Tvář za blogem

Takže, vy všichni, co jste mi psali maily, vzkazy a komentáře o tom, že chcete vědět s kým mluvíte a především Ty, Mirune z Aktovky X – tady jsem. Postavila jsem se k výzvě čelem, vlevo v liště i bokem, chybí mi akorát číslo 😉

Lucienne

Mazlím se s Hermínkou a Tkaničkou, užovkami domácími (Lamprophis fuliginosus), dvěma z našich osmi hadů.

Pro ty, co mě čtou jen krátce a nezaregistrovali během toho roku a půl některé mé životní zvraty předkládám v krátkosti svůj příběh…

Příběh Lucienne

Na netu jsem začínala na blogu Deník blondýny u Arsinoe jako desetitisící návštěvník a letitý fanda téhle neskutečně dobré bloggerky, která se osudovými cestami dostala z Minimagu na Bloguje.cz stejně jako já, když mně tu zařídila blog s tím, že bych si zasloužila mít vlastní a ne se o něj dělit . V té době jsem si získala pár věrných čtenářů, z nichž jeden byl i Mirun z Aktovky X , kterýžto jako stálá netová hvězda dal příležitost Lucienne zamyslet se nad sebou a ukázat , že blonďatost jen nepředstírá, ale že taková skutečně je. A také že za ní nepíše grafomansky žádný ghostwriter, ale vždy jen ona sama…

Během posledního roku jsem prošla – a stále procházím – mnoha životními zvraty, které shrnuji pod termín "temná noc duše" podle španělského mystika Sv. Jan od Kříže . Bylo a je to stále těžké období, kdy se vyrovnávám sama se sebou po duchovní, duševní a hmotné stránce. Ohledně stavu člověka v temné noci duše si můžete přečíst mé zpracování zde, přijde vhod zejména těm, kteří hledají a nacházejí duchovní přesah života.

Duchovním přesahem života, který obaluji do slova esoterika se zabývám prakticky, do hloubky, je to má životní cesta. Chcete-li si přečíst sérii článků, které vznikly z popudu Ravena Argoni pro časopis Astro a pojednávají o světě, který není vidět a přesto nás ovlivňuje, můžete si je přečíst zde. Časem chci blogy prolnout i tak, že postupně všechny esoterické články zařadím pod odkaz Esoterika. Mám rozepsaných několik dalších témat, která čekají na své dopracování v ten vhodný čas a která chci nabídnout tištěným médiím, stejně jako další, neesoterické texty. Do budoucna se chci věnovat právě této cestě zároveň se studiem a péčí o rodinu, která jistě přijde.

Vystudovala jsem v Olomouci na FF UPOL bakalářské kombinované studium Sociologii – Andragogiku v profilaci na personální management, díky temné noci duše jsem musela ukončit v prvním semestru magisterské kombinované studium Sociální politiky a sociální práce – Občanský sektor v Praze na FHS UK, kde začínám znovu teď od října. Neházím flintu do žita – prostě uvidíme, zdali se mi podaří školu zdárně ukončit. Školní texty převážně na sociologická témata si můžete přečíst zde.

Aktuálně pečuji o malou ZOO, která zároveň pečuje o mě, je to vážně super. Má rodina čítá sedmnáct potkanů (pět kluků a dvanáct holek), sedm hadů, tři gekončíky, dva strašlivé sklípkany (navzájem se moc nemusíme), dvě ropuchy obrovské, jednu myš zebrovanou, dva blavory, jednu vlčáčí holčičku Elišku a jednoho Kojota , to je manžel (aby se to nepletlo). Vzali jsme se 6.10.2007 v brněnském parku Lužánky pod širým nebem, i nadále bydlíme v Brně a staráme se o chovatelskou stanici ušlechtilých potkanů Světlonoš.

Lucienne a Kojot - u potoka

A protože tohle je hra na babu, předávám ji dál:

Gombovi

Christine

WuWejovi

38 komentářů u „Tvář za blogem“

  1. článek mne zaujal, ale nevím, jestli s názorem blogera Embucka mohu souhlasit. Jde o to, že zpravidla pod stejným nickem, pod kterým píšeme svůj blog, se účastníme mnoha různých diskuzí na různá témata, kde je anonymita výhodou, až po různé hry, kde je doslova podmínkou (např. Damokles.cz). Kdyby zůstalo u „comming outu“ jen na blogu, fajn, ale protože to nelze zaručit, a internet se tím zbavuje anonymity (která může leckomu dávat větší pocit svobody, právě kvůli možnosti vytvořit si virtuální identitu), tak nevím, nevím. Docela mne zajímá názor ostatních, jak to vidí oni. Na druhou stranu není špatné poznat tvář která je za myšlenkami, které nás obohacují, to je taky pravda. Lucy, tím předáním štafetového kolíku myslíš přesně co? :o)

  2. a ještě jednou, do třetice(a pak dám už pokoj) :o) Má rodina a široké příbuzenstvo zná link na mé stránky. Dal jsem ho hlavně děckám, bylo to jedno z mála spojení mezi námi když byli v Anglii. Když mi brácha z Jihlavy jednou napsal, že bych neměl v článcích ohledně Moravy psát tak „pateticky“, a manželka se začala ptát po různých věcech, které by ji až tak zajímat nemusely, nebo neměly, najednou jsem zjistil, že kvůli té jejich kontrole a připomínkám se začínám v psaní sám víc hlídat a že mi jde čím dál hůř; začal jsem si říkat, že jsem možná udělal chybu, když jsem „odhalil“. Mluvil jsem na tohle téma s Moravačkou a víceméně to cítíme oba stejně. Není například dobré, když adresu blogu a nebo webu znají kolegové z práce – všechno se dá zneužít, a to docela tvrdě, až po vyhazov z práce. Toš, asi tak!

  3. Inko,všechno se dá zneužít. S tím s Tebou souhlasím. Kdybych před rokem a půl nemohla zůstat v anonymitě a jen psát, nikdy bych do blogování nešla. Čas se posunul o kousek dál a s ním ji já. Už není potřeba tak striktně trvat na své anonymitě. Ale to mluvím o svém blogu a své životní cestě a to nemusí být životní cesta někoho jiného, který může zůstat v anonymitě dalších x let – třeba Ty nebo třeba Ostravak nebo spousta z nás, bloggerů. Kojot byl kupříkladu „veřejnou osobou“ na svém blogu už od začátku.Předáním štafetového kolíku myslím ukázání tváře. To, že jsem tu řetězovku realizovala neznamená závazek pro ty, které oslovím. Mohou a nemusí toho využít. Jako u každé řetězovky na internetu nebo kdykoli jindy v životě. Nemusela jsem jí využít ani já, ale přesto jsem se po dlouhém rozvažování rozhodla to udělat.Nic víc, nic míň.

  4. 2Lucypochopila jsi mne správně. Nicméně si myslím, že to vystoupení z anonymity (ne tvé, obecně) nemusí souviset až tak s časem, jak píšeš, ale se změnou okolností, za kterých píšeš. Být třeba podnikatelem a šéfovat si sám sobě je jistě úplně jiná výchozí situace, než být zaměstnancem a pořád jukat jestli nepřijde šéf, když se chceš zrovna mrknout na net. (Já vím, nemělo by to tak být). Doufám že mi výzvu nepošleš, kdyby totiž ano, určitě bych ji musel splnit :o)

  5. 2inka:Ano, to jsi vystihnul brilantně – souvisí se změnou okolností, za kterých píšu – a ty se zase odehrávají v čase :)Někdo výzvy využije, někdo ne, ale takové to už v životě je – nic není jistota. Kdyby tomu tak bylo, nudili bychom se :)Z Tobě známých důvodů jsem Tě do výzvy nenapsala, nechtěla bych odhalit Tvou totožnost víc, než je nutné pro Tvé dnešní blogování. To neznamená, že nejsem zvědavá! Jsem jen vůči Tobě korektní a nebudu Tě kvůli své zvědavosti uvádět do situací, které by se Ti těžko dávaly zpět. Však víš…

  6. 2Lucydíky. Ještě jednou tě poprosím zda bys nezvážila na téma vystoupení z anonymity na netu nějakou malou anketu. Ta otázka je velmi zajímavá, a věřím, že nezajímá jenom mne

  7. Blog je pro mě něco intimního,jen mého vlastního. Do blogu si píšu svoje pocity, názory. Když se mně chce. Když se mně nechce,tak nepíšu nic.V momentě,jakmile bych zveřejnila svoje foto, tak by to bylo stejné,jako kdybych tam napsala svoje jméno, adresu,telefonní číslo. Byla bych daná na milost tomu, kdo mě ve fotografii pozná.Vždyť babochlap K.H. ti názorně ukázal(a),jak lze cizího psaní zneužít.Jak vyhrožoval(a).Inkův mail zveřejnil(a).Zlí a žárliví lidé jsou všeho schopní. Kdepak, v žádném případě nedoporučuji vycházet z inkognita.

  8. 2moravačka:Ano, Tvůj názor má logiku. V případě Inky si dotyčná myslela, že zacílí a krutě to zabolí. Dokonce si dvakrát dovolila okopírovat inkův mail tak, aby to nepřehlídnul nikdo přítomný a myslela si, že rýpe v ráně. Rýpala se tak maximálně v hlíně vlastní nízkosti. A tak to máš i s těmi, kteří zneužívají. Když si myslí, že Tě mají na háku a chtějí se pobavit, baví se. Někdo tomu říká výpalné, někdo platí za fotky s milenkou, někdo plive za rohem lewinsky sperma na látku a pak to nechává propírat v tisku… Záleží na konkrétní formě násilí. V okamžiku, kdy si myslíš, že Ti má daná informace co vzít z Tvého aktuálního života, bojíš se a nedáš to. Já být zaměstnaná na řadovém místě a necvakat si nezávisle web z domova, rozhodně nebudu moci být tak otevřená, chodit si na web často a komentovat dlouze. V práci jsem v době svých začátků rozhodně neřekla, že bloguji a anonymita mi byla velkou výhodou po celou dobu, kdy jsem byla zaměstnaná. Dodnes mě nečte ani širší rodina, protože jsou to přeci blafy a já je v tom opravdu udržuju. Přece nebudou číst takový blafy, žejo… Sotva vezmu pero do své třesoucí se ruky, samá kaňka to je a to už zdaleka nemluvím o obsahu… :)Opravdu velmi záleží na tom, v jaké jsi situaci. A já jsem ráda, že si to můžu dovolit, velmi ráda.

  9. Já čumím. Teď to tu procházím a zjišťuju o co jsem přišea a možná už nedoženu. Tak jsem si Tě představoval trošku jinak, no!? Co s tím naděláš.A máš přítele, sice trošku divnýho, ale s tím nenadělán nic zasejc já, viď? 😉 :DRád jsem se zastavil.Rád jsem Tě viděl.Rád jsem Vás viděl.Rád jsem…

  10. Inkognito, inkognito… ubližování, vydírání… to jsou s prominutím všechno jen výmluvy, ale nevím zda má smysl to rozebírat 🙂

  11. 2Mikin: o co jsi přišel? Naťukneš a nic neřekneš. Já jsem si Lucy představoval přesně takhle, takže mne její fotka moc nepřekvapila. Že je Kojot divnej? To jsme asi všichni, jinak bysme se natoulali po blozích, nepsali smysly a nesmysly, ale někde venku, kde je život v kvalitě reálnější než reálné.Ta samá poznámka o naťuknutí platí i pro Miruna. Pozorovatel vůbec neví o čem je řeč. ale možná je v tom záměr. Když nevíme my, já, třeba bude vědět Lucy, nebo někdo jiný, komu jsou slova určena :o)

  12. Zase jsem udělal chybu!Já tak nerad prezentuju svoje názory veřejně, fakt. Protože pak přijde někdo koho zajímají a třebas i z dobré vůle se zeptá co jsem tím chtěl říct a já je musím obhajovat a vysvětlovat a plácat dal¨ší a další nesmysly a v tom procesu urazím další a další lidi a sám sebe zesměšním a ztrapním a vůbec. :-)))Navíc dělám gramatický chybya neumím používat čárky protože jsem tenkrát ve škole chyběl. HOWGH

  13. Jak že jsem si paní blogu představoval? Éteričtější a blonďatější a bezbrannější, ale to možná je, jen ty pitomý foťáky to nedokážou přenést, nebo že by jpeg komprese srazila auru? Fakt nevím. Ale učím se s tím žít.A o co že jsem přišel? O to odhalování se. Ne že bych se chtěl moc odhalovat, navíc když mi tak dlouho trvalo vymýtit z mého blogu email který vedl přímo ke mě, byl jsem trubka, víme? 🙂 No teď to není o moc lepší. 😉

Komentáře nejsou povoleny.