Dvě patnáctky se producírují před sedmnáctiletým bouchačem

Je horký letní den. Jana a Lenka svádí Dana, velkého motorkáře s jediným Simsonem ve vesnici. Dokázaly ho pozvat do stanu na čaj a Dan teď sedí tak na krajíčku poodhrnutých stanových plachet a nechává se svádět. Daří se mu vypadat tvrďácky a velmi, velmi vzdáleně, i když, kdo by to do sedmnáctiletého kluka řekl, že vůbec dokáže vypadat vzdáleně dvěma patnáctiletým děvčatům. No, dává mu to zabrat, jen co je pravda.

"Ty, Dane… Víš, co to je sex?" Lenka se zachichotá a pohlédne na kamarádku.

"Sex ve stanu v létě je velmi náročný na fyzičku. Tu jen tak někdo nemá, zvlášť, když jezdí na motorce. Žejo, Dane," chápavě říká na Danovu adresu Jana.

"Jestli teda ví, co to je sex," dodá k tomu Lenka a tváří se nadmíru rozumně a zároveň pozvedá pobouřeně obočí.

"A ne abys všude říkal, že jsi byl s náma dvěma ve stanu. Zavřeným," podívá se Jana na pootevřený stan a jeho houpající se pootevřené plachty v mírném větříku. "Nezapomeň, že všichni vidí, že má stan dvě ložnice. Hlavně ne klukům, jo? A už vůbec ne holkám! To by byl hroznej průšvih. To by nás tady už nikdy nenechali rodiče samotný, kdyby se to doslechli."

Lenka se vyzývavě podívá na Janu a na adresu klukových zad prohlásí: "A ne abys jim říkal, že bylo takový horko, že jsme se musely svlíknout." Do plavek, myslí si. Kdo si je má pořád převlíkat, když jsou hned suchý. To ani nemá cenu.

"Obě. Bylo děsný vedro," situaci šroubuje Jana a zašustí sundavaným tílkem. Dan nic. Dýchá, trochu zrychleně, ale to může být horkem. Jak ho jenom dostat? Jak ho tak trochu ztrapnit a přitom si užít srandu? Když má tu motorku, mohl by nás svézt nebo spíš nám ji půjčit, protože dva se tam nevejdeme. Myšlenky létají hlavou oběma děvčatům. Je takovej nesexuální, to je hrozný.

"Ty, Dane, nejsi náhodou na kluky?" jde do toho Lenka s vervou. Dan je rozhodně nejkrásnějším klukem široko daleko a popichovat ve dvou tak krásnýho kluka, to se musí využít.

"Co by byl na kluky, je na holky, že jo, Dane?" rozchichotaně se snaží rozdmýchat konverzaci Jana.

"Třeba ho má malýho a nechce proto žádnou holku. Radši ani s žádnou nemluví, aby se pak necejtil v posteli trapně," sykne Lenka. Jak ho jenom dostat k tomu, aby se otočil a šel dovnitř stanu. Pořád tam tak sedí ve vchodu do stanu, nohy mu čouhají ven, to není žádná sranda. Tak se nebudeme mít čím vytáhnout před Blankou. Ta by mu dala, ta už by od něho určitě dostala aspoň pusu. Tý motorku půjčil minulý týden, říkala mi to. Kdybysme jí ho tak přebrali…

Dan se v klidu dívá na vodu a co si myslí, to ví jen on sám. Pravdou je, že to vypadá, že něco dělá mezi svýma nohama. Rukama hýbe a jako kdyby něčím vepředu trošku škubal sem a tam. Co to asi je? Co tam, sakra, ten chlap dělá, když se s náma nebaví a my se tu tak snažíme, myslí si holky, když tak na sebe koukají. Jestli on tam…

"Holky, nemáte tady pinzetu?" prohlásí Dan ke dvěma rozdováděným puberťačkám.

Obě holky se svalily v křečích smíchu na podlahu stanu.

"On na to potřebuje pinzetu…" Hýkaly obě smíchy ještě asi dvě hodiny, kdy slzely v jedné ložnici a neustále jim to přicházelo k smíchu.

Dan se na ně tak díval a když zjistil, že od nich pinzetu opravdu nedostane, vyndal si tu třísku z dlaně sám…

20 komentářů u „Dvě patnáctky se producírují před sedmnáctiletým bouchačem“

  1. Tak a tady se opet vnucuje otazka. Chtel pinzetu rovnou a nebo zahnutou? ;-)Moc mila povidka, pekna pointa.

  2. 2inka: Co v mládí zažiješ, to už nezapomeneš do smrti :)2Roj:Díky! :)2Aja:Já myslím, že to ani jednu z dívek nenapadlo. Myslím, že se domnívaly, že chce takovou tu kosmetickou na trhání obočí, protože v té době nic jiného neznaly. Takže základní otázka života či vesmíru opět zůstává nevyřešena. 🙂

  3. neříkalas něco, že se zmíníš o potkyšovi? a zatím mluvíš o camprlících. Ale možná si to jenom špatně vykládám? :o)

  4. Říkala jsem, že až se vypláču z umřenýho potkánka, tak napíšu příběh o pinzetě a sexu. To jsem udělala. Potkánka jsme pohřbili a život jde dál. Ten potkánek, co dostal zápal plic ráno před svatbou vesele prosperuje za vydatné pomoci veterináře. Ten bude žít ještě dlouho… Vezmi si, že máme 18 potkánků z toho šest mladých do roku života a zbytek už jsou potkaní důchodci nebo dosluhující…

  5. Ne, ta holčička s kýlou, respektive se čtyřmi velkými nádory z toho jedním velkým jak má pěst, stále žije. Poslední dobu ale narostly i jakési nádůrky na čelistech a vypadá, jak kdyby dostala po hubě, tak ji má oteklou a tak týden mi kníká bolestí, když ji zvedám a myji a ošetřuji její proleženiny s tím, že z ženského otvoru jí vytéká hnisavá voda – celé to je velké jak pěst, ale to už je tak strašně dlouho… Je mi jí velmi líto a přeju jí, aby to už měla za sebou. Mravenci už od té doby, co jsme se o tom bavili, nepřišli. Bůh ví, co na ně zapůsobilo.Zemřela druhá holčička, Arwen, která měla nádor velký jak mužská pěst a další dva velké nádory na prsních žlázách. Obě jsou už nemocné strašně dlouho, teda, teď už jenom jedna. Pak máme další dvě potkanky s nádory, ale ty nejsou tak velké, jen jako velké ringle. Říkáme si jaktože vydržely tak dlouho… Proč? Tím, že se o ně staráme a hladíme je a dáváme jim lásku, je možná udržujeme při životě víc, než by bylo záhodno. Ale neposkytnout jim péči a lásku nejde. Aspoň se mohou cítit milované a opečovávané až do konce. A o to myslím jde… I když – nemysli si, že nemám v poslední době tendenci myslet na eutanásii. Mám. Ale vím, že bych neměla zasahovat. Zvířata nepřemýšlejí o tom, že by si nechali vzít život, to vím. Žádné zvíře tak nemyslí – to je specialita až nás lidí…Ale tohle všechno, to utrpení jejich i naše, kteří s nimi soucítíme, myšlenky a opětné starání se, čeká na blognutí. Musí to dozrát…

  6. Lucienne,cim to je, ze jsou potkanci tak moc nemocni?Co veterinar? Jaka jsou ta nadorova onemocneni a vi se proc?Jestli to moc boli o tom psat, na odpoved se vykaslikuj. Znam to utrapovani se, mame kocky.

  7. Záleží na genech. Hlodavci obecně jsou krátkověcí, nedožívají se víc než dvou tří let. Umírají většinou na rakovinu různých částí těla, nádory, potkánci, kteří se i přes vysokou úrazovost (jsou to nezbedové) dožijí roku, mají velkou naději, že se dožijí ještě jednou tolik. Málo potkanů zemře stářím na sešlost. Z těch asi třiceti potkanů, co znám, jich jenom dva zemřeli na sešlost stářím. A z toho jedna byla uspána z rozhodnutí chovatelů, protože už se jí klepaly nožičky tak, že nemohla chodit a ani už neměla čím jíst… O jejím stáří si můžeš přečíst tady: http://lucienne.bloguje.cz/448412-stari.php. Já když jsem se přestěhovala sem za Kojotem, už měly opravdu velké nádory a vůbec by mě nenapadlo, že vydrží tak dlouho. Veterinář s tím nic moc neudělá, někdy to jde rychle a někdy pomalu, jak vidíš. Žijí hrozně krátce. Třeba Kaif, co dostal ten zápal plic, dostává adekvátní léčbu, protože je co léčit a léčba zabírá a je mu 15 měsíců, takže je v plné síle. U rakoviny jde těžko něco dělat. Potkani jsou neoperovatelní, protože v polovině případů nepřežijí uspání, z chirurgie se jim nedá dát sádra, protože si hned všechno sundají a sežerou a prostě jsou to malí lumpíci, co jsou příliš malí na tradiční medicínu. Dá se použít homeopatikum, což děláme, ale stárnou před očima a dá se to už jenom udržovat a nebo potom sáhnout do přírody a zabít. Vím, že zvíře si to neumí přát, už jsem to řešila. Tak čekáme v pokoře na smrt a dáváme veškerou možnou podporu a lásku. Chceš-li si přečíst doják s dobrým koncem, přečti si tohle: http://lucienne.bloguje.cz/393796-prazske-mesto-andelu.phpVíš, máme skoro 40 zvířat a oba jsme zvířata měli ještě než jsme se seznámili, takže oba máme už své odžito. Někdy to prostě cenu má a někdy už prostě ne…

  8. S tím uspáváním nemáte pravduBěžně jsme potkany operovali na cvičeních, uspávali éterem (prostě vata na dno kelímku, na ni éter, potkana napřed do nádoby s éterem aby usnul, a potom tím kelímkem přidýchávat, aby se předčasně neprobral). Ztráty jsme měli minimální. Existují také límce na krk, aby se nemohli okusovat (a vytáhnout si třeba stehy na břiše).

  9. Naděje, A.S. Pergille?To jsem ráda, že mi to říkáte, A. S. Pergille, takže až budeme mít další operovatelné nádory, které nebudou tak velké, obrátím se s důvěrou na Vás. Nikde mi nedali ani dohromady zlomenou nohu u potkánka, protože je příliš malá a zpevnění potkan nesnese. Dokázal byste i tohle? Řekněte mi, kde operujete a já na Vás odkážu na potkaních fórech, protože je spousta lidí, co by chtěli mít potkana operovaného tak, aby se probral. Je zázrak něco takového slyšet. Bohužel ať v Praze či Brně jsem od žádného veterináře neslyšela to, co od Vás… Možná jsem se obracela na špatné veterináře, i když se na ně obraceli potkanáři z celé republiky, jako třeba na brněnskou veterinářku Müllerovou, která sama chovala asi 200 potkanů…

  10. DekujuLucienne, mate muj obdiv, ze smutku nevyjdete.Najdu si dalsi info, abych tu nezabirala misto zacatecnickymi dotazy a juknu na uvedene odkazy.

  11. Já bych to tak nebrala Ajo, zvířátka nám přinášejí mnoho radosti a my přinášíme mnoho radosti jim. Tak to má být, je to oboustranně krásný vztah. A naučit se žít se smrtí a utrpením je důležité, zvlášť, když si myslíte, že to umíte a nakonec Vás každodenní skutečnost udolá až podlehnete a když se zase vzchopíte, po x-té… , začnete to brát jinak, víc soucitněji, víc lidsky a začnete brát to, co je neskutečně odkryté a bolavé, jako detail. Plastická neforemnost nádorů, hnis, krev, moč a výkaly přestanete vidět a budete je brát prostě jako nepodstatnou součást velmi podstatného tvora, na kterém Vám velmi záleží a kterého milujete.

  12. Přál bych si, aby se ti, Lucy, A.S.Pergill znovu ozval a potvrdil vše, co řekl. Určitě by to byla krásně nadějná zpráva pro všechny. Jinak do vaší diskuze s Ajou nemá smysl moc zasahovat. Jenom zírám, jak moc se někdy člověk dozví o duši člověka pouze z jeho vztahu k zvířatům.

  13. S údivem jsem se dozvěděla od Kojota, kdo je to A.S. Pergill. Myslím, že to tak žhavé s aktivním veterinářem nebude, i když jsem to tedy předpokládala…Tož tak.

  14. Ja jsem se,Lucienne, od zvirat naucila empatii a pokore a to ke vsemu zivemu, nebo, lepe receno, prohloubila jsem je(doufam, ze jsem kousicek mela i v zivote „pred zviraty“ 🙂 …presto pokazde, kdyz trpi a ja pecuju (cloveci i zvireci opecovani, pecuju vzdycky ja, muzskej to neunese, tedy ten muj) jakoby me kousicek ubyl, mozna casem doroste, nevim. Fakt je, ze jsem si jeste asi nehrabla na dno.Tak drzim palce….asi vsem

  15. 2Aja:Jojo… Asi to je všude stejné s pocity a člověk se musí naučit a odevzdat se té pokoře a i potom může zjistit, že to ta pravá pokora nebyla, protože si čuchnul ještě k jinému typu pokory…Takže: Ať svítí!

Komentáře nejsou povoleny.