Epistion

Epistion bylo označení rodiny ve starém řeckém jazyce, přesný překlad zní: ten, který je u ohniště. A v tomto resumé se podíváme, proč tomu tak bylo.

V dnešní době ústředního topení nám to možná připadá neuvěřitelné, ale tenkrát byl oheň posvátný. Byl posvátný až do té míry, že jeho žár a světlo bylo spojeno nejenom s každodenním fungováním rodiny, ale také s přenosem náboženství. Náboženství bylo něco, co spojovalo celou rodinu od rána, kdy se začínalo modlitbou a hovorem s předky skrz oheň, který byl posvátný.

U ohně se nejenom povídalo, ale také zpívalo, především hymny, které odkázaly generace otců svým synům. Kult ohniště a zároveň kult mrtvých byl spojen nejenom s prostorem, ale hlavně s ohněm, jiskrou, která je ve Védách nazývána „příčinou mužských potomků". Z toho vychází i přesvědčení, že základem rodiny a ploditelem je muž a ženě připadá jen úloha jakési nádoby na dítě, půdy, která pojme semeno a v které vyroste nový život. Oheň byl utajovaný, zakládaný z dohledu cizích pohledů a často krytý, spojení s předky muselo být chráněné.

Žena je v antické rodině někdo, s kým se nepočítá do té doby, než ji s mužem spojí posvátnost svatebního obřadu. Podle Coulangese je principem staré rodiny náboženství, pokrevní příbuzenství ani přirozený cit nehrají větší roli. Pravidla daná náboženstvím jsou pevná. „Sestra nepatří do rodiny, zatímco bratr ano, emancipovaný syn nebo vdaná dcera přestávají být úplně součástí rodiny. Adoptovaný tu bude opravdovým synem, ačkoli nemá pouto krve, má totiž víc, než pouto krve, má pouto kultu ohniště a předků, stejně tak ten, kdo odmítne tento kult, nebude dědit, stejně jako nemůže dědit dcera."[1]

Blízkost hrobů dokládá pevné sepětí rodiny s jejími vzývanými předky. „Vzdálenost mezi živou a mrtvou částí rodiny byla pouze pár kroků, které jí dělily od domu a sousedního pole, kde leželi pochovaní předci. Úlitby a prosby k předkům, kteří byli zbožšťováni dokládá i nošení pohřebního jídla předkům, nalévání jim mléka, vína, pochutin, pálení obětních darů. Každá rodina měla své vlastní obřady, byla naprosto samostatná, nikdo neměl právo nařizovat otci rodiny sebemenší změnu v provozovaných rituálech, mohl maximálně kontrolovat, zda se obřady provádějí." [2]

Jestliže to takto dělali všichni, tedy i ti, kteří sami měli málo, pravidelně, každý den, podle pro cizince a ostatní lidi tajného a velmi soukromého domácího náboženství, muselo to být velmi silné pouto. Porušení tohoto pouta mezi předky a žijícími členy rodiny bylo největší bezbožností, neboť „zanedbání a přerušení tohoto pouta nebylo nic jiného než skutečná otcovražda, ještě znásobená počtem předků v rodině."[3]

Na druhou stranu, jestliže se však předepsané obřady správně dodržovaly, tak se zbožštění předkové stávali rádci, kteří urovnávali spory, ke svým blízkým byli vždy ochotní a laskaví, k cizím laskaví nebyli. Vše kolem ritualizovaných pohřebních obřadů musely zastávat jedině muži, synové. Přítomnost jakéhokoli cizího člověka byla považována za znesvěcení a předek byl znepokojen a musel se upokojit.

Bylo to asi dost tvrdé, když si představím sirotka a k tomu dceru. Pravděpodobně ji musela nějaká příbuzná rodina adoptovat, ale podle Coulangese měla symbolický význam až v okamžiku provdání a to už zase přešla z rodu do rodu. Vztahy, které se určovaly takto jednoduchým postupem, pro nás však málo pochopitelným, vytvářely velmi komplikované situace. S vysokou pravděpodobností však byly vyrovnávány důvěrou k náboženství, k předkům, k ohni, k domovu.

Tak to probíhalo i v Řecku, i v Indii, jsou zde shodné znaky vysoké úcty právě k předkům, všechny obřady probíhaly právě a jenom doma, jediný nositel obřadní kultury byl otec, který je předával zase jen svému synovi. Kult se předával z muže na muže, v okamžiku, kdy se toto domácí náboženství rozkládalo a někteří ho nedodržovali, muselo to být bolestné pro ty, co se vymykali.

Prameny:

Fustel de Coulanges, 1998, Antická obec, Praha: Pasteka, IZV UK. Kniha I , kap. 4 a Kniha II, kap. 1 (ss. 34-41)


[1] Fustel de Coulanges, 1998, Antická obec, Praha: Pasteka, IZV UK

[2] Fustel de Coulanges, 1998, Antická obec, Praha: Pasteka, IZV UK

[3] Fustel de Coulanges, 1998, Antická obec, Praha: Pasteka, IZV UK

2 thoughts on “Epistion”

  1. velice zajímavé.. a tím, že tohle feministky zničily, podílely se na zániku tradiční antické rodiny.. :o))

Komentáře nejsou povoleny.