Koloběh splněných slibů

Žiji ve čtvrti, která je známá tím, že cokoli je slušné, použitelné a v domácnosti nepotřebné, to se postaví na plot nebo na popelnici a dává se do oběhu. Žiji ve velmi slušné čtvrti, ať to vezmu na jakýkoli způsob uvažování o smyslu slovního spojení. Dalo by se také říci, že je to malé, neustále znovu a znovu blýskané, charitativní okénko v srdci každého, kdo cosi na plot postaví. Takový malý splněný slib vyrovnání, malá čárka na účtu konečného zúčtování s civilizací a lidmi, kteří nejsou tak bohatí, aby se mohli honosit tím, že dělají to samé.

Koloběh věcí…

Nemine týden, abych nešla kolem nablýskaných bot, kabátů, triček, lampiček a tašek s dobrým ovocem či suchého pečiva v pytlíčkách. Nemine měsíc, abychom něco na plot nepostavili a zároveň nám něco nepřistálo doma. Byla jsem z domoviny zvyklá na podobnou výměnu věcí mezi lidmi, i když ne v takovém množství. Už si připadám jak v jedné velké rodině, půl roku tu pozoruji zjevování věcí na plotech a žasnu, protože při takové obměně musí mít dobrá čtvrtina domácností něco společného. Něco darovaného…

Co žene všechny ty dobré duše nabídnout to nejlepší z nepotřebného? Proč to předtím vyperou, vyžehlí, naskládají do hromádek, nablýskají, opraví? Nestalo se mi, že bych viděla špatnou, nefunkční věc. Možná je to cosi v nich, cosi jako vnitřní nutkání splnit slib.

Když jsme se s Kojotem seznámili, spousta z jeho zvířat mi byla milá. Měla jsem ráda potkany, psy, kočky, hady, ještěry… Jediné, s čím jsem měla problém, byli velcí pavouci a v podstatě i malí pavouci, dokonce i pavoučci mi vadili. Kojot svých osm pavouků (s nohama velcí většinou tak patnáct centimetrů) přede mnou zamykal do skříně abych se nebála a koneckonců, aby pavoukům nebylo ublíženo ni myšlenkou. Tehdy mi slíbil, že je až na dvě Grammostoly rosey dá pryč, abych se jich nelekala. Od tohoto rozhovoru uplynulo víc než 9 měsíců.

Grammostola rosea

Mezitím jsme prošli děsivými situacemi jako jsou svlečky v kuchyňském odpadkovém koši, v šuplíkách a jinde, což mělo vždy za následek téměř infarktovou Lucienne. Pro mě tam najednou byl pavouk jak pěst a já se zděsila interakce. Postupem času byli velcí nekontrolovaní pavouci domácí vychytáni a od mého denního chození kolem sklípkanů v zalepených krabičkách a jejich kontrolování, zda ještě žijí se slovy zda ještě žádný nechcípnul, jsme se dostali k tiché ignoraci, kdy už se neděsím jejich vylepení se na stěnu terária a dokážu se nebát kolem nich utřít prach. Půl roku mi to trvalo, ale nakonec jsem došla vnitřního smíru s existencí pavouků v našem bytě. O pavoucích a nějakém slibu jsme se nebavili od loňského prosince, nemám ve zvyku tlačit na Kojota, aby dal pryč něco, co má rád, natožpak zvířata.

Nadešla svatba a hned první den po svatbě přišel kamarád a odnesl si všechny pavouky kromě dvou grammostolek. Byla jsem schopná být přítomna odlovování pavouků z terárií do krabiček a jejich přesunů z terárka do terárka. Kamarád byl šikovný (díky Henry Psanče) a nevystavil mě situaci, kdy bude pavouk běhat po podlaze a lovit mě osobně. Když jsme tam tak byli všichni tři a koukali na ty mizící pavouky, kamarád řekl:"A proč vlastně dáváš ty pavouky pryč, když se jich Lucienne nebojí?" Ani jeden jsme neměli odpověď až na to, že mi to Kojot vlastně kdysi slíbil.

To už se mi stalo poněkolikáté, že kdysi mi Kojot něco slíbil a za dlouhou dobu, ale přesně včas, to splnil a ani nevěděl, že vlastně plní slib. Udělal to automaticky podle vnitřního nastavení. Někde v hlavě to měl a stačilo, aby se sepnul časovač někde v duši a on udělal co měl k mému údivu, protože já věci nepřipomínám. Projevím přání a ono se mi tak nějak časem splní samo. A kdy už dát pavouky pryč, když ne po svatbě.

A to mě přivádí k vnitřnímu nastavení obyvatel brněnských Černých polí. Odkud má paní domu zafixováno, že prádlo dává na plot zásadně v komínkách, vyprané, voňavé a nažehlené? Suché rohlíky v pytlíku připravené na odnos stejně jako jablka v tašce se srolovanými okraji, aby se dotyčný mohl přesvědčit o kvalitě nabízeného? Boty naleštěné a kabáty jak z čistírny? Co jí dává ten rajc honosit se čistotou a úrovní i ve věcech, které dává pryč? Kde se ta motivace vzala?

Odkud přišlo to, co se objevuje pokaždé, kdy je potřeba? Kde jsou učitelé a vzory pro vytváření příjemného prostředí k žití druhých a vážení si jejich života?

Koloběh splněných slibů? Koloběh daných a přijmutých darů…?

Kdo ví…

21 komentářů u „Koloběh splněných slibů“

  1. jedno město, různé čtvrti.. v té naší se občas nedá žít, a o laskavých spoluobčanech se mi může jenom zdát, spíš tu řádí tlupy těch nepřízpusoblivých, které kromě krádeží aut terorizují na rozdíl od nich pracující lidičky. Asi se přestěhuju do té vaší, a občas na plot pověsím svou igelitku.

  2. Jak já jsem ráda,že mohu žít v cihláku v dobré čtvrti… Děkuju za to pořád. To je jedna z věcí, které mne činí spokojenou. A ohledně té igelitky – klidně přijď a pověs ji jen tak. Co Ti brání :))))

  3. až budu žít druhej život, tak: nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, nebudu žít v paneláku, … PS: prosím, neber to jako spam, ale jako mé přání :o)

  4. Obávám se, že příští život tu nic jiného, než paneláky nebude, pokud tu vůbec něco bude. Zkus se narodit do Indie a budeš bydlet v lepenici. :)S tou igelitkou? Kamkoli do Černých polí. A když to projdeš, najdeš si hafo jiných igelitek, bot, kabátů, skleniček, hrnečků, poliček aj. Nevyjdeš s prázdnou 🙂

  5. no fakt je, že lidí přibývá, a jediný možný řešení je stavět baráky nahoru, výš a výš. Někde jsem četl, že už dneska existují mrakodrapy, kde by mohlo žít na 4 000 rodin. V tom případě stačí 12 takových baráčků a máme vyřešený problém Znojma. Hele, že si Lucy děláš legraci? Já BlackFieldem projíždím obden, ale nikde jsem svoji svačinku zavěšenou na plotě neviděl. Že by mi ji vždycky někdo těsně předtím, než kolem projedu luxusním BMW, někdo šlohnul?

  6. No sorry, ale já jsem si vzala suchý rohlíky pro potkany jenom jednou a jednou jabka na štrůdl! 🙂 Jestli to nebude tím, že si vozíš zadek v luxusním BMW místo ve Ferrari a máš tudíž vysoko k jakejmkoli igelitkám se svačinkama. Kdybys jezdil zadkem u země, tak je nepřehlídneš 🙂 A vůbec, nejlíp jsou vidět, když jdeš pěšky a lehce zamyšlen :)))A ohledně Znojma, nevím, zdali by takový mrakodrapy schválili památkáři. Koneckonců, bylo by to hned vedle okurek a ty rostou u země. 🙂

  7. Lucy, ty mne vždycky usměrníš v mém rozletu, ale asi máš pravdu – mrakodrapy ve Znojmě by se měly růst stylově po naší rodné hroudě naležato. O památkáře vůbec nejde. Jde přeci o okurkovou tradici. PS: kdybych jezdil zadkem u země, nebyl bych inka, anýbrž hlemýžď a nebo slimák. Jinej tvor zadkem po zemi nejezdí.

  8. Já jsem náhodou jednou jela ve sporťáku a skoro jsem cejtila asfalt pod zadkem. Bylo to až děsivý, jak nízko jsem zadek měla. Dokonce se mi zdá, že čím luxusnější auto, tím blíž zadek zemi máš. Taková formule1 nebo tak něco – to je teprve mazec. A co kdyby se stavěly domy ve tvaru okurek? Bylo by to alespoň ergonomické, když už ne ekonomické 🙂

  9. no vidíš, a když se má postavit jedna taková zelená rozpláclá okurka na Letné, tak je z toho v Praze děsnej mazec. A vrchní ekolog na Hradě chce zamezit té (údajné) příšernosti vlastním tělem! Podle tvé teorie mám doma megaluxusní auto.

  10. No já odvozuji od toho „luxusního BMW“, kterým se projíždíš denně v BlackFieldu 🙂 A na tomhle stavět – to už je brnkačka. No, mně se knihovna ve tvaru chobotnice líbila. To, že si místo ní chtějí nahonit frčky na naprosto neutáhnutelné olympiádě a proto zarazí stavbu kus od stadionu Sparta v centru, to je rychlá smrt. Kdyby si radši honili něco jinýho a nechali být blbosti.

  11. Lucy, dneska jsme v nějakém až nenormálním souladu. :o) Mně se chobotnica líbila a líbí taky. A olympiáda je úplná zhovadilost. S poslední větou musím souhlasit taky. Jenže… to by byla jejich smrt :o)))

  12. a četl jsi o tunelu Blanka? http://ondrejhudec.blog.respekt.cz/c/12906/Tunel-Blanka-dusledek-ceske-lhostejnosti.html#t2To je to samý jak s tím zmetkem Grossem – za stamiliony akcie, ale odstoupí za melounek neprokázaných příjmů – kryje se menším svinstvem než by projel svinstvo větší. A kvůli knihovně to bude to samý. Sice je to schválený, ale než by nechali lidi rýt do něčeho horšího, než je tohle, třeba do tunelu Blanka, tak radši budou debatovat o knihovně a olympiádě. Zastírací manévry to jsou. Fuj. Fuj. Fuj. Ale co s tím naděláš? Když se o tom jedná, tak tě k tomu nikdo nepustí a ani se to nedovíš a když je to schválený, pak mlží blbostma, abys řešil něco jinýho. To samý to brněnský nádraží a jeho přesun – vždyť je to hovadina non plus ultra. Zavřít až zčernají!

  13. Máš pravdu, těmito zastíracími manévry z nás dělaj blbce. A ten Gross… škoda, zdál se mi přes svý mládí (nebo právě proto) jako nadějnej politik.

  14. Ten byl tak nadějnej a tak to myslel upřímně, že měl jedny z nejostřejších loktů a doplatí na to zase naše zem, naši lidi a naše děti. A to mě štve.

  15. myslel jsem dobu, kdy začínal, jak si začal vytvářet mocenský pozice, a začal zasahovat do vnitra a vytvářet vlastní úřady, tak už to bylo s tou jeho upřimností celkem jasné.

  16. V tu dobu jsem o něm moc nevěděla, páč jsem ještě myslela na kluky a na to, jakou si přečtu knížku místo učení :)))

  17. Mně se v našem paneláku líbí. A balkóny, coby zdroj letní transcendence…“Ay pajíta mía, guárdate la poesíaGuárdate la alegría pa’tí“

  18. TranscendenceAno ano, panelákové balkony jako zdroj letní transcendence mě oslovují také. Dokonce i balkony obecně – za zábradlí totiž přesahují sušené koberce, deky, fusekle, květiny… Transcendence jako vyšitá 🙂

Komentáře nejsou povoleny.