila pěkné nepříjemnosti.

Jenomže – nikomu z těch zabitých zvířat to život nevrátí, můj hlas v Bruselu ani parlamentu s největší pravděpodobností nebude slyšet, protože je málo zlatý, takže své zdroje a svou energii budu vydávat na věci, které mi mohou pomoci překovat svou zlobu do přínosnější, ztechnizované a zadministrované zloby, která bude pořád zlobou.

Mohu se modlit a prosit za všechna zvířata, která jsou trápena.

I když – neměla bych prosit spíš za lidi a modlit se, aby se jim rozsvítilo a přestali takové věci dělat? Nebylo by efektivnější investovat do prevence?

Kdy už se přestaneme zabíjet? Mezi mnou a bíglem, mezi mnou a potkanem, mezi mnou a myší není rozdíl.

Tak to chápu já. Pravda, u klíšťat, komárů a dalších podobných tvorů je mé přesvědčení protikladné. Já neparazituji na nich, to oni na mě. Nejsem tvarista.

Jak však ospravedlnit mučení druhého?

Nelze...

Vždyť nám ty katastrofy vlastně patří. Za to, co děláme, bychom se neměli dožít dalších let. Jako lidstvo nestojíme za nic. K čemu je nám literatura, humanita a umění? K čemu je nám duchovní pokrok a esoterika? K čemu je nám magie, když je druhá strana lidství obětována na černý oltář krve spojený s pokrokem a sadismem, který jeden jak druhý dokážeme klidně aplikovat? Byla bych toho schopna, kdyby mi přiložili k hlavě pistoli nebo výpověď a musela bych z něčeho zaplatit nájem... Experimentální psychologie v podání experimentů Milgramových řekla, že by většina lidí byla schopna to udělat, pokud má po ruce bílý plášť, nad sebou autoritu a je to v zájmu vědy.

Prokleta tedy budiž věda? Nebo my sami, kteří si tvoříme hodnoty podle aktuálního společenského řádu, který nás dělá lidmi.

V naší atomizované a sekularizované společnosti, kde každý jedná sám za sebe, je tedy bezpodmínečně nutno pěstovat soucit k životu, péči a lásku ke všem živým tvorům, určit svobodu našeho jednání, která nesmí být nikdy překročena takovým způsobem, jakým ji někteří jedinci překračují teď. Svoboda má končí u hranice svobody druhého – tak složité téma, jak je kultura rozličná a každá kultura má své způsoby mučení vybraných jedinců – nelze jednoznačně říci, kde je ta "správná hranice", když jste byli celý život vychováváni nějak a někdo vám teď říká, že to tak být nemá.

Nezbývá, než se řídit srdcem, notabene vlastním, na základě vlastní zkušenosti, vlastního soucitu a vlastního pozorování. Rozum nám evidentně nepřináší dostatek soudnosti, abychom taková a jiná svinstva nedělali.

Buďte soucitní, mám-li si dovolit apel, toto blognutí může číst kdokoli – i mučitel. Jako blogger nic jiného než slova použít nemohu. Jako člověk se mohu neúčastnit takových věcí a nepodporovat svůj život produkty jako Viagra. Síla lidství je totiž i v tom, že se mohu rozhodnout nepoužít aplikovanou chemii, odporuje-li to mému svědomí a mým životním principům.

A až tu někdo nadnese vegetariánství – 12 let jsem byla vegetariánem právě z etických důvodů. Nakonec jsem se nechala pohltit většinovou společností – potřebovala jsem sílu na žití, ne na neustálý boj ohledně své jinakosti, notabene jinakosti v přesvědčení. Takže s bojem mám letité zkušenosti... Proto vím, jak je to těžko průstřelné, lišíte-li se příliš.

Někdy přece ale stačí málo – nezapojit se.

Prostě to neudělat!

linkuj.cz vybrali.sme.sk