Totalita, strach, vina a odpuštění

Na základě Kojotova článku Totalita, strach, vina a odpuštění , se – ač nerada – pouštím do tématu, které bych bez tohoto impulsu asi nikdy nenapsala.

Jsou věci, o kterých se nemluví…

Jsem o pár let mladší, než Kojot. V době převratu jsem byla tuším v šesté třídě základní školy, Kojot byl v první třídě gymnázia. Vyrůstala jsem v rodině s mladším bratrem, máma na nás byla sama, otec odešel když jsem byla ještě malá.

Vyrůstali jsme o výletech do přírody a táborech, knihách, studiu Kamarád, zvířátkách v osm večer, večerníčku, drsných sourozeneckých bitkách a nechuti pomáhat s domácími pracemi a chození na nákupy – prostě klasická rodina. V neděli bábovka a slepice trojka na čínu s pórkem a havaj. Nicméně nevyrůstali jsme v politickém uvědomění. Chodili jsme na kroužky, ale nebyli jsme jiskřičky. Ne proto, že bychom neměli, ale protože jsme nemuseli. Možná jsem pak i jiskřička byla, už si nevzpomínám, fakt nevím. Není to pro mě důležité. Byla jsem dítě.

V té době pro mě byly důležité jiné hodnoty – jako třeba vystřihování si písniček Gotta a Bartošové ze Sedmičky, boje o papírového ježka v kleci z Ábíčka, těžký šmelení s céčky a čtení foglarovek, mayovek a jiné kvalitní literatury. Povídání si o klucích, drbání holek, česání si vlasů navzájem a drbání zad, půjčování si oblečení holek a nevracení půjčených knížek, psaní dopisů o mnoha stranách a obrázcích ručně malovaných nejlepším kamarádkám. Dětské testy (máte rádi modrou, zelenou, červenou, co říká o člověku barva očí a tak podobně, Rorschach hadr). Gumičky do vlasů, co v těch kraťounkých vláskách kloužou a nedrží – musíme je stříhat, abys je pak měla silný – furt je mám slabý, ale jsou moje a teď jsou dlouhý, konečně! Každýho nepravidelnýho půl roku kufr nebo taška s věcma od známých, probírka našich věcí, které jsme v tom kufru posílali dál jiným dětem. Máma věčně buď na úklidu na vedlejšáku nebo u mašiny, kde nám šila věci z látek z výprodeje, abysme chodili slušně oblečený. Velký hrnce s jídlem na dva dny, abychom neměli hlad. A naše věčný vopruzování, že potřebujeme nutně nový pastelky každej začátek novýho školního roku (za to se teda doteď stydim já, protože jsem je nepotřebovala, ale chtěla jsem je mít nový, jako každej ve třídě, vyrůstala jsem v docela bohaté čtvrti, leč ne každý tam bohatý skutečně byl).

Ve škole byla v přízemí taková výstava Kapitána Nálepky, jednou jsem se tam fotila s jinýma děckama do novin a byla to prestiž, páč jsme se tam všichni nevešli a v novinách chtěl bejt každej. Myslím, že tam někde v Rudým právu sedím na bobku v rohu obrázku, který se lety někde zapomněl.

Byla jsem prostě dítě, co od knihy museli tahat heverem, ale byla jsem docela normální. Když se začaly dít věci se studenty na Národní třídě a Václaváku, máma nechtěla, abychom tam s bráchou chodili. Nevědělo se jak to bude a když jsem o těch věcech mluvila s jinýma holkama, byla jsem hrozně odvážná a mluvila na rovinu a i když mi máma řekla, abych nemluvila o různých věcech do telefonu, tak jsem to dělala. Byla jsem ještě dítě, chovala jsem se ve spoustě věcí tak, jak bych se třeba později už nezachovala (přeloženo – jako idiot). Byla jsem ráda, že jsme na to jako rodina později nedojeli. Nevyčítám si to z takové hloubky, jako si je schopen jedno "selhání" vyčítat Kojot. Necítím to tak, jak to cítí on.

Když to nakonec padlo a bylo po všem, nosila jsem automaticky hrdě trikolóru a jednou v tramvaji jsem se s bráchou hádala o to, kdo bude mít připnutou hezčí trikolóru. Jedna paní mě napomenula, že se jedná o symbol naší svobody, ne o to, jestli je hezčí látka. A navíc jsem ji měla obráceně, než se má nosit, jak mě paní správně upozornila.

Zarazilo mě to.

Myslím, že teprve tehdy jsem začala uvažovat v intencích symbolů a jakési dějinné reality. Začala jsem být opatrnější na to, jaké symboly nosím na odiv zrakům okolí a začala se víc ptát.

Jak to vlastně bylo? Proč to tenkrát bylo tak, jak to bylo?

A máma mi začala ukazovat fotky a dokumenty, co vyndala zpoza knih v knihovně. Říkala mi jak bylo to a ono a proč nám nic neříkala. Nezatahovala nás do dospělého světa, na nějž jsme podle ní měli času dost. Navíc, co dítě neví, to nepoví. Mluvila o tom, že těsně kolem data vstupu vojsk na naše území se nám narodila sestřička a umřela třetí den po narození. Mluvila o tom, jak to pro ni bylo zlý, ale jak to bylo k něčemu dobrý – mohla se při oficiální žádosti, jak se ke vstupu vojsk "staví", říci, že se nestaví nijak a nemá žádný názor, protože je právě v takové a takové situaci a nemá pomyšlení na nic jiného. Bylo mi jí líto, bylo mi líto sestřičky, celé mi to bylo líto. Bylo mi líto, jak se k lidem stavěli a jaká byla represe vůči komukoli, kdo by neřekl "ano". Svým způsobem jsem byla ráda, že se měla na co "vymluvit". Co by tenkrát dělala?

Co bych dělala já, kdybych byla v situaci, kdy by na mě byla uvalena represe kvůli mé drzé hubě? V době, kdy bych se měla rozhodnout, jestli "budu spolupracovat" nebo skončím v kotelně a psát si můžu tak do šuplíku. Asi bych skončila v tý kotelně. Nedokážu při nespravedlnosti držet hubu. Nikdy jsem to neuměla. Ale jsem ráda, že tomuto rozhodování nejsem vystavena. Že žiju ve světě, kde mám svobodu projevu, můžu cestovat – když mám za co -, můžu se učit jaké jazyky chci a mám globální přístup k informacím. Když neudělám školu, je to jen můj problém, ne zásah systému. A tak je to správný. Proto chci studovat občanskou společnost a její vývoj a proto jsem si zvolila takovou školu, jakou jsem si zvolila. Pak třeba napíšu jiný náhled, jiný článek. Dnes ale ne.

Dnes mám jako Lucienne a jako žena pohled takový – jsem ráda, že jsem jako dítě žila ve světě, který byl tak odlišný od světa dospělých. Zaprvé to nezměním, zadruhé s tím, jak to u nás doma bylo zařízeno, souhlasím. Nemyslím si, že jsem o to byla ochuzena (zatímco Kojot říká, že byl o tento kousek "obohacen"), myslím si, že ten tlak "nedostatku svobody" je už tak dost hrozný, že jako dítě buď rychle vyspějete a chytnete se "nového proudu" nebo vás to prostě bude tížit. Nechtěla bych to dělat dětem, brát jim jejich svět bez dospělých názorů, svět panenek a autíček a iluzí. Nač dětem brát jejich vidění světa? Nač brát komukoli jeho vidění světa?

Jsou věci, které vás stejně jednou potkají, proč to uspěchávat…

Ten rozdíl mezi vnímáním těchto souvislostí u Kojota a u mě je větší než pár let. Myslím, že je systémový. Nemůžeme být oba stejní.

Ale naučit se toleranci v rozdílnosti, to je výzva, jíž se dotkneme ještě mnohokrát.

Doufám, že se ctí.

9 komentářů: „Totalita, strach, vina a odpuštění“

  1. Inu…já tehdy skončil na 5 let v kotelně. Žádný knoflíky, ale lopata, kolečko, uhlí a popel. Ale byla to pro mne celkem pohodová doba. Už jenom to vědomí, že mi nemají co vzít. Přečetl jsem tehdy mnoho knih. A nikomu nic nevyčítám. Byli i takoví, kteří seděli v kriminále… 😉

  2. 2aTeo:No vidíš, já o možnosti skončit v kotelně můžu akorát tak kecat :)Muselo to být fakt kolikrát na hraně.Víš, ani si to pořádně nedokážu představit.

  3. Na hraně ani ne…stačilo něco někde plácnout. A někdo se postaral o to, že se to dozvěděl někdo, kdo měl v rukou jakési represivní nástroje. No a už to jelo samospádem. Kolikrát do průšvihu spadli lidi jen tak mimochodem… prostě se ani nestačili leknout a byli v něm. 😉

  4. Ale jo, hrana je docela ostře vidět, jak říkáš…Nojo, podle toho jak to říkáš, bych nebyla ani v tý kotelně. Byla bych rovnou v kriminále. Tutově. A ani bych nevěděla jak jsem se tam dostala.

  5. Taky se mi moc líbí, jak jsi to napsala a souhlasím s obsahem. Já to měl podobné, s dětským světem a nezatahováním do světa dospělých.

  6. Tvá maminka je moudrá žena. Není důvod kazit dítěti dětství, pokud k té nejtěžší době už nemůže mít vůbec žádnou vazbu ani osobní zkušenost. Mám k tvé mamince úctu, že to dokázala unést všechno sama, navíc bez toho, aby vám dětem tím motala hlavu./jsem o něco mladší než ona, v roce 1968 mi bylo 10/

Komentáře nejsou povoleny.