Má nejstarší vzpomínka

Kojot si se šibalským leskem v oku vymyslel řetězovku na základě jeho probírání se archivem fotek a jak tak vzpomínám, asi se budu vymykat průměru, ale je to tak.

Moje nejstarší vzpomínka je totiž na dobu, kdy mi nebyl ještě rok…

Děda

Pamatuji si na dědečka, jak mě držel v náručí. Koukala jsem se mu do očí hodně dlouho subjektivního času a pamatuji si ty brýle, které měl, ty oči, ten pohled. Bylo mi to nesmírně příjemné. Za nějakou dobu zemřel, ale to já už nevím…

Rodina

Pak dlouho nic, žádná taková stará vzpomínka a pak nastává změť vzpomínek až kolem toho třetího roku věku a to se slévá v jednu řadu korálků procházek, sbíraných listů, zvířátek z kaštanů, poslouchání kašen, broučků v trávě, pejsků, houpání se na houpacím koni, přikrývání od babičky, když chci být odkrytá, kytiček a věnečků, pohádek a autíček v krabici na hračky, co tak zvláštně voněla. Houpání v lodičkách na matějské pouti, cukrovou vatu, prstýnek z pouti. To nejútlejší dětství bylo krásné.

Pak se to nějak zvrtlo, naši se rozvedli a doba sladkého dětství pominula…

2 roky

Táta

 

A protože se jedná o vzpomínky a o novou řetězovku, kterou začal Kojot s chutí a uprášený od starých alb, o napsání článku "Moje nejstarší vzpomínka" prosím:

Gombu

Miruna

Arsinoe

Dariena

Vladimíra Kokoliu

Děkuji.

Jaká je vaše nejstarší vzpomínka? A pokud je ta úplně nejstarší vzpomínka bolestná či zahanbující natolik, že o ní nechcete psát, zkuste vybrat jednu z těch nejstarších, o kterých psát chcete. (Kojot)

Fotkami mě nakazil Kojot, protože už několik dní prášíme v albech a tak jsem se nechtěla nechat zahanbit. Řetězovka nezahrnuje žádost o fotografie související se vzpomínkami, i když… Proč si nezavzpomínat i s obrázky 🙂

5 komentářů u „Má nejstarší vzpomínka“

  1. OKhned mne jedna vzpomínka napadla.Bude ovšem bez fotek, k tomuhle okamžiku se žádný obrazový materiál nevztahuje.

  2. Je to trochu dojemný. A ta fotka s dědou má svoje kouzlo. Připomněla mi stáří, tátu, socialismus…

  3. Trochu dojemnýTohle jsem psal Kokoliovi, je to dojemný, a ne trochu, možná skrz vlastní děti a bolestné vědomí, že chci taky psát a kreslit a tak: Rockfest, asi 1986, nevím, Kokolia nahoře na Paláci kultury přidělával nějaký transparent a já – přítel všech – přišel s větou: Ahoj, tobě říkaj´ Kokolja viď? Pak jsem něco mlel a pak šel a pak viděl E a po čase zjistil kdo je Kokolia a po čase viděl Umění trapasu s panem K. a po čase měl děti – a při čtení odkazu na Lucienne je vybavování mých dětských vzpomínek potlačeno strachem co si budou pamatovat moji kluci. Snad to bude stejně šťastně bolestné. Jako když se dívá starej chlap na mladou holku – „bolestná touha“, nejen v rozmarném létě. Teď je podzim, sakra. Díky. Ptr

  4. Oni si poradí, PetřeKaždý si nějak poradí. Bolestná touha je všudypřítomná, máš-li nějaké touhy, které jsou aktuálně nesplnitelné… A děti jednou vyrostou a přibude jim tolika vzpomínek, že si budou moci vybrat tak, jako můžeme my.Zase nastane jaro.

Komentáře nejsou povoleny.