Tunel jménem čas

Tohle bude smutný čtení, takže – kdo máte dobrou náladu a nechcete si ji zkazit – zkuste jít o článek níž…

Motto:

Těch strašnejch vlaků, co se ženou kolejí mejch snů,

těch asi už se nezbavíš do posledních dnů.

A hvězdy žhavejch uhlíků ti nikdy nedaj spát.

Tvá dráha míří k tunelu a tunel ten má hlad.

Už tolikrát ses mašinfíry zkusil na to ptát:

Kdo nechal roky nejlepší do vozu nakládat?

Proč vlaky, co si každou noc pod oknem laděj hlas,

polyká díra kamenná, tunel jménem čas.

(Hoboes)

Už dlouho jsem tu mystifikovala dobrými konci a slaďáky, tak to teď proložím zase něčím smutným, jak už to v životě chodí.

Dnes se mi zdálo o otci. V reálu jsem ho neviděla už pět let a i předtím jsme se vídali tak jednou ročně. Ani nevím, jestli ještě žije nebo jak se má. Často se mi zdává, že za ním chci jít tam, kde jsem ho vídávala jako dítě. Chodím k nádraží tam, kde jsme měli chatu a každá píseň zpívající o Sázavě a jedné slavné vandrácké obci mi ho připomíná. Nevím moc proč ten vztah mezi otcem a dcerou nevyšel, ale nebyla jsem prvorozený kluk a to se se mnou táhlo dál a nebyla jsem s to překonat tenhle pohlavní handicap ničím.

To, že si udělal holku nespravilo ani to, že jsem se snažila být dobrou dcerou. V okamžiku, kdy jsem se po všech peripetiích dostala na vejšku, se zbortil i ten rituál zaprášené kytky od pumpy k narozeninám a neměl už zájem dál se stýkat. Nebyla jsem ani krásná, ani modelově štíhlá, ani nijak jinak nevynikala nebo nebyla hodně podprůměrná, jak už mají blondýny být. Prostě jsem to u něj nevyhrála. Možná ze mě chtěl mít ženskou od plotny s několika dětma a proto mě dal vyučit a pak jsem se mu s tím vzděláváním vymkla a nebo já nevím, v podstatě ho neznám. Vzdělání, to je přece to, co bylo ženám odpíráno odjakživa, zároveň s dalšími právy a vrchovatě naloženými povinnostmi, aby si ženská nevyskakovala.

Leta, kdy jsem brečela bolestí z toho, že mě nechce, už jsou pryč – zbyla v tomto ohledu téměř mrtvá nádoba, která nedošla naplnění a už se neptá proč, protože odpověď nikdy nedostala a už ani nedostane. Jako bych otce neměla a ani příbuzné z jeho strany. Svým způsobem se z té bolesti vypovídám tady , i když mluvím zdánlivě o něčem trochu jiném – já vím, co je mezi řádky.

A teď, kdy sama bojuji o křehkou rovnováhu a v pondělí se do mě znovu podívají, aby zvážili, jestli je či není nutná operace, se dozvídám další jobovku.

Po dlouhodobém marodění a dvakrát zažehnané rakovině v několika posledních letech je to tu potřetí. Znovu asi operace, ale v Praze. Do třetice všeho dobrého i zlého, byla má matka na tunelu na celé tělo a doktor jí řekl, že se má domluvit v nemocnici, že je to zlý. Zatím tam nevidí metastázy, ale znovu vstupuji do okamžiku, kdy bych se měla vyrovnat i s druhým rodičem, abych pak neměla díru do duše dvakrát tak velkou. Jenomže dnes nemohu být každý den několik hodin v nemocnici u jejího lůžka jako jsem bývala tenkrát – Praha je hodně daleko od Brna a já jsem tady a ona je tam.

Nevím… Mám v sobě takové divné ticho.

Rozléhá se a je tmavé, vlezlé a jen do určité části svítí koleje pod nohama. Ještě kousek a… je tma.

Jako v tunelu…

 

 

Hoboes:

Tunel jménem čas

 

Těch strašnejch vlaků, co se ženou kolejí mejch snů,

těch asi už se nezbavíš do posledních dnů.

A hvězdy žhavejch uhlíků ti nikdy nedaj spát.

Tvá dráha míří k tunelu a tunel ten má hlad.

 

Už tolikrát ses mašinfíry zkusil na to ptát:

Kdo nechal roky nejlepší do vozu nakládat?

Proč vlaky, co si každou noc pod oknem laděj hlas,

polyká díra kamenná, tunel jménem čas.

 

Co všechno vlaky odvezly to jenom pánbůh ví,

tvý starý lásky, mladej hlas a slova bláhový.

A po kolejích zmizela a spadla za ní klec,

co bez tebe žít nechtěla a žila nakonec.

 

A zvonky nočních nádraží i vítr na tratích

a honky tonky piano a uplakanej smích

a písničky a šťastný míle na tuláckej pas

už spolkla díra kamenná, tunel jménem čas.

 

Než poslední vlak odjede a to už bude zlý,

snad ňákej minér šikovnej ten tunel zavalí

a veksl zpátky přehodí v tý chvíli akorát

a kapela se probudí a začne zase hrát.

 

Vlak v 00:25 bude ten poslední,

minér svou práci nestačí dřív než se rozední.

Ten konec moh’ bejt veselej jen nemít tenhle kaz,

tu černou díru kamennou, tunel jménem čas.

 

14 komentářů u „Tunel jménem čas“

  1. UfffJeště že neprší i když je chladno. Jdu sám /i tak žiji/ na luka to rozchodit a popřemýšlet.

  2. Není to jenom tunel, je to i omega a “ Óm “ a je to i odpor, ke všemu špatnému s čím se člověk potýká a musí se s tím vypořádat. Každý, dříve či později, více či méně. Na druhém konci je alfa a to je zase začátek. To špatné musí být, aby si člověk vážil toho dobrého.

  3. Tohle znám bohužel příliš dobře. Tu chorobu, operace, prohlídky … občas beznaděj a občas blýskání na lepší časy. Otec tvrdě bojoval několik let. Nikdy to nevzdal. Kvůli němu tady píši.

  4. 2Tereza:Ano, bylo to myšleno jako několikaúrovňová informace, jak vidím, kdo se zamyslí, ten vnímá komplexně…Jako AUM, jako tunel a jeho značka na mapě, jako omega, která je zároveň alfou něčeho dalšího, jako ohm a odpor k událostem, které se nám nehodí…… ale přesto jednou na konci tunelu svitne světlo 😉

  5. Držím pěsti, ať je líp! Tato choroba si našla naši babičku, jde dvacátýho na operaci, doufám, že to bude v pohodě.

  6. tušil jsem, proč včera večer před spaním tvůj článek raději neotvírat! Lekal mne už jenom ten název. Nevím čím to je, ale místo aby ze mně život s každou další ránou dělal čím dál většího „tvrďáka“, opak je pravdou. Bojím se neznámých a neočekávaných dopisů, zvonění u dveří, vyzvánění telefonů, bojím se číst články s podobnými titulky, a jak je vidět, intuice mne neklame. Teď, když se nic pořádně neví, tak to vypadá hrozně zle, tak doufejme, že po dalších vyšetřeních to bude vypadat s maminkou dobucoucna mnohem lépe. Nejhorší je vždycky nejistota a strach z neznáma.

  7. 2 Inka: Ad „Bojím se neznámých a neočekávaných dopisů, zvonění u dveří, vyzvánění telefonů…“ – mám to stejně. To jen že v tom nejsi sám.

  8. 2Inka:Ano, intuice neklame. Ale i já jsem své čtenáře férově upozornila, že to bude smutný čtení… Nerada smutním okolí zbytečně, když tomu lze pár slovy zabránit.Ono se to nějak vyvrbí, ať tak či tak – bude to v pořádku. Určitě.

  9. /9/Kojote, díky. Na druhou stranu.. tím jak mi nejbližších lidí ubývá, i ten můj strach se nějak umenšuje. Možná, že jednou nebude žádný.

  10. 2Liška:Tunely jsou zvláštní, velmi sugestivní. Dopadá to jako v životě, žádná romantika. Pokud by ji operovali, ležela by v nemocnici jako ležák rok. Rok je strašně moc. Já mám z kortikoidů rozbité sliznice a mohlo by být líp, ale mohlo by být i podstatně hůř.Prostě život.

Komentáře nejsou povoleny.