Kojot s Lucienne v Moravském Krasu

Pochopitelně v zájmu odvetných článků od nás, žen krušených přeracionalizovaným světem mužů – viz. reportáž Kojota, který píše (nedá mi to, abych tu sprosťárnu neocitovala):

"…Lucienne doufám (!) napíše verzi svou, kterou si ve vlastním zájmu nenechejte ujít, neboť jen tak získá vaše mysl prostorový obraz našeho výletu. Mějte přitom však stále na paměti, že já, coby muž, podávám informace korektnější a objektivnější, neboť žena se, na rozdíl od muže, nikdy nedokáže zcela oprostit od vlastní, často přehnané, emocionality… "

Takže, abych tomu dodala tu prostorovost jak od IMAXu a především tu typicky ženskou přehnanou emocionalitu, pěkně Vám tu řeknu i to, co Vám Kojot radši neřekl.

Tak tedy – pěkně prostorově do toho…

Nedělní Kojotova přede mnou tajená a zároveň mnou lehce tušená přehnaná emocionální reakce z toho, že zas časově neukotvená Lucienne znemožní včasný odjezd vlakem z hlaváku a jeho bratr (ještě větší perfekcionista než Kojot) bude čekat v Blansku zbytečně o půl hodiny déle, začala v 10.20 hod. nabývat konkrétnějších rysů.

Přítomní pánové si zajisté dokáží představit poslední přípravy opuštění bytu s tak početným, již mnohokrát popsaným zvířectvem, na víc než dva dny s ženou, co má vždycky dost času. Vždycky ho měla, čas si nějak omotala kolem sebe a vždycky všechno stihla. Sice někdy něco prošvihla, ale pokud to tak bylo, tak to tak být mělo a proč by se tím přiváděla k šílenství…

V 10:59.52 hod. nastupuje ledově klidná Lucienne a infarktový Kojot s funící pejskou a potkyškou nevěřící tomu, co se to s ní děje, do vlaku směr Moravský kras a vlak se během několika sekund rozjíždí.

"No vidíš, já říkala, že to stihneme…"

Tak to začalo dobře. Ještě aby to dobře skončilo. Ale ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo.

Západ slunce

Neděle, den první:

Kojotův bratr nám vysvětlil, že se máme chovat jak dospělý lidi. To koneckonců hovoří za vše, já jsem tam žádný dospělý lidi neviděla a že jsem se koukala opravdu systematicky a důkladně a i do zrcadla. Dva snivci, co z kravinek ještě nevyrostli a k tomu dvě zvířátka, co jsou na blbosti jako stvořený a lítání pro klacíček je zábava pro všechny zúčastněné stejnou měrou, jen u toho jeden z nás víc slintá. Ale budiž. Budeme se aspoň snažit předstírat.

Seznámili jsme se s větší částí Kojotovy rodinné smečky, příjemný nicneřešící pokec o pocitech přestávajícího kuřáka a jeho abstinenčních příznacích byl to pravé, na co jsem mohla vrhat šťavnaté historky z mého vlastního odnaučování se kouření typu "krev, pot a slzy" řádně nadsazené. Kuřák Kojot radši poodešel od společnosti notujících si blondýnek. Koneckonců, on to tu všechno živí ze svých daní, tak co by poslouchal takové podvratné řeči, žejo… Takový hony na kuřáky, to není nic pro něj.

besipka.jpg

V pozdním odpoledni mě zatáhl do lesa a že půjdeme jen tak a budeme si to jen tak užívat a pak zkusíme, jestli je otevřená rozhledna. No pochopitelně, cesty "jen tak", na ty jsem expert. Tu jsem se sehla k jahodám v trávě, onde jsem se kochala krajinou, dotýkala se stromů a trávy a… objevila třešeň u cesty. Kojot si s tím, že moc třešně nemusí, sedl do trávy a pokuřoval a díval se na mě, jak plivu jednu pecku za druhou a spokojeně si je chroustám. Jedla jsem a jedla a pak jsme tedy šli. Kojot byl lehce nervózní, ale já jsem netušila, co se honí za tím chytrým čelem a tak jsem klevetila a nebo mlčela a přemýšlela o jeho myšlenkách.

To, co bylo příčinou jeho myšlenek, jsem zjistila v okamžiku, kdy bylo 6:06 na jeho mobilu a na rozhledně byl lísteček s deadline 18:00. Kojotova tvář se zakabonila. Zas jsme něco nestihli. Na můj argument, že jsme to šli jenom zkusit a podívat se na otvírací dobu, se jeho kabonos remcavě podíval a bezhlese z něj tryskalo:"Tvoje časová neukotvenost, třešňová nenažranost a celková pomalost nám nedopřála něco navíc." Pochopitelně bych se nedivila, kdyby se mu vrátilo dobíhání vlaku v jedenáct a tak, ale jako jsem za ranní nestíhačku mohla já (přiznávám se!), tak za lážo plážo procházku s nestihnutou rozhlednou už nenesu odpovědnost, protože pospíchat jsem neměla už programově. Kojot to sice uznal, ale po vůli mu to nebylo a ani mu to nevonělo, takže se kabonil a kabonil a kabonil, až jsem si myslela, že už mu to nadobro zůstane.

Kabonil se i v hospodě, ale musím mu přiznat, že se snažil, aby mu to nezůstalo. Opravdu. A kupodivu se mu to i povedlo a dokonce se i usmál. Když nás obsluhoval hošíček s pupíčkem a dlouhými kudrnami oblečený v super tvrďáckém tričku ARAKAIN, bylo trochu do smíchu už i mě. Prý tam čepují limču s chmelem. Zkusili jsme a – normální dobrá limča. Teda, po moravsku je to dobrá sodovka. Ale limča je limča. Pořád mě všichni říkají, že mluvím s moravským přízvukem, aspoň tu limču si nechám, když už se mi tak líbí žufánek. Žufánek je super!

Cestou z hospůdky, která měla za svým zázemím cítit echt ženskou ruku (čisté, nezakouřené a vkusné záclonky, čistá podlaha a stoly) a echt mužskou ruku (pokud nebude hrozit, že se mi to provalí bokem, tak NIKDY nebudu chodit na záchod, kde si musím pro klíč na bar – připadá mi dost ponižující si od číšníka žádat klíč a pak mu ho zase vracet. Fakt kontroly nad mým vyměšováním mi připadá potupný. Hoškovi bylo sotva osmnáct a nechápu, co z toho ti chlapi mají, že ženám záchod zavírají a nemluvte mi o tom, že je to pro naše dobro. Velký houby. Když otevřeno, tak na obou toaletách a ne, aby si chlapi šli jak chtějí a ženy byly takhle to, no… Stejně jsou vždycky fronty jen na dámách.) jsem konečně našla místo, kde nade mnou bděl jenom Kojot a to už se dá.

V lese nic nerostlo, aspoň tam, kudy jsme šli. Jako správná česká hospodyňka sice nešukám i když manžel spinká, ale mám tendence zpracovat všechno v okruhu pěti kilometrů od jakékoli své základny, takže jsem se postupně během výletu dopracovala k pytlíkům s bylinkami a tak podobně. Loupežné výpravy na kompotované a mnou i jinak zpracovávané plody zase začínají mít svůj nedocenitelný význam. Hurá, konečně začíná léto a všechno zraje! Teda to se zase nadřu a naremcám u zavařovaček. Že já si vždycky vymyslím na sebe takových krávovin. Ženám se už určitě potí skla od toho, jak .

Pak jsme se šli podívat na podivnou bouřku bez bouření. Blesků od A do Z, ale bouře nikde. Hrom nic. Pak začal vát vítr, tedy, začala lítat prašná hlína a klacky s listím, ale bouře nikde, jen tma tmoucí a v ní oranžové blesky. Rozhodila jsem tedy své vlasy z blesků stvořených, načechrala je na zádech, aby mi to hezky slušelo k těm černým dlouhým šatům a od tý doby všechno stíháme. Takže: říkejte mi Bleskovko. A pak se vítr utišil a začalo být hezky…

pricestnik.jpg

pricestnik_povidani.jpg

Pondělí, den druhý:

Kojotova slova, že se mnou nejde nic naplánovat a jemu dělá velký problém měnit a upravovat program, na který se těší a který vymyslel, během dne roznesl vítr po novodvorských polích a lesích. Já nevím, co to ti chlapi mají za zvyk, že když se člověk opozdí o hodinu a půl, zboří se jim celý vymyšlený den. Fakt. Přece plánovat den na minuty přesně nejde. Dvě hodinky se musí ztratit jako nic, ne? A to jsem se jenom chovala jako dospělý člověk, jak jsem měla vštípeno od Kojotova bratra do srdce přímo perlíkem. Všechno jsem snesla na jedno místo tak, abych přesně věděla, kde co máme, uklidila nepořádek v kuchyni, nachystala jídlo na sváču, umyla nádobí, aby se nikde nic neválelo a hodina a půl byla v háji.

"Tak teda holt vyrazíme jenom na procházku kolem chalupy, když už nestíháme ty jeskyně, na který jsem se tak těšil. Hlavně, že máš srovnaný trička." kabonil se znovu a mnou připravenou sváču lehce vztekle hodil do lednice na další den. Já se obrnila větou"chovám se jako dospělý člověk, který chce na toto místo pravidelně jezdit a proto za sebou nenechává bordel, protože mi to pak přeroste přes hlavu a zapomínám jedno pro druhý a proto jsem obezřetná a nezapomeň, že já se starám o domácnost. Koneckonců jsi mohl třeba umýt to nádobí…" a Kojot měl smůlu i s kabonícím se frňosem.

Cesta vedla lipovou alejí přes magický les na zříceninu hradu Blansek. Blansek je fajn. Nehledě na to, že Kojotovi jako Ražiči Cest pro Něžné Slečny zpod botičky nějak odpadl třiceticentimetrový balvánek z rozvolněného divočinného svahu a tak nějak se kutálel přesně na mě. V takových okamžicích je myšlení hrozně pomalé. Vidíte valící se kámen jak se neuvěřitelně pomalu rozeskákává po 60° svahu a může kdekoli odskočit z načrtnuté dráhy a když se špatně rozmyslíte kam uhnout, je jasné, že je po výletech na hodně dlouhou dobu. To celé trvá asi tři sekundy, které máte na vymyšlení a zrealizování odklonu se od valícího se balvanu. Zajímavá zkušenost zvláště v místě, kde se sami těžce držíte na pětníku podle plánu: budeme chodit jen cestičkami, žádný prošlápnutý cesty. Každou další otázku u strmých a téměř kolmých svahů ke zdolání na téma, zda jsem schopna sejít daný úsek jsem pak považovala za větší či menší láskyplnou provokaci. Koneckonců v půli propasti je každá další taková otázka bezpředmětná, neboť není cesty zpátky.

sraz_blansek.jpg

S větami typu:"A ujdeš víc než pár kilometrů? Aby ses mi nesložila už po osmi. To víš, jsem zvyklý chodit na vandry a tam jsme chodili dvacet třicet kiláků denně bez problémů. A taky ty kopce, to víš… Ujdeš to opravdu?" jsem si poradila tak, že jsem je slušně žensky ignorovala a jenom jsem přemýšlela, kde mu to dám sežrat. Pravda, před výstupem na Macochu (140 metrů převýšení) ohrnul nos nad lanovkou pro masňáky a dodal, že tam vede pěkná cesta odjakživa, kráčel jí již jako děcko a naše děcka i se mnou budou pěkně makat do kopce a i když budou remcat, tak on neustoupí. Na moje kníknutí, že možná mi někdy třeba batole a další mimčo v bříšku neumožní drápat se do takového převýšení, tedy řekl, že v tom případě tedy smím jet lanovkou, ale jenom děcka získají sílu v nožičkách, už je tam bude hnát. Na můj dovětek, jestli i bičem, odvětil, že můžou být rádi, že je nepožene kolmo po skále. Přeci jenom 90° úhel by na ně asi byl moc. No prostě se tvářil jako Velký Tvrďák Kojot i vyšlápli jsme do cesty infarktovky.

Cesta k Macoše

 

Já zvyklá kdysi z Tater a afrických kopečků na kilometrová převýšení jsem se nechala vyděsit a 140 metrů jsem nějak v mysli zaměnila za 1400 metrů a tak jsem v duchu kníkala a kníkala a kníkala. Výstup ani tak dlouho netrval a protože jsem byla v lehkém transu z obav, jestli se nesložím po cestě s tím Velkým Tvrďákem Kojotem a jestli mu budu stačit popřípadě jestli se vyrovnám jeho bývalým láskám, které jistě na Macochu hnal také rychlým krokem, a tak jsem se snažila nemluvit, nefunět a vypadat roztomile, i když v duchu kníkám. Prostě jsem jak sfinga šetřila síly. Asi se to vyplatilo, ale z cesty jsem si nepamatovala druhý den skoro nic, protože další den pro mne byl opětný výstup vizuálně naprostou novinkou a vražedná cesta pro vrcholové sportovce se smrskla na krátkou procházku růžovou zahradou.

Co jsem si však pamatovala a pamatuji dobře, to jsou Punkevní jeskyně. Cesta po lodičce po Punkvě, to je něco, po čem sním už mnoho let a rozhodně si to musím ještě několikrát zopakovat, protože je to nádherný zážitek. Jako děcko jsem kdysi viděla dokument o Punkvě a zamilovala jsem se do toho snu. Takže jsem prohlídku jeskyní a projížďku lodičkou přímo hltala plnými doušky. Mají tam opravdu zábavně zpracované výklady a rozhodně úsměv mě neopustil po celou dobu šedesátiminutového zážitku. Pravda, rafting to nebyl, ale stejně.

Cestou domů jsme potkali po značném hledání vyhlídku z Koňského žlebu a tam jsem přemluvila Kojota k jakési čisté intimní prácičce mezi stromy v blízkém lesíku. On se bál, že mu vleze klíště do zadku a přitom kdyby věděl o tý za ním procházející tichý thajský výpravě… Ale nakonec i tohle dobře dopadlo

Pochopitelně, cestou jsme šli přes třešeň, takže opět zastávka na jednu třešňovou. Zcela logicky – když Kojotek ráno mrsknul mnou připravenou sváču frustrovaně do lednice, nezbylo mu než večer hlady chroupat třešně se mnou… Dobře mu tak, ale stejně jsem mu ještě uvařila večeři.

Úterý, den třetí:

Trička byly srovnaný, sváča připravená, nádobí Kojot odnosil do vany na večer (to si fandil, co…), takže jsme vyrazili včas. Za ty dva dny už jsem získala docela kondičku, takže jsem další výšlap snášela docela dobře. Naším cílem byla Balcarka, což mi připomnělo rádio Valcarku a tak jsem si tak v duchu představovala juchandy v krojích v jeskyních a ty krápníky uražený o hlavy tancujících Moravanů. Balcarka počkala, stejně jako počkaly Punkevky, Kojot mohl být spokojený a musím mu to přiznat – taky byl.

Cestou lesem jsem nasbírala nějaké babky a pak pár neidintifikovatelných hub v tu danou chvíli. Přiznávám se, že jsem vášnivá houbařka. Jak prohlásil Kojot, pokračuji ve sbírání hub tak dlouho, dokud nevysbírám celý les. Už na táborech jsem místo medailí "sportovec" a "umí morseovku" pravidelně jako jediná dostávala medaili "houbař". Prostě houby miluju.

Cestou na Balcarku jsme také potkali rodinu Jugových z Poříčan – zdravíme! – a já si lehce zanotovala s lidmi, co nemají 17 let televizi, bydlí v přírodě a také mají tolika zvířat, co my. Bylo mi posléze řečeno, že z kontaktů s lidmi vyhledávám jen ty nejmělčí a jednorázové, ale co už. Každý jsme nějaký. Mně jako vrčícímu samotáři stačí jen letmý dotyk občasné lidské jednorázové konverzace, na netu se uvidím s každým ráda a těch pár mých dalekých přátel… No nic. Ale co už, také dobře vařím Dvojctihodné koláčky , tak co…

balcarka.jpg

Balcarka nás ohromila krásou. Dočista se vyrovnala Punkevkám. Zvlášť "Galerie" byla krásná a také "Cukrový ráj" nebo jak se to jmenovalo a jev vypadal jak kostky cukru. Kojot říká, že i když tam bylo na deset mladých, štíhlých, krásných děvčat, koukal se jen po krápníkové výzdobě. No, dejme tomu, že mu věřím, ale já jsem se tedy koukala, co mu život přinesl až pod nos a tak vím úplně přesně, na co říká, že nekoukal.

balcarka_vstup.jpg

Ostrov nad Macochou nás uvítal vstřícným obyvatelstvem, respektive odvážnou blond mladou paní s maličkou blond dcerkou (všímáte si, že jsou tu už čtyři blondýnky na jeden příběh?), která se nad námi slitovala a na dotaz ohledně sámošky nás k ní rovnou hodila. Sice nám řekla, že by nám i chleba dala, že ho má zamražený, ale nebylo to potřeba, protože jsme měli štěstí a já koupila poslední knedlík. Chleba neměli. K tomu kus salámu a sýr a bylo vystaráno. I když babky nebyly nic moc, tak byly aspoň něco a budou do polívky dobrý. Tak jsem jí je všechny dala, kdo to má probírat…

Když jsme se v hospodě stavili na jedno za posledních pár korun, zkoušela jsem se zjistit, kdo ta paní byla, tak snad se jí dostalo děkovného minidopisu, který jsem jí napsala a požádala veřejně asi dvacet přítomných lidí, aby na to dohlídli. No, pokud to nezapadne někam mezi sušenky a cigarety, paní si to přečte a třeba tu i tenhle článek okomentuje Každopádně DÍKY!

Cestou z Ostrova nad Macochou jsme se stavili v kostele a zážitek byl pro mé vnímání tak příšerný, že jsem se z něj vzpamatovávala několik následujících dní a článek, co jsem o tom napsala do šuplíku a ani nevím, jestli se o něj chci podělit, mi pomohl u zpracovávání vnímaných jevů. Nicméně zážitek v kostele byl důvodem, proč to s tímhle článkem trvalo tak dlouho a vůbec jsem neměla chuť psát nic.

Cestou jsme se prošli po velké aleji třešní. Vezměte si to takhle – musím v první řadě hluboce vynadat těm, co alej sázeli. Představte si, že jdete, pravou rukou automaticky oždibujete třešničky strom co strom a najednou – díra. Žádný strom. Musíte jít o pár metrů dál, než zase na další strom narazíte a takových děr je tam několik! Chápejte, že takový šok žádnému třešňomilci nepřeji. Zvyknete si na tempo chůze s tím, že třešničky pravidelně trháte a jíte a než je dojíte, dojdete k dalšímu stromu a pak – nic. Prostě chvíli v puse nemáte z provozních důvodů žádnou třešni. Hrozný… Ale zase jsme potkali zasloužilého vesničana, kterého jsem vyzpovídala ze znalostí o roubování stromů a ověřila si, že mé znalosti jsou stejně hluboké jako jeho – tj. velmi mělké a to, že se pohybuje na kole u vesnice, sbírá třešně a je mu už nějaký pátek neznamená, že bude vědět o roubování víc než já, pochybný třešňomilný měšťák. Vynahradil nám to tím, že nám prozradil za kterou zatáčkou rostou ty nejlepší a nejzralejší třešně (taky šel z lupu) a to už uznávám, že bych nevymyslela ani po blondýním, protože nejsem zdejší. Takže vesničan vedl na znalosti 2:1.

Připozdívalo se a Velký Tvrďák Kojot s Absolutní Znalostí Krajiny Zdejší začal vymýšlet Zkratky. Já si vždycky říkám, že uvidíme, jestli mu to projde. Většinou mu to pak neprojde, jen se člověk projde mnohem víc, než by očekával. Tahle poslední klíčová večerní zkratka trvala do veselých dvaadvaceti hodin a do postele jsme se dostali až k půlnoci. Což o to, nic nového v našem životním rytmu, ale překročit práh domu v jedenáct večer…

No… Kdo si může tak hezky dobrovolně večer projít o deset kilometrů delší trasu temným lesem, trávou do pasu plnou kamenů, dramatických kopečků z kopřiv a svízele a poli rozmočené hlíny s minikukuřicí, protože bouřky se nevyhnuly ani této oblasti. Kdo? Nikdo normální. Což pouze potvrzuje to, co jsem řekla na začátku – žádného dospělého u nás nevidím. Ani jednoho… Kojot ještě ze zkratek nevyrostl a já jdu pěkně poslušně za mužem. Muž pak padl v okamžiku pravdy o svých zkratkách pod hvězdnatým nebem na kolena a já mohla projevit svou neuvěřitelnou trpělivou velkorysost a nechtěla jsem na udobřenou nic míň, než…

Středa, den čtvrtý:

Pochopitelně, po takovém vyčerpávajícím večerním zážitku se zkratkou se Velký Tvrďák Kojot roznemohl. Kníkal a nebylo mu dobře, ale on tomu říkal krize. Přisuzovala jsem to naprosto zjevné horečce, ale Velkej Tvrďák Kojot mi do očí tvrdil, že to je nesmysl a jeho horečnatě lesklý oči a neustálé óóóó a áááá ho usvědčovaly co minutu. A pak, že nejsou rozdíly mezi kuřáky a nekuřáky i když spíš mezi těma, co jsou v klidu a těma co se stresujou, že něco nestihnou a pak to – jak jinak – vezmou zkratkou a docela pochopitelně to pak nestihnou určitě. Když si to tak vezmu, docela určitě to je skrytý smysl zkratek – naučit chodit dotyčného po těch normálních, nekonečně dlouhých, cestách.

Taky bouřilo a bylo dusno. Trvala jsem na tom, že nasbíráme bylinky ještě před tím, než je slejvák umeje. Z Kojota jsem si vytvořila Inteligentí Interaktivní Tašku, která se přibližovala k mé ruce zezadu a já poslepu pouštěla v pozici opřeného na vysokém keři utržené květy bezu do IIT. Díky tomu to šlo rychle, Kojota totiž moc sběr čehokoli malého nebaví. A tak nám v kuchyni na zemi mohla začít smrdět usychající změť šneků, pavouků a mravenců s jinými brouky zároveň s bylinkami. To všechno se na ten papír vešlo.

Snažila jsem se opět najít nějaké houby, což se docela i dařilo. Ovšem nacházela jsem i šneky, kteří se tvářili jako houby a byli prostě všude vylepení. Neuvěřitelný. Jediný problém byl při vaření, respektive smažení – nešlo to. Dvacet minut rozpaluji pánvičku a pak dalších třicet minut smažím jednu stranu hub. No prostě to vůbec nehřálo a tak byly houby nacucaný olejem, bohužel. Kojot to sice vůbec nepoznal, protože tvrdil, že mu to chutnalo, ale možná to tvrdil jenom proto, abych nebyla smutná a věděl, že podruhý už takovou chybu s plotýnkami neudělám a on už se takového paskvilu jistě nedočká.

sneci.jpg

Pokoušeli jsme se také najít Peklo a rozdíl mezi peklem a Peklem vidíte jasně na obrázcích – Peklo je hezčí, zelenější a plné jahod narozdíl od pekla, které je plné klacků, co se Vám motají pod nohy a je suché a neroste tam zhola nic.

Sráz

peklo.jpg

Po cestě jsme taky našli kost z nějakého zvířete, respektive čelist. Vzhledem k tomu, že se na našem území kojoti nevyskytují, jsme si mohli dovolit fantazii o tom, že jsme našli čelist zatoulaného kojota a jsme první kojotí badatelé na tomhle území a tak. Kojot pak říkal, že by si jí mohl pověsit na krk a nosit jako talisman na přijímačky a zkoušky, ale protože uznal, že v dospěláckém světě normálně chlapi cizí patnácticentimetrové čelisti takhle viditelně nenosí, vzdal se téhle myšlenky. Škoda, mohlo to být zajímavé

kost.jpg

Takže jsem uložila kníkajícího Ubohého Nemocného Kojotečka s jeho slovy:"A víš, že máš asi pravdu a jsem asi nemocný…" do postýlky, šla jsem s pejskou ven a vedla inteligentní konverzaci se sousedem o tom, že náš pes vylezl – jako všichni psi co tu byli před ním – nahoru na štít střechy a tam vyl. Pes se tvářil, že tomu, co říká ten pán, naprosto nerozumí, vrtěl ocasem a všelijak se projevoval hravě a roztomile fotogenicky. Před pána málem přinesl klacíček, aby mu ho ten hodný milý a pozorný pán, který je zajisté i hravý, hodil, ale nestalo se. Jak by mohl výt na štítě deset metrů vysoko. Takový nesmysl… A prý, že celá vesnice to viděla… Ňaf!

Také jsem Vám zatím neřekla o invazi pavouků. Taková invaze pavouků je hrozitánská věc. Pavouci jak pětikoruna se nacházeli kolem mě a zákeřně se vystavovali na stěnách tak, abych si mohla pěkně zakřičet od plic leknutím a pak si hrát na princeznu na sedmi pavoucích. Nejhorší bylo to, když jsem myla to nádobí, co Kojot tak pěkně naskládal do vany a do něj mi pavouci vlezli. Dvakrát. Hrozný. Sáhla jsem tam rukou po hrnečku a lekla se jak kdybych viděla bůhví co. Ale Kojot už můj křik zná a tak přispěchá se slovy:"Tak co, pavouk?" a odnese ho za plot. Na tom trvám. Za plot, aby se nevrátil. Nevím, jestli to pomůže, ale psychologický zklidňující efekt to na mě má.

Dokonce jsme si jednoho novodvorského pavouka přivezli s sebou domů a tak mě vylekal v chodbičce mezi kuchyní a předsíní, že Kojot musel všechno vybalit do vany a vytřepat. A večer pod sprchou – ještě neuvyknutá na novou hlavici – jsem dostala stíhu, že mi něco leze po zádech a on to jeden neposlušný pramínek lechtivé vody. Až takovou podezřívavost jsem si přivezla z neustálého kontaktu s takovými velkými pavouky.

Čtvrtek, den pátý:

Jak říká Kojot, příjemné činnosti byly střídány s méně příjemnými. Ujal se mytí nádobí, za což mu děkuju. Nevím, zda si všiml, že nádobí pořád přibývalo místo toho, aby ho ubývalo a táhlo se to donekonečna jako vždy, když se finálně uklízí. Je to jak velký úklid – pořád je někde něco neuklizeného. Tak přesně tak se cítím já, když pořád uklízím a furt to není vidět pro věci, které se objevují zcela namátkově a neuvěřitelně na místech, která jsme nikdy nepoužívali.

Opravdu jsme se snažili udělat a uklidit všechno, jenom jsme zapomněli otevřít tu ledničku, což jeho bratr vyhmátnul jako první a neopomněl napsat smsku, že doufá, že jsme ji otevřeli. Až takovou jasnovidnost jsme nečekali. Pravda, ona to byla taková lehká provokace, protože už měl chalupu osobně projetou rentgenovým zrakem od shora dolů. Sice říkal, že měl náhodou služební cestu do Blanska a tak se stavil, ale já si myslím, že si to jel po nás zkontrolovat.

Cestou jsme šli pěšky na nádraží a jak jsme se stavili u třešní u cesty, zastavil tam Kojotův známý s dodávkou a odvezl nás do Blanska. Prostě mu to vychází – kdyby přijel někdo s kabrioletem, asi bychom se do něj všichni nevešli… Doufám, že až budeme mít ty děti, tak jeho známí budou jezdit automaticky po Moravě s mikrobusem.

Takže – snad jste si udělali z obou povídání plastický obrázek a má emocionalita byla přehnaná jen tak po žensku.

Tak zas někdy příště u povídání o výletě ahoj.

magickyblansek.jpg

7 komentářů u „Kojot s Lucienne v Moravském Krasu“

  1. mé očekávání se naplnilo: dokonalý soulad a harmonie. Jenom v jedné věci se mírné rozcházíte, v tom lesíku – kdo koho přemlouval žádostivým pohledem. :o) Jo, a ty mezery mezi třešněmi znám moc dobře, tedy znám je spíš s hráškem, když mi ho během řízení auta manželka loupe (hrášek) a sype do dlaně, a na mně pak už jenom zbývá polykací proces, který kolikráte kvůli obsluze řadící páky není synchronizován s přísunem dalších várek, čímž se dostávám do traumatických situací a … no, někdy příště

  2. Já já já bych chtěl vědět, co jsi chtěla na udobřenou večer dne třetího ;)“Inteligentí Interaktivní Taška“, to je geniální, to budu používat, takhle obvykle končívám při nákupech :).

  3. 2Inka:Žejo. Z mého úhlu pohledu byl ten soulad a harmonie opravdu dokonalý :)S hráškem a dalšími podobnými poživatinami je to taky strašný…. Nedokonalá synchronizace kvůli tak trapnému důvodu jako je obsluha vozu – fuj! Hanba! Jezděte městskou hromadnou dopravou a nebudeš mít tak příšerné traumatické zážitky! :)))))))))2Wu:Tak to, co jsem chtěla na udobřenou dne třetího, to je tajemství…. :)Ad. IIT – neboj se, nekončíš tak sám :)))))

  4. Doufám, že je každému JASNÉ, že…Výrok o „za ním procházející tichý thajský výpravě…“ je jen a pouze Luciennina autorská licence.

  5. no já nevím, jestli je to jen autorská nadsázka. Když byl na Macoše posledně můj brácha, taky tam fotil Japonce, nebo Číňany, nebo Korejce, nebo Vietnamce, prostě byli jiní jak moraváci, to poznal, takže je to možné, že tam byla nějaká podobná výprava, která si z našeho kraje odnese opravdu silné zážitky. Věřím, že při té jejich zálibě všechno si dokumentovat, bude mít nejeden opravdu hodnotné záběry :o)

  6. 2Kojot:To nevíš, jestli to byla jenom autorská licence 😉 Jeden z nás dvou dozadu neviděl a já to nebyla :)))))2Inka:Také jsme tam byli s jednou thajskou výpravou! Ale pravda, pak už jsme šli dál sami a oni jeli na svůj další program autobusíkem, který tam byl jen pro ně.Pokud už mluvím o jakési výpravě, možná to opravdu byla nadsázka a autorská licence… Možná… A možná to byla úplně jiná výprava :)2Adél:To je vděk 🙂 Tak konečně se jednou za uherskej rok vyrovnala Lucienne vtipnému Kamiličovi? :)))))) A teď vážně – díky, jsem ráda, že jsem Tě i v tomhle utrápeném období dokázala rozesmát a pobavit.

Komentáře nejsou povoleny.