O nestatečnosti

Nejsem statečná. Jsem slabá. Jsem uplakaná, v akci kníkám a prosím o milost, jak kdyby trápení mělo trvat věčně. Když jsem se včera na doktorově stole modlila aby to už skončilo a prosila jsem ho, aby už přestal:"Už dost, už dost, prosím, už dost…", vůbec jsem si nepřipadala statečně. Celé moje bytí se točilo kolem aktuálního utrpení, ale neviděla jsem všechny svatý. Ani jednoho.

Nešla jsem si tam lehnout, abych projevila svou statečnost a zatnula zuby, to ne. Orosené čelo bolestí mi otíral přítel, držel mě za ruku a já jsem jen žebronila.

Jak zavrženíhodné z pohledu drsných lidí co vydrží všechno, jak lidské z pohledu mého.

Je mi líto, že nejsem statečná a pláču, je mi však lépe, když pláču a kníkám, než kdybych se složila jako tvrďák tím, že kníkat a plakat nebudu.

Stejně jsem se v noci vzbudila tím, že opět prosím a kníkám a pláču a celá situace se mi vrací ve své hrůznosti a bezmocnosti.

Slíbil, že to nebude bolet. Bolelo. Celou dobu mi říkal, že už to je za námi a nebylo. Bílé pláště neříkají vždy pravdu…

Jsem nestatečná, poddajná, umírající v nitru bolesti a žadonící.

Jsem žena se svou ženskostí a podvolením se mužské síle očekávající jemnost a něhu…

 

Snad má pravdu modlitba ze Stalkera:

Ach Bože!
Kéž se splní to, co bylo zamýšleno.
Kéž uvěří.
A kéž se usmějí nad svými vášněmi.
Vždyť to, čemu oni říkají vášeň, není ve skutečnosti duševní energie,
ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem.
A hlavně, kéž uvěří sami v sebe,
kéž jsou bezmocní jako malé děti,
protože slabost je velká věc a síla je ničím.
Když se člověk narodí, je slabý a pružný,
když umírá, je tvrdý a necitlivý.
Když strom roste, je jemný a vláčný,
a když umírá, je suchý a tvrdý.
Tvrdost a síla jsou společníky smrti.
Pružnost a slabost jsou projevem svěžesti bytí.
Protože to, co ztvrdlo, nezvítězí.

 

Lucienne bude možná muset pod nůž… Vypadalo to blbě, tak nějak definitivně, že nevědí dne ani minuty. A radši se prý domluvit na chirurgii, při operaci na předem připravené Lucienne je možnost komplikací jenom 25%, zatímco kdyby to bylo akutní, tak je ta možnost operačních komplikací 90%.

Jenom…

Tak nevím, štěstí v neštěstí?

Někdy je lepší nevědět…

33 komentářů: „O nestatečnosti“

  1. Nejsi sama, Lucienne. Většina je nás nestatečných a slabých, to je normální. Statečnost je dát to najevo… a i nestateční vydrží víc, než si sami myslí. Já vím, že ti to nepomůže, ale je to tak.

  2. 2Jirkaa: Nevím, připadám si hrozně blbě. Nechci se tomu ani podívat do očí… Přítel říká, že mám tendenci unikat od reality. Má pravdu. Ale od takový reality by utekl každej…Ale díky Tobě vím, že nejsem sama. I když jsem si to nemyslela, že jsem sama, tak je hned člověku o něco líp, když ho někdo podrží.Dík.

  3. Nejsi statečná? Vždyť odtud neuteklas! Nebyl jsem sice na Tvém vyšetření, toliko na rektoskopii (všichni gayové které znám ji považují za když ne příjemnou, tedy minimálně nepříliš vadící) ale to mi stačilo… a možná mě čeká ještě jedna. A žádný z mých čtyřprocentních kamarádů si není ochoten na jedno odpoledne půjčit moje hemoroidy. Kámen rozvane vítr, ale křehoučká rostlina prorazí betonem (jak mě TĚŠÍ vidět boule na chodníku!). Myslím na Tebe. Drž se, a pokud bys chtěla, můžu Tě minimálně zavalit CDčky PSB.

  4. P. S.: já od reality utíkám od svých čtrnácti. Nyní například do Mongolska, zakoupiv si za poslední podporu středověké cestopisy do říše velikého chána…

  5. Luci drž se ! Uvidíš, že opět bude dobře. Pěknou dobrou noc přeji.

  6. Statečný není ten, kdo se nebojí. Statečný je ten, kdo svůj strach překoná. Tohle rčení není z mojí hlavy, ale já to tak také vnímám.

  7. 2Arborokrat: 🙂 I když nejsem čtyřprocentní, taky si nechci půjčit Tvé hemoroidy. Fakt. Nezlobíš se? :)))Taky mě neuvěřitelně těší vidět boule na chodníku a což teprve když ta křehká malá rostlinka proroste skrz… Takové drama o životě! Pár cédéček PSB mám, určitě ne všechna… Můžeme se domluvit, děkuji za nabídku.2Henry Psanec: Mongolsko? Země plání a stád a stálezelených lidí? Teda ne lidí, ale trávy jsem chtěla říct.. :)Ale naočkoval jsi mi dobrou myšlenku – možná bych se místo útěku do vnitřního bídného ticha a uzavření se mohla projít ven, třeba k Pratchettovi. To je fakt. Ne vždycky je člověku v sobě samém nejlépe o samotě. 2Moravačka: Díky. Také doufám v lepší zítřky. Bohužel zatím to doufání je takové malinké a po každém lékařském zásahu se v tom pár dní utápím, než se vzkojotím a začnu pohlížet na svět pozitivním okem. Bohužel poslední dobou jsem spíš z nejhorších myšlenek uvnitř a dává mi sakra práce se usmívat. Aspoň, že doma jsou samý svatí a mají pochopení. :)2Gomba: Přesto nejsem statečná. Jenom si vrátím minulost, některé lékařské zásahy a možnou vidinu budoucnosti, jsem nestatečná. Nechci říct, že jsem srab, to ne. Ale jsem tak zoufale nestatečná, že mě to až děsí. Až tak moc. Bídná nestatečnost v myšlenkově utlučené Lucienne dává její mysli na frak. Zatím jsem ani zdaleka ani jen zčásti svůj strach nepřekonala. Klepu se jak ratlík. Tím, že se klepu veřejně a mám tudíž možnost nechat se ukonejšit od mých čtenářů, se povzbuzuji psychicky a pomáhá mi to. Koneckonců vykomunikovat obavy, to je jedna z metod jak přežít cokoli. DíkyBohu za Bloguje.cz i vás všechny, kteří mi takhle pomáháte…

  8. 2 Lucienne:Tvůj přítel tu stále bude, jeho dotek a povzbuzující slova. 😉 Je to dost? Je to málo? Možná je to tak akorát na přežití…

  9. BTW:Moc dobře napsáno. Umíš udělat čtivý a zajímavý text i o tak těžkých věcech. Máš můj obdiv.

  10. 2Kojot: ……(pláč…)Víš, někdy si myslím, že to prostě nedám i přes to všechno hezké, i přes Tvá slova i přes celý svět. Cosi se ve mně zlomilo. Těším se na situace, které budou za rok a přitom si nedokážu představit to, co bude zítra. Přežila jsem a zpracovala tak těžké duchovní věci a nějak tohle nemám sílu zpracovat. Nevím, jak to udělat, abych se přes to přenesla. Já to prostě nevím… Když si představím opět rozřezanou Lucienne, opět ty měsíce bolesti a skeptické pohledy, šílím. Nevím, kde jsem předtím vzala sílu odejít hrobníkovi z lopaty. Nevím, kde vezmu tu sílu TEĎ. Přežít…Možná vize šťastného naplněného manželství s několika dětmi bude tou hybnou silou mé mysli. Ale nevím, nakolik budu silná já ve své podstatě, když už jsem tolikrát komunikovala se smrtí. Tím, že se smrti nebojím k ní možná spěji víc, než bych si jako člověk vědomě přála. Stále přemýšlím o tom, jak se z tohohle dostanu. Ne, že bych se na to vykašlala a tiše si chcípla v koutku. Bojuju! Doufám, že tu cestu najdu a že ji najdu včas…

  11. 2 Lucienne:Budu Tě držet za ruku. Budu s Tebou a pro Tebe. Už za chvíli, jdu domů. A pak opět a znovu a znovu, dokud to bude potřeba a i tehdy, když to potřeba nebude – jen tak. Prostě proto, že držet tě za ruku je tak krásné…

  12. No, asi bude něco ve vzduchu, mamce našli v prsu bulku a dneska byla na biopsii, výsledky budou příští týden. Modlím se, aby byly negativní. Protože aby rakovinou onemocněla babča i mamka najednou, to by byl fakt masakr… A tobě přeju hodně síly, určitě to zvládneš.

  13. nevím o co škaredého jde, Lucy, ale ať je to cokoliv, určitě najdeš v sobě sílu, a porazíš to. Už jen kvůli všem těm věcem, které si přeješ. Přijdou, uvidíš. Bojuj. Myslí, že pár lidí bude stále při tobě. Můžeě mne s klidem zařadit mezi ně, a pro mne to bude ctí.

  14. lucienne,jarik mi říkal..jen bojuj, protože to co si přeješ ti může přinést i těžší chvilky, ale možná i ne..moc ti držím palce, a neboj se, měla by ses poprat s tou nemocí dřív, než se oddáš maminkovství, to je taky pěkný záběr..(já osobně jsem se díky tomu naučila bát)..nechceš si zkusit popovídat z oči v oči, to by ti mohlo dát trochu jiný pohled na tvou situaci, nějakou tu kámošku či kámoše určo máš, ne?..

  15. 2Watsi: Díky za držení palců, opravdu. Bohužel nemám „chřipku“, takže to nelze „vyležet“ předtím, než přijde mateřství. To je nevýhoda. Ad jiné pohledy na mou situaci: Mám tu nemoc prokázanou už sedm dlouhých let. Za tu dobu jsem o ní mluvila s pár lidmi a ušla dlouhou cestu ke čtyřleté remisi. Měla jsem zato, že ji mám zpracovanou. Změnila jsem život od A do Z a nemoc se opět objevila – tudíž musím nalézt a zpracovat to, co atak vyvolalo, jinak opět nedojdu klidu. Znáš to: Když se rýžuje zlato, bahna celá mísa. Ohledně popovídání z očí do očí: Myslíte to oba dobře, ale to, co potřebuju, je vnitřní přemítání, kontemplace a nalezení řešení „ze sebe“, ne z druhých. Nechci nakládat další těžké klády na ostatní. Takhle veřejně se z toho trochu vykecat, to je v pořádku. Nikomu tím neublížím, nedávám mu do ruky odpovědnost za informace mu sdělené a jejich tíži může každý nechat zde tím, že prostě zavře stránku. Je to fér. Cesta, kterou procházím, je dobře popsána zde: http://www.kojot.bloguje.cz/522821-cesta-temnym-lesem.php . Tato cesta se dá aplikovat na jakoukoli nemoc, tudíž i na tu moji.Prostě potřebuji sama ve své jeskyni zpracovat svou cestu, svých sedm železných párů bot k „prošoupání“. Koneckonců, to, že s Tebou a se spoustou jiných lidí mohu komunikovat takhle po netu – a také tak činím -, není úplná jeskyně a samota. Že jo…

  16. přesně tojsem měla na mysli..dojít alespoň té remise, neb si uvědomuji, že tvá nemoc není banalita..podle sebe vím, že platí:celý vesmír(lze dosadit vlastní významnost)se spojí, aby se stalo, co si nejvíc přeješ..omluvuji se za své vyjadřování, nacházím se v dost omezeném režimu(jak fyz.tak duch.)..v žádném případě jsem nechtěla radit a to pokecáníčko jsem nemyslela hned všeho nech atp… pokud nemáš pocit, že stojíš už dlouho na jednom místě, to víš sama, ale ta interakce, ti může přeci taky pomoct v tvém zpracování..chápu, že ti to vyhovuje víc po netu, ale sdílení pocitů s třetí osobou taky není marný..však ty si sama musíš rozhodnout o tom, jak dlouhý čas strávíš touto záležitostí..každopádně raději se nebudu vměšovat, neumím slovně vyjádřit, co chci přesně říct, jsem spíš pocitová..pa

  17. 2Watsi:Podívej, jak by řekl Jarik:“Láska je zákon, láska pod vůlí a dělej co Ty chceš, ať je cele zákon.“ O tom to celé je. Nechci do toho tahat osobně třetí lidi a vím naprosto přesně, jaké reakci jsem se chtěla vyhnout, když jsem se včera vyhnula společnému odpoledni. Opravdu to vím, mám to za sebou již mnohokrát.Výsledkem je třeba tahle veřejná – mně nepříjemná – komentářová debata na téma: Proč se stýkám málo s fyzickými lidmi. Ano, stýkám se s nimi málo, protože kláda je velká, jsem v cizím městě, kde opravdu „znám“- alespoň v omezeném smyslu slova – jen jeho. Moje nejbližší přítelkyně je ode mně 216km a je po potratu čerstvě těhotná. Ostatní mé kamarádky jsou buď v kritické rodinné situaci nebo opět těhotné. Nebudu na nikoho dalšího nakládat další klády. A navíc, není to potřeba. I kdyby všechny byly zdravé a zářily štěstím, tu kládu na ně nenaložím… Tak jsem se rozhodla, to stačí. Sama nejlíp víš, tak jako každý, co potřebuješ pro sebe, pro svůj život, svůj vývoj. Možná jsi ta šťastná, která má kolem sebe lidi chápající, kteří si neberou do svých rukou Tvůj osud s tím, že oni vědí líp, co Ty potřebuješ a k tomu Tě vedou. Tyhle cesty dlážděné dobrými úmysly mají většinou nezamýšlené důsledky, které se naprosto neshodují s úmyslem dobro páchajícího. Také bych ráda byla ta šťastná, jejíž vlastní vůle je akceptována jako plnohodnotná. Koneckonců proto jsem s Jarikem, který má už hodně zpracováno a je u něj pravděpodobné, že když řeknu A, tak ať bude A jakékoli, on to přijme a bude to akceptovat jako mou vůli. Teď je však vystrašený a vystrašený člověk – jakkoli vyspěle uvažující v normálním stavu – má tendenci vidět věci černobíle a zúženým viděním. Rozumím tomu, sama jsem tím prošla.Pochybnosti o něčí cestě vyjádřené v přátelském souznění jsou v pořádku – od toho přátelé jsou. Někdy ovšem nezamýšlené důsledky takových souznění dělají víc škody, než užitku. Pochop, neznáš mě, mé vnitřní zdroje, mou povahu ani mé postoje. Nevíš, jakou cestu jsem ušla a co už za sebou mám. Ale nevidí to – díky tomu zúženému vidění – ani Jarik. Pro něj je to nové a komunikace s ostatními lidmi – o pro něj nové věci, která je fakticky velmi těžká – je pro něj důležitá. Pro mě už to tak důležité není a opravdu vím, co říkám. Myslím, že se konkrétně zde uplatnil projektivní mechanismus, kdy ve mně viděl cosi, co nejsem, co už mám za sebou a co on teprve zpracovává. Nechte mé věci na mně, prosím. Netlačte mně ani osobně ani v komentářích někam, kam nechci být tlačena. Pokud říkám:“Toto nepotřebuji, protože už jsem dál,“ říkám to proto, protože to vím. A odhad času? Víš, měla jsem ve čtyřiadvaceti řízení o plný invalidní důchod. Dostala jsem se z toho,přijali mě a dostudovala jsem za dalších pět let školu, makala ve třech pracích souběžně, abych se uživila, a to, co bylo v těle předtím nefunkční se mi mou cestou – a to myslím zejména tu cestu duchovní – změnilo, zhojilo, vyšetření prokázalo ty části, co tam byly tenkrát v háji, jako zdravé.Je tam teď jeden kritický bod a na tom prostě budu pracovat. Nic víc, nic míň. Pravda, uznávám, že ten bod je hodně kritický… Jestli tohle není prokázání zdravého životního postoje, který funguje, tak pak už fakt nevím! Znovu říkám: Když se rýžuje zlato, bahna plná mísa. Změnila jsem životní podmínky o A do Z, dejte mi čas a samotu, kterou potřebuju, abych se zotavila a uzdravila. Nic nespravíte tím, že mě budete stavět na cesty, které pro mě nefungují. Dejte mi možnost používat vlastní vůli a respektujte to. Díky….

  18. Myslím, že většina lidí teď bude tvou otevřenou zpovědí, Lucy, dost zaskočena. Upřímnost v tak koncentrovaný podobě se vidí málokdy. Všimla sis, jak je venku hezky? Začíná vonět jasmín, jeho vůni zbožňuji.

Komentáře nejsou povoleny.