O kuchyni

Vařím celkem pravidelně a přistihla jsem se, že i docela ráda. O mé placičkové vášni asi nevíte, ale placičky jsou to, na co jsem utáhla svého přítele potom, co mě ohromil výhledem a co jsem si řekla, že když už mám někde žít celý život, tak proč nemít výhled jak z Pražského hradu 😉

Pravda, dříve jsem se mu snažila sugerovat, že se mnou asi hlady neumře, ale že chleba s chlebem ho čeká celkem pravidelně a bude dobře, když si zvykne. Tak to šlo do té doby, než chleba došel a nebylo nohy, která by šla nakoupit. K nastalému hladu se musela Lucienne postavit čelem. Objevila mouku a vodu a první, co ji napadlo udělat, bylo chapati (čti čapátí).

Několik měsíců jsem totiž žila jako anglická otrokpair v rodině indických přistěhovalců a chapati tam bylo denním chlebem a to doslova. Jenom naučit mě to moc nechtěli, dělali si ty placky sami s tím, že má ruka zajisté nebude umět dokonalé indické chapati, nemám to v krvi. A tak když dělám chapati, dělám to prostě blbě po česku, ale co už nadělám.

A tak vznikl fenomén placiček.

Po vřelém uvítání chapati jsem začala přidávat další suroviny. Postupem času jsem zkusila vejce, cukr, trochu oleje, kypřící prášek a nakonec i droždí jsem zkusila. Pekla jsem placičky denně. Už nebyl potřeba kupovat chleba.

Jeden dialog z té doby:

"Abys mi nespadla z toho okna, když věšíš to prádlo… Počkej, já Tě podržím," říkal přítel s výhledem z našeho čtvrtého patra.

"Ale prosím Tě, našel by sis jinou Lucienne. Takových po světě běhá," škádlím ho já.

"Placičky…" zakníká tiše on.

Placičky prostě vedly v našem jídelníčku na mnoho způsobů. Na slano, na sladko, kynuté, nekynuté, vyhnané práškem i jen tak holé, prostě různé. Vstávala jsem o hodinu dříve, abych upekla snídani…

Když jsem přijela domů za našima, chtěla jsem se pochlubit svým kuchařským uměním placiček. Všechno jsem udělala stejně, ale nepovedlo se mi nic. Placičky byly spálené a uvnitř syrové, nacucané olejem, prostě hrůza. Maminka když mě viděla, to už byla zadýmená celá kuchyně i obývák od přepáleného oleje, kuchyň byla bílá od mouky a postříkaná vřelým olejem a v misce kupka spáleného čehosi, to cosi vzala, vyhodila, vyvětrala a řekla:"No to bychom se dočkali."

A začala znovu.

"Ukaž, jak to děláš? Vždyť Ty děláš pečený knedlíky!"

"Knedlíky???"

"Knedlíky."

"A jak to děláš s tím olejem? Co tam dáváš? No takhle se to přece vůbec nedělá!"

"Ale mami, mně to takhle doma fakt funguje. Doma jsem nikdy nic nespálila. Žádnej kouř přes celej byt. A už vůbec, aby to bylo navrch černý a vevnitř syrový."

"Když já jsem něco dělala pro tchýni, taky mě kontrolovala, jestli ten její milovaný syn má dobrou domácí stravu. A taky se mi vždycky něco nepovedlo. Nic si z toho nedělej, to je normální. Když dělá nevěsta jídlo, vždycky se to pokazí."

"No, aspoň to mám za sebou takhle. Z jeho strany nic zkazit nikomu nemůžu, tak jsem si to vybrala s Tebou. Tak aspoň že tak. Trapas má zůstat v rodině…"

"No vidíš, jak je to hezký těsto. Oni nám spravovali sporák a nějak nám štelovali plamen a teď to hřeje jak divý," vysvětluje maminka.

"To bude ono…" úlevou z rychlého záchranného zásahu ani nedýchám. Bratr ještě spí a čeká na placičky.

Celkové rodinné zhodnocení mých (maminkou pečených) knedlíků k snídani: Palačinky jsou lepší, ale jíst se to dá.

Můj vnitřní pocit: mírné zahanbení… Ještě, že nejedli to syrové spálené cosi. To by mi to asi hodili na hlavu!

Nicméně fenomén placiček pokračoval. Doma jsem se vypracovávala na svém sporáku na odbornici přes placičky. Placičky zleva i placičky zprava. Placičky rumové, s jablky, s tvarohem, se zavařeninou, s vegetou, s cukrem a citronem, obalované v moučkovém cukru s vanilkou…

Až jednou přišla inspirace! Udělám palačinky! Udělám je nadýchané se šlehaným bílkem, nastrouhám tam jablka, vejci nebudu šetřit a pojedu místo z hlavy podle receptu! Jo!

Chutnaly bezvadně až na jednu vadu. Byly to zase placičky. S palačinkovým tvarem to centimetr vysoké deset centimetrů široké cosi nemělo co dělat. Prostě se mi to vůbec palačinkově nepovedlo. To husté cosi se nedalo vůbec nalít přes celé pánevní dno. Byla jsem ráda, že jsem to tam rozetřela do těch deseti cáků sběračkou.

Holt dejte mi do ruky cokoli a já vám z toho udělám placičky ať chci nebo nechci.

Ještě, že ten můj partner placičky může ve velkém… Co bych si jinak počala se svými pečenými knedlíky, to vůbec netuším…

46 komentářů: „O kuchyni“

  1. Výborný, jenom zahanbení je od slova hanba a ne hamba. Leda tak hambáč, ale to už jsme lehce jinde. 🙂

  2. No vidíš! Opravuji. Já ne a ne si to slovo zapamatovat, zvyk je železná košile. Moje polovička mi to vždycky vytkne a já to opravím a v poklidu opět zapomenu… Jsem fakt hroznej češtin.:)

  3. Zmínka o hustém čemsi ve tvém pánevním dně, vzbuzuje jinší představy, než jsi měla v oumyslu. Ale o tom jindy, jinde, jinak…Přicházím s recepisem na placičky, jimiž nás krmívala naše máti. Bylo nás pět, jak v tom slavným Poláčkově románu, otec dělal sám a živit 7 krků nebyla žádná prdel. Jako kovaná romantička jistě znáš snítky kvetoucího akátu, který tak úžasně voní. Matka je vkládala do vnútri placiček ještě před smažením. Pak se jen řapík vytáhl a jedlo se – šťavnaté květy dávaly placičkám znamenitou chuť. Paxem kdesi slyšel, že květy akátu jsou jedovaté, ale pokud vím, nezanechalo to na nás žádných negativních následků. Mně může votrávit jenom moje stará… 🙂

  4. Musel jsem se opět řehtat jako blázen. Teda doufám že řehtat, aby to nemělo být podle slova řechtačka řechtat. Má češtín jsou jak blázni dva. Hele, proti mý dceři máš kuchařskou vysokou. Před měsícem volala z Anglie, jak se ohřívaj párky. Protelefonovala 150 korun…

  5. 2Anquetil:Husté cosi v mém pánevním dně? Rozetřít? S bílkem vyšlehaným do podoby sněhu? Nepoddajné?Že by placičková palačinka??? :)Zítra se chystám na bezové řízky a akátový recept neznám – vyzkouším! Díky :)Otravovat se můžeš leda tak sám, protože tahat do svých nálad věčnou, to je dost nefér, ne? 🙂

  6. 2Inka:Neboj se, v Anglii jsem nebyla jiná… Ještě, že tam kupovali polotovary, že se to jenom hodilo do trouby a bylo to. Jó to byly časy, žádný vstávání dříve, aby člověk zadělal a upekl vlastní chleba… Ale s tou kuchařskou vysokou si nejsem vůbec jistá. Já myslím, že jsem pořád v nulté třídě pro křováky. Až budu dělat pravidelně kachnu na pomerančích a nadýchanou polévku s domácími krutonky… :)))

  7. 2Lucy: Co to jsou BEZový šnycle? To jsou samotný prézle BEZ masa? :)))

  8. 2Anquetil: Bezový řízky jsou řízky z bezinek. Rozkvetlých bezinek v těstíčku, já budu dělat šlehané sýrové s trochou vína. A nemachruj na mě hantecem, já si mohu pouze domýšlet, nejsem z Brna, víš… Možná, kdybys spíš zkusil příště najít společnou řeč, debatovalo by se nám líp :)2Gomba: Placičky s rumem… To že by položilo ve skóre věhlasnou kachnu na pomerančích??? :))))) Víš, nikdy jsem ji nejedla, natož, abych ji vytvořila, ale znělo mi to hrozně honosně a dobře, jak z Alcronu 🙂 To asi budu muset svoje kuchařské schopnosti pozdvihnout na vyšší příčku než vaření toho nejjednoduššího na kameni u trempířskýho ohně 🙂

  9. 2Lucienne: omlouvám se za svéráznou mluvu divochů ze zatáčky do Vídně, přirozeně mohu komunikovat i brilantní češtinou. Měl jsem ovšem na mysli smažené řízky a něco, čemu se novotvarem říká trojobal. A za pozoruhodný recept na bezové řízky srdečně děkuji, musí to být opravdu skvělá pochoutka!Jako praví gurmáni tu všichni sršíte názvy jídel, při kterých se sliny doslova sbíhají na jazyku. Měl jsem tu čest jíst znamenitý steak z tuňáka, který se přímo rozplýval. Ale co takhle jíst živé brouky, to znáte? Můj dobrý známý obchoduje s textilními stroji a k jeho největším odběratelům patří Čína. Podepsání oboustranně výhodných kontraktů oslavují čínští soudruzi jejich údajným národním jídlem, jímž je pečená kachna s jakousi omáčkou. Na velkém pekáči v omáčce zpola tonou krásné, dozlatova upečené kachničky. A teď přijde třešnička na dortu – po nich lezou brouci, podobní našim střevlíkům. Brouci však utéci nemohou, v omáčce by se utopili. Je naprotou samozřejmostí, že každý u stolu musí sníst s kachnou i ony živé brouky, jinak by se hostitelé velmi urazili. Že můj známý (krom jiných trablů) překousl i tohle živé křupající sousto, díky Číňanům je z něj dnes milionář. Dobrou chuť, pokud právě večeříte! :)))

  10. 2Henry Psanec: To je zajímavé slovo, kocmatice… A říkáš, že i Kája Mařík… :))) A co Henry Psanec? Má rád kocmatice? A má mu je kdo udělat? Kdyby se Lucienne zeptala své druhé polovičky a ta souhlasila, přišel by Henry Psanec na kocmatice s bramborem? Přílohou bezový čaj, pochopitelně…2Anquetil: Omluva se přijímá 😉 Tak trojobal? To by mě fakt nenapadlo… Ne , v trojobale to dělat nebudu… Blbě by se mi to obalovalo :)Steak z tuňáka, to může být dobrý. A živý brouky? Ještě jsem neměla tu čest, ale proč to ti Číňané dělají, to fakt nevím. Živý brouci… Ta lidská kultura má opravdu velkou rozmanitost…Ale každý má svou cenu i na brouky. Ale nevím, jaká by byla má cena. Kdysi jsem byla na čundru přes Boubín. Byly tam tisíce much, čaj nešlo uvařit jinak, než s nima, nešlo ho ochránit. Já ho nepila… Ne, že bych byla cimprlich, jedla jsem už v životě hodně, ale bylo to prostě hnusný na chuť. Teplá voda z flašky byla lepší než to, v co se čaj zvrhnul…

  11. Děkuju, rád.Jinak já mám zkušenosti se sarančaty. Stejně jako můj strýc musím prohlásit „mňam“.

  12. 2Henry Psanec: Domluv se tedy s mou drahou polovičkou… :)Sarančata jsem nejedla, ale kdybych musela, co by mi zbývalo… Třeba by mi to i chutnalo 🙂

  13. Já myslím, že jste s kocmaticemi na omylu. Říká se jim KOSMATICE! Ale jinak fakt úžasná diskuse, jak může jeden nevinný článek způsobit takovou smršť humoru… Nádhera. A obydlená zatáčka do Vídně fakt nemá chybu.

  14. Nevím, nejsem z Brd, ale Kája říkal koCmatice. Když se může po naší zemi říkat jednomu a témuž kousku spletených vrbovětviček pomlázka, mrskačka a šmigrus…

  15. Abych to doložil: Kája Mařík, III. díl, kapitola XXI („Děti s panem Karbulkou na Rochotech“), vydání XI, 1943, Nakladatelství Brněnské tiskárny v Brně:“´Mně se zdá, že povídala Týna něco o kocmaticích.´ (Kocmatice jsou osmažené květy černého bezu).““V lesovně jim kocmatice nesnědli, ale Týna se křižovala, jak se děti živily.“

  16. 2Henry Psanec: No vida 🙂 Příště zkusím osmažit šeříky, bez jako bez. A ještě u toho můžu zkusit být bez… :)))

  17. Kocmatice???Kája Mařík byl dítě a název zřejmě zkreslil. Koukněte se do Pravidel českého pravopisu. Kocmatice tam nenajdete, ale kosmatice ano. Když se podíváte do jakékoli webové kuchařky, všude je název kosmatice. Viz např. http://www.kucharka-recepty.com/kosmatice-248Kosmatice Květy černého bezu, 1/4 litru mléka, 2 vejce, špetička soli, asi 120–150 gramů hladké mouky, tuk na smažení, cukr na posypání.Květy se osprchujeme, prohlédneme a necháme okapat. V misce si mezitím připravíme z mléka, vajec, soli a mouky těstíčko asi jako na kapání a necháme chvilku stát. Potom v těstíčku máčíme květy a smažíme. Po chvilce smažení odstřihneme stopku a můžeme smažit i po druhé straně. Hotové kosmatice podáváme teplé a pocukrované.Takže kdo má pravdu? Pravopisu zdar!

Komentáře nejsou povoleny.