Mí platoničtí bohové

Byl pro mě prvním mužem mého dívčího srdce. Byl prostě jemný, galantní k dívkám a kamarádský k chlapcům, vysoký, urostlý, modrooký blondýn. Byl prostě obdivuhodný, nejlepší a nejkrásnější a byla jsem do něj zamilovaná.

Jmenoval se třeba… Adam.

V noci jsem přemýšlela o tom, jak mu udělám hezčí další den. Bráchovi zmizelo pár autíček a pinpongáčů z krabice hraček, aby měl "On" něco ode mě. Klíčová scéna, kdy jsme spolu mluvili o poledním klidu – ač jsme neměli – byla pro mé, láskou rozpálené srdce, tak silná, že si ji pamatuji dosud. Byli jsme oba za nedovolené vykecávání svorně potrestáni stáním u zdi, zatímco ostatní měli volno a já jsem snad poprvé pro lásku trpěla. A trpěla jsem ráda.

Bylo mi pět…

Později se naše cesty rozešly. Ze školky jsem šla do školy a vzpomínala na něj, přeci jenom první láska, na tu se nezapomíná. Několikrát za ty roky jsem se zeptala spolužáků, jestli o něm někdo neví. Nikdo nevěděl. Asi se odstěhoval…

Během let jsem měla i další lásky. Poučena ze školky už jsem však nikomu nenosila pingpongové míčky a nechávala si své city pro sebe. Koneckonců, nějaká Lucienne, která má pořád pod lavicí knížku a věčně lítá ve svých myšlenkových světech vysoko nad mraky, jak by mohla zajímat někoho z nich, děvčaty obletovaných chlapců.

Postupně se mí platoničtí bohové zamilovávali do okruhu mých kamarádek nebo jejich příbuzných a já jenom koukala. Obzvlášť jedna má kamarádka dokonce odvedla z okruhu svobodných nezadaných mužů dvě mé lásky – jednu pro sebe a jednu pro svou sestřenici. Obě manželství jsou požehnaná dětmi a šťastně fungují už víc než deset let a jsem ráda, že to tak je – umím seznamovat ty pravé dvojice, jak vidno.

Nicméně v mém okolí se povdával už kdo mohl a mé lásky postupně mizely v davu ženáčů, jen já jsem stále svobodně kroužila ve vodách nezadaných žen. Občas jsem se dozvídala o dalších šťastně ženatých mužích, ale o něm stále nic. A tak mi občas myšlenky na něj probleskly hlavou a s postupem času jsem se dozvídala víc – internet je mocné médium.

To už jsem měla svou životní dráhu nakročenou směrem k sociologii, prošla si krkolomnou vzdělávací dráhou věčného studenta, který má pomalu všechny možné základní listy o vzdělání včetně výučního a certifikátu uklízečky . Za rok jsem měla mít státnice z andragogiky a přemýšlela o tom, že kromě psychologie bych si udělala i státnici ze sociologie a pokračovala dál na FHS UK ve studiu Sociální politiky a sociální práce, 0bčanského sektoru. Byla jsem těžce rozjetý sebevzdělávací vlak, který jen tak něco nezastaví a všechno mi hrálo do ruky. Dobrovolničila jsem u nevidomých a všelijak se podílela na tvorbě naší občanské společnosti a studiu jsem věnovala veškerý zbylý čas v pracovní době i po ní.

Sbírala jsem tedy na netu zdroje a informace o sociologii a najednou… ON. Naše cesty se opět sešly, i když jenom virtuálně a nedotknutelně. Zahřál mě u srdce pocit, že mám kousek cesty, její hranici, shodný s mou první láskou. Sociologie se pro mě stala pojmem, kterému se chci o to víc věnovat a naučit se mu rozumět. I proto, že Adam jezdil po konferencích, vycházely mu odborné statě a články, překládal, cestoval a psal. Psal dobře a jeho psaní mě oslovilo a stal se jedním z těch, kdo ovlivňovaly mé večery, které jsem dělila mezi knihu, internet a potkyše.

Jasně, že byl zadaný. Všimli jste si, že mé lásky se prostě ožení a už se nerozvádí? Já taky. V tu dobu jsem i přemýšlela, že bych na jednu takovou konferenci jela, jen se podívat a přiblížit se oboru. Ne jemu, oboru, aby bylo jasno. Nakonec jsem to stornovala v poslední chvíli, bála jsem se, že by mě poznal, že bych se s ním dala do řeči, že bych přišla o iluze já a kdo ví, třeba i on. Znovu jsem si radši sedla ke knížce a nechala to být. Jen jsem občas jitřila svou mysl tím, že bychom se viděli a debatovali bychom spolu o biografické sociologii a souzněli bychom. Ráda souzním na jakékoli téma sociologické nevyjímaje. Nicméně klasicky zůstalo jen u myšlenky, jak už to u mých myšlenek bývá – málokdy je proměním v čin.

Ovšem jednou jsem čin realizovala a od knížky se odtrhla a výsledkem je to, že je vedle mě Kojot. Sice nedělá biografickou sociologii, ale religionistiku a filosofii, ale v reálném životě jakoby se oba virtuálně dotýkali přes propast času – oba dělají terapeuty, oba se věnují problematice sociální péče, oba měli nebo mají dlouhé vlasy a modré oči a citlivou duši. Oba dokáží tvořit obohacující texty a když už se k něčemu odhodlají, dotáhnou věc do konce. O obou je na internetu slyšet a oba jsou žádaní u svých čtenářů.

Mám pocit, že po pětadvaceti letech jsem v něčem uzavřela kruh a dílky stavebnice zapadly na své místo. Mám pocit, že právě tato soustředěnost na člověka, který potřebuje podat ruku, u mě definuje Muže. Mám pocit, že dokonce u mě definuje i Ženu. Pocit, že dokážu pomoci, že mám tu moc podat pomocnou ruku, když to druhý potřebuje. Něco, co jsem oceňovala už jako dítě a co oceňuji i teď, když už mám do dítěte daleko.

Je to pořád stejné, jsem pořád stejná, oni jsou pořád stejní…

…mí platoničtí bohové, co mají moc měnit svět pro jednotlivce, co nejsou v běžném životě moc vidět……..

 

Za inspiraci děkuji @Teovi a jeho článku Agnus Dei.

21 thoughts on “Mí platoničtí bohové”

  1. Přeji Tiaby tento skvělý pocit a vnitřní pohoda, která vyzařuje z každého slova, Ti dlouho vydržely a nic je nenarušilo.

  2. Lucy, ty jsi poděkováním utnula veškerou diskuzi. I když na druhou stranu, o čem diskutovat, že jo? Jako abysme vám posílali vzkazy jak strašně moc vám závidíme, tak zase takovou radost vám neuděláme :o)))

  3. Mýlíš se, Inko…Poděkovala jsem, protože na komentáře se nedalo jinak reagovat. HuMorous taky složil poklonu, takže mu taky moc děkuju, hned se mi líp budou psát další příspěvky, když vidím takový ohlas :)Ale diskutovat s těmi komentáři jaksi nelze… Zkus to rozjet a pak snad… 🙂

  4. 2Inka: Ještě si to pročítám a to „mýlení“ bylo na to, že jsem utnula veškerou debatu 🙂 Pak už to je vlastně stejné…Ale nedá mi to: Proč byste nám tu radost neudělali? :))))))

  5. tak jo, já vám teda zááááááááávidííííííííííímmmmmmmmmm!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

  6. Není zač…Já prostě Miluju TyHle Skutečný Věci….. Skutečnej Život….. Všechno to, co se Nedá Koupit za peníze….. Ukrást, Vyšvindlovat a tak… :O) A taky FAJN LIDI mám MOC RÁD

  7. 2LucienneJá Vím, Lucienne, já Vím….. :O) Ještě je Nás Takovejch a nebo Podobnejch „Bláznů“ Naštěstí celkem pár i jo…. * Jinak by mě to na tomHle Světě taky tolik ani nebavilo….

  8. 2HuMorous::) Hlavně, že nás to baví 🙂 Člověk funguje ve společném šílenství velmi rád, to je obecně známá věc…

  9. Naivko! Kojot tě jednoho dne, v nestřežené chvíli sežere! Těmhle divokejm zvířatům… já nevím, dávej si pozor!!! 🙂

  10. Áááááá!Ale ne! Že bych zas nějakýmu chlapovi nalítla? A Kojotovi k tomu! A Mirun mi věští (proboha, snad ne z toho, o čem psal…), že budu sežrána zaživa. Šmarjá šmarjá a jejky jejky. :))))))))Asi si to zapíšu do mého blondýního deníčku a budu to brát velmi, ale opravdu smrtelně vážně. :)I na život s Kojotem se umírá, ale sežráním? Holt divá zvěř je divá zvěř :)))Aspoň, že se nejmenuje Vosolsobě nebo Skočdopole – to bych buď měla srdeční a ledvinové nemoci z přílišného solení nebo doskákaný nožky z usilovného skákání do polí… Všechno je nebezpečný…A úplně nejhorší je zaspat na bobkovém listu :)))))))))

  11. Přečetl jsem si tvůj text. Je to dobré. S Kojotem musíte být zvláštní dvojka. Vlastně si ten váš soukromý intelektuální kotel ani nedovedu představit… 🙂

  12. 2aTeo:Už to není takové, jaké to bývalo, když jsme byli každý sám. Ale stále něco z těch dob zůstalo…

Komentáře nejsou povoleny.