Lucienne

Jak už jsem tu jednou řekla, proklínám docela často. Je to čistá práce, takové prokletí je stejně očistné jako odpuštění. Kojot mi už několikrát řekl, že jsem čistokrevný satanista se svým přístupem k životu a k nenastavování druhé tváře. Nu, k satanismu se nehlásím, nejsem Kojot. Ale nenastavuji druhou tvář a pokud se jedná o zákeřné napadení ze zálohy, klidně pěkně tvrdě prokleju a děj se vůle Boží.

Jsem v hotelovém pokoji. Spím. Mám pootevřené dveře do vedlejšího pokoje. Co je v něm? Nevím. Ve vedlejším pokoji se svítí. Jsem napjatá jako dřevo, nohy mi visí z postele tak divně, křečovitě, že se nemohu ani hnout. Slyším zvuky.

Kdo je ve vedlejším pokoji?

Asi se shodneme na tom, že každý zapomíná. Někdo dokonce zapomínat chce. Někdo zase ne. Každopádně zapomínání nás jako proces ochraňuje od záhuby jak je lidský život dlouhý. Nezavaří se nám hlava. Třeba.

A tak přišla Alkonost.

Jsem u mojí nejlepší kamarádky, u jejích rodičů, které mám hrozně ráda a jako dítě se o mně velmi dobře starali. Byli jednoduše úžasní. Jsem už velká. Jdu do služby, ale zatím nevím ke komu a jenom se mi stávají věci, které do sebe zapadají.

Nebojte se, nebudu vyprávět, jak jsem spadla jako malá nahatá do kopřiv ani anabáze mých neduhů a operací. Bylo to vlastně velmi jednoduché – Muk to nepřežil, nepřežila to spousta známých i neznámých lidí včetně mé původní gynekoložky.

Poslední dobou minirituály praktikuji každý den. Je to něco, co jsem v sobě odhalila a oprostila od nějakého nánosu cizích myšlenek, myslím, že pořád ještě jen částečně. Možnosti práce s podvědomím skrz minirituály jsou obrovské, podle mých zkušeností to stoprocentně funguje, jako jakákoli řádná magie či esoterika či jakkoli to chcete nazvat.

Na jedné opuštěné planetě byly dvě dívky v kosmickém zařízení. Zařízení bylo vybaveno pro život. Po několika snových peripetiích, pro náš příběh nedůležitých, se začalo dívkám stýskat. Koukaly prosklenými stěnami na písečný a životuprostý prostor na planetě a snily o svých láskách.

Byla jsem někde u kolejí, myslím, že ve snovém světě už jsem tam byla víckrát. Bylo tam nádraží. Zažívám pocit důvěry, jako zažívám běžně normálně, když svět funguje a funguje pro mě s náhodami pro mě příznivými. Kojot tvrdí, že magie nefunguje, ale to není pravda. Byl čtvrtek, Perunův den.

Kdo neznáte pravou hrůzu, hned druhou nejhorší po malování a třetí nejhorší po stěhování, to je výměna oken. Je 21:57. Zítra přijdou v 7:00 (úúúúúúúúÚÚÚÚÚÚÚÚ). Já NEVIM, kam jsem si založila lepicí pásku. Vím, že tu jsou dvě, nemůžu najít ani jednu. Igelitové plachty z Tesca jsou sice fajn, ale když nemáte schůdky a ani dřevěnou židli (stůl se svou váhou předem vylučuji a Kojotovi se klepou skla a má depresi jako prase, takže na nic vyššího než dvaceticentimetrová stolička nevleze). Takže jsem dneska jela do Tesca na nic. Prostě to tu necháme zapadat popelem, zvířata přikryjeme až to bude třeba a dneska jdu spát! Spát! Spát! Pak to prostě otřu hadrem s pohledem pro otrlé a kašlu na to, nejsou nástroje, nejsou lidi.

Tak.

Aneb kočky jedny mlsný nevycválaný, měla bych říct :) ale neřeknu. My máme kočky vycválaný. To jenom v obchodech nám po nákupu za drápky zůstávají malé pytlíčky pro mlsné jazýčky. Vzorky.

"A můžete to tady potom kupovat pohodlně ve dvoukilových baleních. Kolik že jste říkala, že jich máte? Dvě? Tak to vám ještě přidám. A jeden navrch pro pejska. Říkala jste, že máte pejska, že ano."

"Eeeh, ano."

Byl jednou jeden žijící hrad. Představte si oživlý kámen, kámen vnímá, co se v hradu děje. Všechny zdi, nádoby ve spíži vtesané do hradu a třeba i prací nádoby na prádlo jsou dělané z jednoho kusu kamene. Kámen žije a hrad spí.

Nedávno jsem se ocitla v Karlových Varech. Šla jsem se večer projít a za šera došla do japonské zahrady.

Cestou jsem našla míček.

Zvednula jsem ho a dala si ho do kapsy mého zeleného meditačního hábitu. To pro naši fenku Elišku, aby si měla s čím hrát. Míčků už jsme pro ni našli nespočetně.

Je takovej krásnej večer, já jsem právě prožila jeden ze svých protest dnů, Kojot prožil jednu ze svých nočních můr, kdy se jeho žena chová jako žena a ne jako jeho. Byla jsem spokojená.

Nějak se k nám dostaly dva talíře, takové, co se věšívaly na zeď. Byly pěkné, já mám ráda pěkné nádobí, ale musí se používat. Ještě si to věšet na zeď, to tak. Na zeď patří bohové, krajinky a mystéria. Taky už před deseti lety mně zalezl za nehty spam o tom, že je nejlepší používat všechno krásné teď, protože zítra už tu člověk nemusí být. A tak používáme kromě jiného zlatě zdobený talíř a různé jiné talířky a hrnečky, co člověk normálně v kuchyni neuvidí. Respektive – miluju staré nádobí.