Před časem jsme dostali nadbytečný gramec z přízně a s ním kupu, nebo spíš deset až dvacet kup, desek. Všechno jsou to věci, které jsem poslouchala jako malá holka, což poslechem vytváří přímořez do dětství. Druhý fakt je, že Gott dojetím zaslzel u ČS Superstarovského songu Už z hor zní zvon. Drama bylo v zárodku.
Pochopitelně se mi v hlavě zkratkově přepla deska s písní z dětství, přítomnost gramce a s velkou pravděpodobností i doličné desky. Abyste byli v obraze – u nás je většinou klid, takzvané ticho prosté šumů komerčního světa. Je-li to dobře nebo ne, čert ví. Prostě to tak je. Zvířata přes den chrápou ve svých pelíškách a neruší je nic. O to větší je potom překvápko v podobě hrané hudby.
Pískomilové stáli na prvním patře klece a opřeni jeden o druhého poslouchali s vytržením surimat z reklamy na Sazku.
Kočka si vylezla na terárko s hadem zovícím se Iluze a poslouchala s takovým zaujetím, až měla hlavičku na stranu. Doslova vypadala jak ten pes před prvorepublikovým gramofonem. Zírala nebetyčně. Naprosto nechápala. Co to je??? Byl to ještě kufanditnější výraz než opravdová překvapenost z její nesmírné zvědavosti, která, jak říká Kojot, ji jednou dozajista zabije. Ta by totiž byla schopna skočit do hrnce vřící vody, aby zjistila, proč se tam tvoří ty prskající bublinky.
Vlčačka Eliška si vlezla poblíž a stulila se do klubíčka.
Gott zněll...

