Jak vyděsit Lucienne

Je spousta situací, které mě nevyděsí. Už je znám, vím, že přejdou, vím dokonce i jak je "nevidět" a i na pavouky už jsem se naučila neječet v 50% případů setkání (když se nehýbou a nesnaží se mě zamordovat).

Kupříkladu objevit vosí hnízdo v kuchařce bylo ještě snesitelné. Prostě jsem kuchařku zaklapla zpátky a naučila se hnízdo s hliněnými slintky nevidět. Zakopávat o hřbitovní cosi z černého mramoru pod kuchyňskou linkou mě asi po půl roce přestalo bavit a Kojota jsem požádala, aby to někam uklidil, následně jsem o to začala zakopávat pohledem v šatní skříni, což už mi tak nevadí. Čekám, že tu někde je ukrytá mrtvá teta v urně. Vím o ní. To taky není problém. Urna sem, urna tam, po půl roce jsem tady zvyklá skoro na všechno.

Skoro!

Kvůli dodělávkám v malování nastala nezbytně chvíle, kdy jsem musela vzít vlastní ruku a sáhnout i do těch koutů, které stále ponechávám dekandenci vzniklé bez mého přičinění dávno před mým příchodem. Jsem k těm ostrůvkům docela přátelská, řekla bych. Starý duch se v nich ukrývá a vsadím boty, že nechce být vyhlazen docela, vždyt se mu tu dařilo tak dlouho a docela bezpracně.

Sahám a dvěma prsty vyndavám staré popelníky, chemikálie, žárovky, hadry, podložky pod květináče, doutníkové obaly a další jiný hnůj letitý – znáte ty staré skříně, kam nesáhnete léta…

A co na mě nevykouklo – zuby. Dvě staré protézy se žlutozelenými zuby. Málem jsem vzala vývrtku na zem. Když jsem šla vyděšená Kojotovi říct, že jsem našla zuby, jeho to vůbec nepřekvapilo. S klidem mi řekl:"Tak je vyhoď" a četl si dál. Myslela jsem, že vezmu vývrtku podruhý, ale šla jsem a poslušně zuby vyhodila.

S pocitem, že jsem tu vařila a žila s něčím, co sem vůbec nepatřilo a při pomyšlení, že jsem tolika hezkých chvil u sporáku prožila metr od zelených zubů s umělými dásněmi, mi berou mory.

Bylo to naprosto děsivé. Čekala bych tu hodně, ale tohle ne. Nedokážete si snad ani představit děsivost té situace. Saháte poklidně do poličky a tam se na vás cení cizí zuby. Ach… Doufám, že tu jsou jenom jedny. Mít tu dvoje, asi jsem už po infarktu.

Leda bych se naučila zubit zeleně a oplatila bych jim to. Myslím ale, že bych se musela připravovat dlouho a nečistit si zuby několik let jako přípravu na odvetnou akci. Uvidíme…

A starý duch gothické dekadence? Věřím, že se tu moc nenadřel a musel tu být šťastný a veselý až do… No, ještě JE šťastný a veselý.

Ale dlouho už mu ta veselost nevydrží…

26 komentářů u „Jak vyděsit Lucienne“

  1. Zuby…Dovoluji si podotknouti, že jsem si nečetl, nýbrž se věnoval nesmírně náročné divinaci, nicméně se i takto tímto své druhé a krásnější polovičce omlouvám, že jsem to přešel s takovou lhostejností.Ty zuby znám. Zbyly tu po tetě, asi pak dostala jiný. Když jsem ještě měl akvárium, měl jsem je v něm jako dekadentní (jak jinak!) dekoraci. Proto jsou zelené. Od řas…

  2. asi je někde něco špatněPřipadám si fakt divně, když jsme muž a nenechávám po sobě tuny podivností s elementárním pocitem hnusu – tedy bordel. Myslím, že kdyby se to stalo mě tak bych Kojota dokojotil prostřednictvím těchto zubů, jenž bych mu (dekadentně – jak jinak) umístil do zadní poloviny jeho ctěného těla.Obdivuji Tvoji trpělivost a Kojotovu divinaci. Amen.

  3. Ne, nejsi divný, CodyJsi naprosto normální muž. To jenom já žiju s magorem do dekadence. Ale už se mění. A rád. A sám od sebe. A běda mu, jestli ne :))) Kdyžtak použiju zuby vlastní. A půjdou zatraceně nízko. Teda, chci říct, blízko.Ale k věci: Měl svůj čas, měl ho vyhrazený, já sama jsem chtěla, aby divinaci dělal dokud má dost sil a aby na to měl čas. Byl to jeho čas. Neměla jsem právo mu do něj zasahovat a já jsem si šla kníknout o zubech, který klidně mohly počkat o dvě hodiny dýl v poličce a jít to rozdejchat s vlčačkou Eliškou ven. To jsem klidně udělat mohla. Tož tak.

  4. Mág a magorAno, jsem magor a jsem na to hrdý. Magor je MAG-ÓR (MAG AUR) – osvícený mág. A což teprv kadence dekadence… 😉

  5. Chtěl bych najít něco po tátovi. Něco. Cokoli. Čekám, že najdu nějaký vzkaz. Už jsem všecko prošel, všecko jsem měl v ruce více než jedenkrát. Žádný vzkaz není, vím, že už na to neměl dost sil. Ale čekám a hledám.Co bych za to dal, i kdyby to měly držet jakési nazelenalé zuby.Promiň Lucienne, trochu jsem „off topic“ zatesknil.

  6. PsaníGombo, ono se to má tak, že prostě teď nemám chuť psát, mám chuť být sama se sebou a pro sebe. Je to takové zvláštní období. Nápověda pro Tebe – období, které souvisí s Tvým pátým článkem od horního okraje stránky v Minimaxu a když zaměníš den a měsíc vydání, cosi zvíš… 😉

  7. TátaGombo, chtěla jsem napsat, jestli nechceš půjčit naše zuby, že bychom Ti do nich vložili padělaný vzkaz abys měl radost…Doopravdy to ale pořád musí bolet. Já vím. Také mám lidi, po kterých se mi pořád stýská, i když už tady nejsou. Soucítím s Tvou bolestí.Když jsem byla malá, musel být z hloupých důvodů utracen babičky pejsek. Tenkrát mi hodně pomohlo to, že jsem si představovala jeho, jak se prohání na nebi, v jeho psím nebi. Vím, že Ty udržuješ rituály, to hodně pomáhá. Já měla své nebe, Ty máš své skořápky…Víš, když to nepřekonáváme den za dnem, minutu za minutou, nikdo to za nás nepřekoná. Je to jen naše překonávání, náš děj, naše mysl, naše emoce i naše vzpomínky. Náš život a naše vyrovnávání se s ním. Je to věčné hledání rovnováhy mezi tím co bylo a tím co je. To, co budeme cítit tvoříme právě hledáním té rovnováhy. Hodně se zaobírám principem života a smrti v posledních týdnech. Proto nepíšu. Jsem sama se sebou a přicházím na věci, na které přijít mám.

  8. Pořád si říkám, že mládá by mělo přemýšlet o jiných věcech, než o „principu života a smrti“, protože na všechno je čas, ale… proč ne. Zuby v akvárku? O tom jsem nikdy neslyšel. Vidět je tam, tak máte s rybičkama v akvárku i můj včerejší guláš, ochucený červenými papričkami. Éáá, to snad není pravda :o)

  9. Dekadentní mládí vpřed :o))Aspoň vidíš, že jsem se zabýval i jinými věcmi, než smyslem života :)Ale vážně: Za těch pár let jsem se od zubů v akváriu posunul už někam jinam.

  10. Smysl života a smrtiInko, kdybys žil v jednom prostoru s potkyši, co se dožívají dva až tři roky a většina z nich jsou dospělí, hady, co se dožívají deseti let a jsou už také staří, žábami, které už mají také své za sebou a staral by ses o ně a oni by postupně umírali (aktuálně mám třeba dva mrtvý hady v mrazáku a bývají tam i potkani, než se najde vhodné místo a doba k pohřbení) a Ty bys těm všem poskytoval každodenní péči před skonáním z různých důvodů po půl roku, hned by ses na to díval jinak. Nehledě na to, že třeba máme i potkana epileptika a kromě jiného už půl roku chodím a čekám, kdy konečně rakovina u dvou potkanek vykoná své a ono stále nic, i když jejich nádory jsou větší než samotné potkanky, co jsou už jen kostřičky a přesto stále rády žijí a já je opečovávám, omývám, chodím s nimi ven a hladím je. A stále nic, smrt nepřichází… Jsme víc hospic než chovatelská stanice a to k životu patří. Ale víc třeba v dalším blognutí. Ke všemu musí člověk dozrát, i k lásce ke smrti. Nejenom k respektu, ale i k lásce, víš? A k trpělivosti, když smrt nepřichází…

  11. Ano , ke všemu musí člověk dozrát…moc hezky řečeno Lucienne:-)Kolikrát pouze přes vlastní bolest a utrpení je člověk schopen jiného úhlu pohledu na tu“ věc“ samou, tím i změny u sebe, a tím i zrání dál….Kdysi jsem měla nad psacím stolem takovou veselou placku, co se připínala na klop kabátu…byla úžasně mottem a pravdivá a taky fajn vtipná…a tak když jsem zrovna lítala v nějakém průšvihu nebo depkách nebo neviděla světlo na konci tunelu … podívala jsem se na ni..a opět to zajiskřilo v srdéčku a uvolnil se blok…světýlko naděje, šance a spamatovák v otimistickém přístupu…“ Život ne nekonečná řada průserů -nepravidelně po sobě jdoucích“….( na zemi na haldě papíru jako na smetišti sedí neštastná lidská bytost a z hůry za letu vrána jí háže parádně velký zabalený bombon( tvarem jakoby známou salonku- bombon ve tvaru mašle- věšící se na vánoční stromek,)….aby si ten nešťastný člověk “ osladil “ život :-)*Mně zase milá Lucienne teď zaujalo něco průhledného co se občas mihne a proběhne po koberci, když sedím v ušáku v obývačce a čtu si nebo koukám na TV nebo dumám a relaxuji u music… je to okamih…ale je to neskutečně silné, zvláštní.. stálo se mi teď už dvakrát, že jsem šla k lamelovým dveřím které byly nedovřené asi 10 cm… jak jsem k nim přicházela, tak těsně než jsem vzala kliku asi 1 metr před nimi a chtěla otevřít( odhrnout), tak se “ docvakly“ před mými očima sami do zámku…( dovřely)… čim pak to asi bude..žeby skřítci:-) ? … nebo si někdo tady se mnou povídá, mám tady společnost..jinak žádný problém….Nemám z toho strach… ale přemýšlím nad tím…teď čím dál víc jak se to opakuje… Ta protéza by mně vyděsila asi rovněž:-) pamatuji si, že jednou jsem vletěla ráno do koupelny jako dítě, když jsem byla na prázdninách u dědečka a babičky a dědeček se právě holil, byl do půli těla sagy..měl jenom pyžamové kahoty, pěnu na puse, břitvu v ruce a pohled mi padl na skleničku na umyvedle kde ve vodě byly růžové ďásně se zuby bylo to strašidelné ( jak v kabinetě s lihovými vzorky různých hadů, embrií či jiných šíleností)…no vím jenom že to bylo tak brutálně otřesné na strávení toho vizuálního zážitku…že doteď mám problém vidět nějakou – protézu..To jenom, že vám rozumím…:-)* Krásný den všem * * *

  12. /13/ /14/ pokud budeme mít to štěstí, jednou se skleniček se zuby (vlastními) dožijem rovněž… Lucy, máš pravdu: při každodenní konfrotaci s konečnem člověk začne přemýšlet jinak. Já to teď zažívám od začátku roku, tyhle hloupé zkušenosti, které musí být, protože se jim nevyhnem, a které zase my jednou připravíme těm druhým, ale to už nám z nich hlava moc bolet nebude :o)*Ale nikdy, nikdy bych se nepřál, aby mne smutek skolil tak, abych stál za zábradlím Macochy, a chtěl svůj smutek vyřešit. Není dobré svůj smutek řešit způsobením smutku jiných,,, Víš, ale stejně si trvám na svém, že mládí by nemělo přemýšlet nad zuby ve skleničce v koupelně a nad „odcházejícími“ hady a žábami, protože čas který je nám vyměřen ke krásnýmu fyzickýmu milování zase není až tak nekonečný, jak by se kolem dvaceti mohlo zdát :o) Ale to už jsem někde jinde, takže… hezký večer tobě, Kojotovi a všem, co se rádi vrací na tvé stránky

  13. 2anonym:díky za komentář.2inka:Mám s trápením své zkušenosti. Pro Tvou informaci – nyní se spíš propadám do sebe, než bych plakala ven. Spíš mi docvakávají věci. Doufám… 🙂 I Tobě hezký večer.

  14. promiń Lucienne:-)až teď jsem si všimla, po tvé reakci, že jsem se zapoměla podepsat…

  15. * a tak do třetice to snad už vyjde:-)( zapoměla jsem vyplnit políčko jméno opět…)jsem taky v poslední době hodně roztržitá… ach jo

Komentáře nejsou povoleny.