Červnový úplněk sice nebyl bohatý na z nebe padající vlkodlaky,

ale byl bohatý na události příjemné, milé a neřkuli přímo detektývní.

Od tý doby, co jsem napsala své první pátrací příběhy Rytíř , Tajemství zmizelého Jaru a třeba Koncept kufanditní pumprdentnosti, se nestalo tak moc, kde bych mohla zapůsobit svým Colombovským talentem.

Až dnes se mi poštěstilo. Můžete si přečíst tudíž příběh napínavý a (pro Miruna) zase s dobrým koncem. Kdo nemáte rádi slaďáky, jukněte třeba sem a zvedněte si náladu .

Pro ostatní…

V zatáčce na chodníku blízko našeho domu ležel mobil… Docela sám a docela tichounce. Byl klidný skoro letní večer a Lucienne se s Kojotem vraceli z města, aby připili na jeho "přijat ke studiu v roce 2007/2008 na UPOL FF".

Mobil vypadal draze, opečovávaně, přes všechna očekávání ztrácených věcí byl i v drahém obalu a nastalo dilema: sebrat ho ze země či nesebrat? Vrátit ho či si ho ponechat? Co dělat? Bylo k desáté večerní…

Co byste dělali Vy? Jednou jsem našla mobil v podobném pouzdře, bylo to v Anglii, byl přejetý nějakým autem nebo spíš několika tiráky podle toho, jak vypadal. Zajímavé je, že nacházím pouze mobily Nokia se žlutě orámovaným obalem. Nevím, jestli z toho mám vyvodit nějaké speciální důsledky, ale asi ne…

Ale zpátky k otázce a situaci – máte v ruce mobil, kousek od Vás se nachází Night Club s erosenkami a kolem drahá auta, luxusní čtvrť. Kdo ho ztratil? Bude mu chybět? Na obrovském displeji se zrcadlí fotka s chlapy v zahradním posezení – bude to určitě muž.

Na Kojotovu otázku, zda jsem si jistá, že to není žena, asi nejsem schopna dostatečně vysvětlit, že žena si nenechá na ploše zvící její dlaně vyfocený holý stůl uprostřed a po stranách dva hochy se zabranými necelými zády a jednomu chybí celé temeno přičemž celé to rámuje trochu trávy vzadu. Když je schopen toto vidět Kojot jako muž a nepřijde mu to ani trošku divné, je jasné, že mobil má mužského majitele. Ale abych mu nekřivdila – nemusel to ani vnímat, muži vnímají spíš celek než detaily a navíc jsem mobil držela v ruce spíš já.

Když si představím, co musí ten chlapíček prožívat, je mi teskno. Pátek večer, mobil v háji, třeba paří v Nightclubu a třeba tu jen parkoval a jel domů. Mobil není zablokovaný, chlapík evidentně ani neví. Když vidím na displeji ty kluky a vyfocený stůl, je mi ho líto. Žádný velký pařan to asi nebude, spíš někdo, kdo si připomíná rodinnou fotkou posezení s jemu drahými lidmi.

Mobil je ve slovenčině. Že by někdo, kdo sem přicestoval za prací? To pouzdro, to není jen takové ledajaké pouzdro. Je to pouzdro, které je nejenom na ozdobu, ale hlavně na ochranu, dotyčný si váží věcí. Žádná ženská záležitost, ale řádná práce s vložkou a kapsou. Už proto bychom ho měli vrátit, protože majitel ví, jak si vážit věcí. Je škoda ho nechat přijít o tak drahou věc, když si jí váží natolik, že jí dá i dobré pouzdro.

Zkoušíme volat už na ulici, ani "mama" ani "otec" nám to neberou. Zkoušíme to dál. Spousta kontaktů je mezinárodních, smsky v angličtině, vypadá to, že to nebude dělník odvedle. Vyzkoušíme kontakt s Brnem, nějaká slečna – neúspěšně. A jak projíždíme seznam, tak narazíme na jméno jednoho z našich komiků. Hernajs, komik. Ten snad bude na příjmu, když obyčejní lidé neberou telefon. Třesoucí se rukou zavolám a kupodivu – dovídám se jméno majitele telefonu s tím, že je to lékař, anestesiolog, snad dokonce primář v nemocnici, jsou spolužáci a dovolaný není komik, i když občas něco hraje, prý spolužák. Fíha.

O to větší touha vrátit mobil majiteli. Lékaři zachraňují životy, my zachraňujeme lékařům telefony. Kolikrát se věci v mobilu uložené rovnají záchraně života. To už jsem přesvědčená, že mobil musíme vrátit, i když nám nikdo není schopen říci, kde se momentálně pan lékař nachází a dovolávám se buď do Ostravy nebo do jižních Čech. Ameriku nezkouším a dotyčný jmenovec komika mi z dovolené v Chorvatsku posílá vizitku našeho lékaře. Oceňuji pohotovost zabývat se o půl jedenácté večer kamarádovým ztraceným mobilem a jeho nálezci, kteří ho touží vrátit. Přátelé k nezaplacení. Pouze jedna slečna říká, že mobil koupila v zastavárně a dotyčného lékaře nezná a ať si mobil nechám, že ona jednou vrátila nalezené doklady i peněženku s penězi a mobilem a už půl roku je popotahována policií za to, že vykradla to auto, kde se dotyčné věci nacházely.

Zvažuji přeci jenom mobil nevrátit. Být popotahována policií za nález mobilu, který jsem nalezla před nočním klubem, Bůhví, jestli to není nějaký mafián a nebude si myslet, že jsem mu vykradla auto a nebudu pak z toho mít polízanici. Přeci jenom, člověk nemusí být hned všude vidět. Ale zase na druhou stranu, když má takové obětavé přátele… Zkusím tedy volat dál. Projíždím kontakty – jak se jenom dostat k člověku, který mohl Brnem jenom procházet. Smsky v angličtině, mobil ve slovenčině a zahradní fotka, nefunkční kontakty na matku i otce, nefunkční telefon do práce z vizitky kamaráda z Chorvatska, kde musí čtyřiadvacet hodin někdo být, a číslo na mobil, který držím v ruce. Známé i neznámé hlasy, různé názory na aktuální nálezčinu situaci, těžká dilemata.

Vrátit či nevrátit? Mít či nemít? Můj nový mobil, kde ani neumím psát smsky a jenom volám, protože ostatní je na mě moc složité, by mohl vyprávět. Onehdy volal sám z kabelky 112, i když byl zamknutý nebo spíš se sám odemknul. Hrozný. Hned jak budu moci a nějak překopíruju smsky a čísla z mé bývalé simkarty, vrátím se k mý starý dobrý cihle, které rozumím. Přestup k jinému operátorovi s novým dotovaným telefonem – žádná slast pro blondýnu. Tak soucítím s tím neznámým mužem, který se bude moci také tak těžce prokousávat novým, zbrusu čistým a nezaplněným mobilem, bez kontaktů, smsek, vizitek, videí, fotek, ovšem pouze v případě, že mu mobil nevrátím a vykašlu se na něj.

Chudák! Musím telefon vrátit! Co když je to taky blondýn? Blondýni musí držet za jeden provaz, je to jasný. Je Vám doufám taky jasný, že ve třičtvrtě na jedenáct už jsem měla nervy na pochodu z toho, jak to dopadne, jestli na mě nakonec nezavolá policii, protože třeba telefon upadl zloději, co mu případně omylem vykradl auto a ani nevím, kdo to vůbec je. To, že je to lékař, zas v kontextu mých zážitků s lékaři z poslední doby, nemusí tak moc znamenat. Přeci jenom, bylo to před nočním klubem a byla noc. Temná noc a úplněk k tomu.

Protože v podstatě nikdo z telefonických kontaktů nezabírá a já mám doma horké zboží, chci ho co nejrychleji vrátit. Vůbec tu věc nechci mít doma, taková časovaná bomba. Že jsem to sbírala! Měla jsem to překročit a dělat, že to nevidím.

S úsměvem jsem si vzpomněla na svou mladickou nerozvážnost mých sladkých patnácti let, kdy jsem se ohnula ke křoví po peněžence a ona mi začala ubíhat před rukama, páč ji měl asi desetiletý hoch na silonu a dělal si z náhodných chodců, co se pro ni ohli, srandu. Tenkrát jsem to vyřešila tak, že jsem šla po niti, čapla kluka a řekla mu, aby to dělal líp a hlavně jinde, tam, kde nejsem já. Jo, to by byl příběh "Lucienne a utíkající peněženka" nebo taky "Jak Lucienne nalítla".

O to horší mám myšlenky v hlavě o tom, jak to asi dopadne. Koloběh myšlenek lékař – bordel – policie – výsměch – příště si urazím ruce, než bych sebrala cizí věc – lékař na chirurgii, co mi sešívá ruce – blázinec – policie – výsměch, což je taková klasická smyčka dobrých skutků, které dláždí cestu do pekel, jak jsme se učili v sociologii. Každopádně jsem už ostrá dopředu. A připravená na nejhorší…

Kontakty se začínají ozývat zpět. Blázinec začíná online. Volají ženy, volají muži. Mezitím zjišťuji z smsek, že se dotyčnému narodilo miminko, holčička. Možná lékař kalí v Night clubu, asi to teda nebude takovej pajzl neřestnej, jak jsem si myslela. Hned je svět růžovější, žádná policie, novopečený otec nebude mít chuť popotahovat Lucienne po policajtech za nález mobilu. Každopádně, smska v češtině a konečně se dovolávám někomu, kdo zná a hlavně . A za pár minut mluvím přímo s ním.

Že by si nějak uvědomoval, že mám jeho mobil v ruce a tu hromadu práce a rozhodování za tím, že spolu právě mluvíme, to ne. Dorazila mě věta, že mu mám mobil dát do vrátnice nemocnice, že si právě uvědomil, že je lehce pod vlivem a tudiž nemůže přijet i když mi to právě slíbil.

Nevděk světem vládne…

A to zase ne. Jak jako odevzdat na vrátnici? Nic takovýho, pěkně osobně. Já mu dám, syčákovi. Volám až do Chorvatska a pak mu mobil nechám na vrátnici u sestry… Kulový s přehazovačkou. Buď osobně nebo nic. Koneckonců, bylo to před Nightclubem, tak chci vědět, že to dávám tomu pravému a komu to vlastně dávám.

Mám pocit, že by mi měl říct aspoň "děkuju" a projevit radost nad shledáním s milovaným drahým mobilem s pouzdříčkem a datíčky a kontaktíčky. Kojot však svou Lucienne s párou jdoucí z ušisek notně připravil na to, že to může být buran z buranova a nemusí říct ani díky, i takoví lidé jsou mezi námi. Moudře podotkl, že to neděláme pro odměnu ani pro pochvalu, ale proto, že by to ani jednoho z nás netěšilo a že by nás to tížilo a že je to slušnost, slušní lidé to tak dělají. Vrátíme mobil, protože to tak chceme udělat, nečekáme za to ani to díky.

A najednou to jde a je to tady. Během deseti minut se scházíme, lékař vypadá jako normální člověk, přibarvený svět střípků se rozpadá a najednou je nebe bez mráčku. Nerozpakuji se říct co si myslím a co mě dožralo a jaká za touhle naší schůzkou byla práce a jakýho pátrání. Kojot se skromně drží stranou a já povídám a povídám a povídám.

No, nakonec bylo i děkuju a byla i radost v očích lékařových. Možná mi pan doktor i hodí komentář, protože dostal webovou adresu 😉

Některé příběhy dopadnou nad očekávání dobře… Pan doktor tam měl totiž také natočený porod své ženy, který ještě neměl přehraný do počítače. Teda, byla jsem tak ráda, že to nenašel někdo jiný, kdo by mobil rovnou střelil nebo si ho nechal. Být jeho ženou, tak bych mu asi poděkovala…

Porod, to je totiž událost, která se znovu točí velmi těžko

36 komentářů u „Červnový úplněk sice nebyl bohatý na z nebe padající vlkodlaky,“

  1. Taky jsem našel mobila znám lidi co mobil ztratili. Vím jaké je jej vrátit a také vím jaké je zavolat na známé číslo a slyšet cizí hlas s trapnou výmluvou kde k tomu číslu přišel, ale takovouhle kovbojku bych z toho nedokázal napsat ani za zlatý prase, no, možná jo, když o tom tak přemýšlím, zlatý prase, hm hm. Nabídne někdo? :-))

  2. 2Mikin:Podívám se, jestli mi to prasátko z loňskýho Štědrýho dne ještě nezmizelo z tajný neviditelný přihrádky ve skříňce……………………….Je tam! Mikine, postil ses o loňský Štědrý den? Jestli jo, můžeš se na něj jít ke mně podívat. Ale jestli ne, tak ho určitě neuvidíš, zmizne jako dým…Můžeš to ale zkusit letos 🙂 A pak si napsat kovbojku za vlastní prasátko 🙂 A nebo můžeš začít novou sbírku, raritní :)))))))))))

  3. O vánocích se už dávno nepostím, jíme kaši z hrnka. Bojím se, že kdybych půst dodržel a večer si dal rybu se salátem, jediné co bych uviděl by byl bílý plášť pana doktora na pohotovosti. Ale to sem napatří, viď? 🙂

  4. 2Mikin:No, patří nepatří, docela s Tebou souhlasím. Ale jak to dělali v dobách minulých, to vážně nevím. A taky ten, kdo vaří, musí ochutnávat, aby to bylo k jídlu. Vlastně kuchařky jsou diskriminovaný od prasátka 🙂 Leda by si navařili dopředu… Ale to sem taky asi nepatří, viď :)Zlatý prasátko je ale krásný symbol, zkusím si ho někdy aspoň namalovat 🙂

  5. 2Kojot podruhé:No vidíš to, jak jsi inspirativní – konečně vím, proč tak nerada dělám špatné skutky – nemám z nich tak dobrý pocit :)))))

  6. dlouhý text, tak dlouhý, že psát ho někdo jiný, asi bych ho na 4x opustil, a nebo opustil definitivně :o) Ale u tohohle jsem se minimálně 10x fajnově zachechtal, i 50x zvážněl. Moc dobrej text, moc! A to rozuzlení! Myslím, že ses zachovala fajn a taky bylo fajn, žes panu doktorovi řekla, co s tím bylo práce ho vyhledat. Člověk nic nečeká, ale poděkování by mělo bejt. I když… zřejmě byl po oslavě v takovém stavu, kdy si to nemusel uvědomovat, tak to je pro něj polehčující okolnost. Určitě máš někde hluboko uvnitř dobrej pocit. Zatraceně, taky chci najít ztracenej mobil!!! :o)

  7. Je to pro mne velká čest…2Inka:Já vím, že je to dlouhý text, začala jsem ho psát před druhou ranní a lehnout si šla o půl páté ráno. Jsem ráda, že Tě provedl takovými emocemi, jaké jsi popsal. S tím záměrem jsem ho psala – ne prvoplánový, ne jednoduchý, s mnoha zvraty v lidské psychice a následným dobrým koncem. I když – největší zásluhu měl evidentně Trickster, vesmírný šibal, s jehož žertíky s Kojotem žijeme. To víš, pro nás i pro toho lékaře to byl „blesk z čistého nebe“, přechod mezi dualitou chaosu a řádu, bod zvratu… Kdykoli se to mohlo zvrtnout. Já jsem si nebyla po celou dobu stoprocentně jistá, že dělám správnou věc, pochybovala jsem… Kojot na mém „udržení mě u země“ má velkou zásluhu. Já v těch emocích plavala fakt hodně. Koneckonců, své body zvratu jsem i popsala. Kdepak, cesta mobilu k majiteli nebyla jednoduchá…Vcelku dobrý pocit mám, někdo jiný by to třeba neustál a podlehl by. Ale ty nervy. Ani to snad nechtěj zažít 🙂

  8. a to si vem, že šlo o mobil. Představ si, kdybyste našli večer na chodníku igelitku a v ní 5 miliónů! Miliony, které by ti pomohly vyřešit život. Bydlení, zdraví, já nevím co všechno ještě. Jakpak bys ustála tuhle zkoušku? Já osobně se musím přiznat, že nevím. Mám pocit, že bych selhal, a jednodušše že bych si ty prachy nechal. I z toho důvodu, že by šlo o takový peníze, kdy by tě někdo mohl „sejmout“, aby zakryl, z jakých transakcí ty peníze pochází. A nebo by mohl tvrdit, že jich bylo v té igelice víc… No, myslíš že tušíš, jak by ses zachovala ty a jak Kojot? :o)

  9. stala se mi velmi podobná věc, nejblbější bylo, že když jsem obvolával lidi z toho seznamu, tak to buď nikdo nezvedal, nebo se se mnou nikdo nebavil a tvrdili, ať si z nich nedělám srandu… (vysvětlit, že si těžko dělám srandu a volám z čísla, které mají v seznamu jsem nestihl, bo zavěsili)nakonec jeden z kamarádů uvěřil, nechali jsme majiteli mobil u kamarádky, ten si ho vyzvedl a dokonce přišel s pugetem růží! :)pak jsme ještě jednou na výletě v lese našli peněženku s asi 20kkč, kterou ztratila před chvíli nás míjející paní na kole, za níž jela skupinka dětí. měla neuvěřitelnou radost, že jsme jí to vrátili, protože to byly peníze pro celý tábor 🙂

  10. Nevím… 5mega?2Inka:No, můžu klidně zalaškovat, že do pěti mega bychom ji určitě vrátili, ale pět a půl mega už bychom si nechali 🙂 Doopravdy ale nevím, jak bych se zachovala. Z pěti mega těžko poznáš, co je ten člověk zač a jestli nebudeš mít spíš problémy, když je vrátíš. I když – asi problémy mít budeš, protože pět mega neztrácí máma pěti dětí, ale spíš nějakej mafiózo. A to by tam k tomu musel ještě nechat adresu. A stejně by se potom nepřihlásil. No, tady je to asi jasný, včetně toho, že se to téměř stoprocentně nestane :)2Mirun:Je to možný, že mi sem chodí samý Slušný Lidi? 🙂 To je hezký, jaký prožíváš podobný detektývky 🙂 Jsem ráda, že ses podělil.

  11. vezmu noťas a jdu vyzkoušet slušnost lidí. Položím ho před barákem na lavičku a budu číhat za rohem zhruba 200m. Uvidíme.

  12. Slušnost lidí je nevypočitatelnáKupříkladu mojí mamince se stalo – když byla mladá – že našla tisícovku. Myslela si, že vypadla tomu, co šel před ní, tak ho na to upozornila a pán vzal litr, řekl:“Tak dík,“ a šel dál. Bylo jí v tu chvíli jasný, že nebyla jeho ani omylem. S tím noťasem by to asi bylo tak, že když tam jen tak ležel na zemi, byl „ničí“ a tudíž je nálezce. A tak to může být s čímkoli. Bane, spousta psích hovínek je dohledatelných a pejskaři jsou ostře sledováni, zda neztrácí cosi za svým psem. Těm by to položení či „nevidění“ čehosi asi neprošlo. Ale zkus to s tím noťasem, uvidíš, že by Ti to projít mohlo :)O noťas by se s Tebou asi nikdo nehandrkoval tak, jako o hovňajs :)))))

  13. 🙂2Inka:No, jak bys to uhandrkoval? Schválně Inko 🙂 S noťajsem to není tak jednoduchý, jako s mobilem nebo hovňajsem 🙂 U hovňajse vždycky každej ví, komu patří, zatímco u noťase… :))))))))Co myslíš, vrátili by Ti ho, kdyby ses o něj přihlásil?…………..(chvilka těžké zadumanosti…)

  14. 2inka:Pojďme to zkusit :))))))))Schválně, vrátí Lucienne notebook Inkovi schovanému za rohem? Bude pátrat? Jak bude pátrat? Juj, už to vidím v barvách Tesla Color. 🙂

  15. Lucy, položil jsem noťas na rohu naší ulice, u „jedničky“. Čučím z průchodu u trojky, to kdyby ses rozhléžela a nikoho neviděla. V ruce mám foťák, abych si vyfotil tvou andělskou tvář. Fotku pošlu samozřejmě Kojotovi a negativ, teda SD kartu, vymažu. Máš kufřík s noťasem. Ovládneš zvědavost a počítač doma nepustíš, a nebo si pečlivě projdeš celej obsah hardu, než mne budeš kontaktovat? PS: Chtěl jsem napsat ty jako „nálezce“ a já jako člověk, co to písí ztratil. Jenomže si nemůžu vybavit jak bych se měl oznařit? ztratitel, ztrátce nebo proboha jak??? :o))))

  16. Inko, to zní dost drsně, skoro jako by to byla „past“. Návnada ve formě noťase nalíčena, ubohá Lucy vyfocena jak bere noťas a zamýšlí se, co s ním. Proč mám pořád pocit, že takhle vypadá, když někdo chce někoho jiného přistihnout při něčem nezákonném, třeba při korupci nebo tak něco? Nicméně pokračujeme dál – nevidím toho smějícího se Inku u jedničky, u trojky vidím na zemi noťase. Hm… Hmmm… Hmmmmmm…. Řádně se rozhlédnu – ano! Záblesk foťáku mi napoví, že jsem se stala obětí nekalé hry. Beru noťas a s tím, že je to třeba jenom provokace a noťas vůbec nemusí být funkční, jen narafičená atrapa noťas beru a házím širokým obloukem k tomu, kdo fotí, zároveň se nakláním a rozbíhám se pryč, abych se vyvarovala možného výbuchu „nebezpečného předmětu“. Jo, abych nezapomněla – v Anglii už by volali v takovém případě Scotland Yard nebo možná rovnou FBI…Uff… Inka jako pokušitel a políčitel… :))))

Komentáře nejsou povoleny.