Hádky

"Víš, co je zvláštní?" rozjímá on.

"Co?" ptám se já.

"Že jsme se ještě nikdy nepohádali…"

"A proč bychom se měli hádat? Kvůli čemu jako? To jako cvičně? Chybí Ti to?" rozehřívám se já. Pavlačový hádky, to je moje.

"No, lidem se to stává," dí on.

"Aha. Tak proto, že se to lidem stává, se to nemusí stávat nám, ne?" pravím já žensky zkušeně.

A bylo vymalováno.

Proč jsem se vlastně v životě hádala? Kvůli čemu? Kvůli čemu se hádají chlapi? Chápu, že všeobecná pohoda a všeobjímající láska mezi lidmi je blbost a mýtus, který slouží třeba i k tomu, aby se druzí mohli udobřovat a vyjasňovat si názory a tak.

Byla někdy hádka, ve které jsem získala? Nepamatuji si. Vždycky, když jsem se hádala, jsem se hádala do krve a byla vzteklá a dokonce jsem se několikrát i porvala za vlastní názor nebo cizí hubu. Ale nikdy jsem nevyhrála, i když jsem uhájila svoje. Víte, jak to myslím, ne?

Hádka Vás prostě vyčerpá, vybijete se a pokud se nepobijete, tak prostě situace po hádce je jak po bitvě. Nerada se hádám. Pravda, říká se, že existují ženy, které se hádají cvičně, protože je to baví a třeba potom rády postel. Existují lidé a není jich málo, kteří se hádají proto, protože tím získávají na vlastním sebevědomí. Někteří se hádají patologicky a vyvolávají spory tam, kde nejsou.

A o tom to je. Mít respekt, ale nemuset se hádat. Nemuset vytvářet boje o své místo na slunci tak pekelně, aby z toho vznikla hádka. Lze se dohadovat, ale hádat? Hádka už stojí příliš mnoho nervů, aspoň mě. Nestojí mi to za to, při-hádková a po-hádková daň je pro mě příliš vysoká. Radši ustoupím.

Otázkou zůstává, jak vlastně chápat slovo pohádka. Má svůj kořen v hádání? A pokud ano, tak v jakém? Může souviset s vybíjením emocí v jakémkoli smyslu?

Jak říká Kojot v předmluvě své neknihy Pohádky a sny:

Pohádky a Sny… Řekl bych, že jsou určeny dospělým dětem, jež nikdy nezapomněly – či se opět učí – snít. Snít a snovat příběhy své vlastní duše, jež si beztak dělá co chce, a my to můžeme buď ignorovat nebo tomu můžeme láskyplně lehce sentimentálně přitakat. Porozumění řeči duše totiž nepřinese člověku peníze, blahobyt, úspěch a kariéru; nepřinese vlastně nic, co je v dnešní uspěchané době pokládáno za důležité. Snad jen trochu radosti z poznání, jaké příběhy jsou v nás skryty. A musíme milovat i to temné, stínové , co se v nás skrývá, i když to znamená, že se sami sebe budeme trošku bát. Příběhy mé duše jsou veselé jen občas, ale nakonec přinesl radost každý z nich. Příběhy duše jsou už takové…

Pohádky jsou dcerami snů, sny jsou syny pohádek. Žijeme ve světě obrazů a přitom v době, kdy přestáváme být dětmi, snadno zapomínáme na ty nejdůležitější a nejosobnější z nich.
Obrazy, které nabízím v podobě slov, jsou velmi osobní, přesto se snad mohou stát i druhému klíči k pochopení, jejichž hledání je naším údělem.

Kráčení v kruzích vpřed vstříc počátkům.

Pozvání na cestu…

Když se nad tím zamyslím vcelku, možná i to hádání, i to temné v nás, příběhy, které jsou v nás skryty, jsou takovým naším snem, naší pohádkou. Žádná reality show nezprostředkuje to, co si můžeme zprostředkovat my sami. A možná, že vytrysknutí emocí v hádce nám dokáže tak ukázat náš stín, že bychom s ním asi měli občas pracovat. Nic tak člověka nepřekvapí, jako on sám sebe.

Pojďme se tedy tak jako malinko cvičně, s láskou a porozuměním po-há-dat… Třeba si tím uskutečníte svůj niterný sen…

A realizujete tím své Pohádky a sny

13 komentářů u „Hádky“

  1. Hádky a pohádkyPohádka souvisí s hádáním a je otázkou, nakolik hádání souvisí s hádáním se. Hadačka vyjevuje skryté stejně jako hádka. Skrytý v díře je i had. Ale z toho, co odhalí hádka, si lidé jen málokdy vezmou něco užitečného, většinou zůstane bolest. I věštba hadačky však může být bolestná, stejně jako uštknutí hada… Bůh suď…Hádejme tedy, Lucienne, hádejme kdo jsme a kam směřujeme. A jednou, možná, uhodneme…

  2. 2kojot: Hádka je často (ne však vždy) k něčemu dobrá. Je trochu jako karikatura. Dozvíš se v ní pravdu o svých špatných vlastnostech a skutcích, ale velmi zveličenou. Abys ses dobral k tomu, z čeho si můžeš vzít ponaučení, musíš celou hádku prosít, abys oddělil kypřící prášek a potom seškrábnout ten zbytek.

  3. to je možné, že jsou hádky k něčemu dobré, jenom nevím k čemu. Myslím si, že obecně hádky vznikají hlavně ze dvou důvodů: je to nedostatečným sebeovládáním a nedostatkem párové komunikace.

  4. 2Oupi: Nejsi náhodou povoláním kuchař? :)Věřím Ti, že doma vaříš a pečeš. Opravdu. A s Tvým názorem lze jen souhlasit. 2Inka: Také máš pravdu. Nedostatečné sebeovládání a nedostatek párové komunikace zároveň s akcentováním sebe místo smírné cesty pro oba v páru, jsou podhoubím pro hádky jak vyšitým. Zároveň však souhlasím i s Oupim, že z hádek, řádně prosetých, lze vzít cosi, co je užitečné, ale většinou je to tak, že je dotyčný tak bolavý do hloubi duše, že ani není schopen vstřebat to, co by vstřebat mohl. Ovšem myslím si, že dostatek párové komunikace – po-hád-ka – je nesmírně důležitý a bez toho to trvale nejde. Ale dá to práci a sebeovládání a častokrát to bolí, protože člověk nehraje jenom za sebe.

  5. 2Lucienne: Vařím a peču, jen na to musím mít chuť (Tobě se pochopitelně nevyrovnám :-))) ).2Inka: Nejsem si úplně jist, jestli hádky vznikají z nedostatku sebeovládání. Vynechme případy, kdy mají oba účastníci krví podlité oči a stačí jen pouhý krůček k tomu, aby se z nich stali příslověční bersekři. Hádka může být způsobem jak vyventilovat napětí, jak se zbavit stresu. Když cítím, že toho mám dost a jsem plný energie, jdu to vyběhat nebo vymlátit na boxovacím pytli. Když bych to neudělal, dostal bych se do stádia přetlakovaného Papinova hrnce, který každou chvíli bouchne. A pro někoho tohle vybití řeší hádka.

  6. … pokračování. V půlce jsem si to odeslal 😦 A tohle podle mě není z nedostatku sebeovládání, protože u každého člověka existuje hranice, po jejímž překročení bychom to mohli nazvat nedostatkem sebeovládání. To by ale znamenalo, že jsme všichni blázni, kteří nejsou schopni socializace. Ps. Jinak by mě zajímal názor odborníka, jak exaktně stanovit hranici nedostatku sebeovládání.

  7. Oupi: napsal jsi to hezky, taky si myslím, že nejlépe se přetlak vyventiluje sportem. A taky rozumím tomu, že když do mne někdo bude dlouze vrtat, že se mu může za jistých okolností může podařit že vybuchnu jak papiňák, ale to je situace, kdy jsem jaksi okolnostmi zahnán do kouta, protože se těmto situacím snažím předcházet, třeba tím, že vezmu kolo, rybářské pruty, foťák a nebo kameru, a vypadnu pryč, mimo dosah hádkychtivého človíčka. To je to úplně nejlepší řešení, protože ten druhej po nějakým čase zase vychladne :o) Staří Římané říkali, že je slabinou ukazovat svoje emoce, a já si myslím, že alespoň v případě hádek měli velkou pravdu. Nejvíc totiž „podrtíme“ toho druhého tím, když na jeho invektivy vůbec nereagujeme. Léty to mám vyzkoušeno :o)

  8. 2Oupi:Hezky jsi to napsal, opravdu. Souhlasím s Tebou.2Inka:Taky máš pravdu. Jenom si neodpustím rejpnutí, že na to, jak máš hezkej blog, jak obsažnej a s krásnejma fotkama, tak to musíš mít vedle sebe fakt někoho, kdo se s Tebou chce mocně hádat :))))S tím, jak „nereaguješ“ – ano, je to cesta, někdy je to cesta nejmenších škod, protože se vlastně vybije bez větších problémů něco, na co se pak radši zapomene do ztracena… Ovšem někdy vede do blázince a pak je větší hajzlárna se o tom nebavit, zvlášť když víš, kam druhého dostaneš svým mlčením…

  9. ne, ne, nechci nikoho někam dostat svým mlčením, je to naopak, nechci se dostat pod tlakem někam, kam sám nechci. :o) Jinak k tomu rejpnutí… nevím prooč to tak je, ale co má být, má být. Všechno má svůj hlubší smysl, a nic se neděje jen tak

  10. 2Inka:To bylo jenom takové rejpnutí, protože máš fakt hezký stránky. Tvoje trefná poznámka (škoda jí) o tom, že se blýská, ale kde je déšť? mne rozesmávala ještě několik dní potom. Vždycky se jdu v takové chvíli podívat, jestli to Inka opět nějak trefně nepostihl. S větou:“Co má být, má být a že všechno má svůj hlubší smysl a nic se neděje jen tak,“ s tím velmi souhlasím…

  11. 2Inka: Můžu se zeptat, jak jsi to myslel s: „co má být má být? Všechno má svůj hlubší smysl a nic se neděje jen tak“. Tzn. Jestli to „svádíš“ na osud nebo na teorii příčin a důsledků? A z čeho tak soudíš?

Komentáře nejsou povoleny.