Lucienne

Zapaluji oheň. Sem tam se ozve mňauuuu. Zní úplně stejně, jako naše kočka, když je v čase jídla odkázána za dveře, protože mezi námi – je to pěkný bufeťák. Oheň zapálen, propriety rozloženy, obětiny připraveny a já ohřátá po chladné cestě (to by jeden neřekl, jak se mlží skla, když nefunguje topení).

"Bohové! Dnes jsem tu za účelem..." Zní hlas jak zvon a odráží se od skal. V tu chvíli se k ohni doklopýtá koťátko a s nešťastným mňau jde ke mně. 

"A dejte tomu koťátku dobrý domov..."

Nejlepší domov mu můžeš poskytnout Ty.

Volím alternativní proběhnutí rituálu, po tom, co jsem kotě nezavřela do auta, nepustila do okolí a neodmítla ho. Kotě přimykám k hrudi levou rukou a třesoucí se chumáček mňouká o sto sedm. 

V hlavě mi zní: rituál s kotětem v náručí je

a) stejné kvality

b) lepší kvality

c) horší kvality

Mám možnost si to právě vyzkoušet. To takhle jedete někam třicet kilometrů ve tmě, fučí na vás otevřeným okénkem v té hrozné zimě a jedno kotě vám překazí úplně všechno. Dočista. 

Mňauuuu.... Vrrrrrrrr...... 

"A volám Svaroga, aby..."

VRRRRRR... MŇAUUUUUUU............

Pustit kočku, nepustit kočku. Jedna kočka, dvě kočky, je v tom nějaký rozdíl? Bude naše Čikita řádit jako černá ruka?

Vrrrrr........ Mňauuuuuu..... Klepyklepyklepy zimou.

Představuji si kotě jako božího posla, skrze kterého jde milost na celý můj život. Popravdě řečeno, je to jediná možná myslitelná varianta před faktem – jedeš třicet kiláků v zimě do zatáčky na Adamov, tam najdeš kotě, vůbec se nemůžeš soustředit na rituál, zřejmě jsi mrzla zbytečně. A jak to kotě vůbec dopravíš domů? Co když to kotě je plné parazitů, nemocné a nebo má vzteklinu? Takhle hazardovat, jsi normální???

Ne.Nejsem normální. Jsem zcela v normě nenormální.

Nějak ho prostě dopravím, nemoc nebo zdraví. Boží dary jsou boží dary. Kotě vypadá schopně, odčervit, odklíšťovat, vyléčit. Boží dary neradno zahazovat z racionálních důvodů.

Mňauuuuuu....

Končím rituál, kotě se lehce zmítá v náručí. Aspoň nejsem nelida, když už nic jiného. Kotě je vyhublé, že má hlavu úplně kulatou. U nás přibere...

Volám Kojotovi dobrou zprávu, je lehce zaskočen, ale když mu povídám o synchronicistních událostech, přijme, že nešlo se chovat jinak. Kotě je očekáváno.

Vlezu do auta. Kotě se mi posadí na levé rameno. Vrní. Prvních pár metrů je stále na levém rameni. Co mám dělat... A tak jedu s kotětem na rameni. 

Připadám si jak v tom klipu s řidičem beroucím drogy. Konkrétně si připadám jako když jedu s tím velkým bílým králíkem, co na sebe udiveně čumíme. 

Jeli jste někdy s kočkou na rameni? S černou kočkou na rameni? Je to vážně cool, free a in. Už několik století takhle jezdí čarodějnice na koštěti. Je to obecně známá metoda, jak poznat čarodějnici. Historicky ověřená. Jo, bradavici na nose vlastním od narození a mám ďábelsky špičaté uši.

S kočkou na prsou, levém rameni, pravém rameni, volantu, přístrojové desce a hlavě jedu třicet kilometrů. Jsem opravdu ráda, že jedu krokem, protože nás přece v zimě ve tmě nezabiju a s kočkou před očima se opravdu špatně vybírají zatáčky.

Dojedeme šťastně. Je nás o jednoho víc. 

Já mám nového familiára, černá kočka, to je tvrdá valuta.

A zas je nás o jednoho víc.

linkuj.cz vybrali.sme.sk