Sociální konstrukce reality

Co dělá člověka člověkem?

 

„Proces stávání se člověkem se odehrává ve vzájemném vztahu s prostředím a toto prostředí je jak přírodní, tak lidské. Vyvíjející se člověk si vytváří vztahy nejen k určitému přírodnímu prostředí, ale též ke zcela zvláštnímu kulturnímu a sociálnímu řádu, jenž je mu zprostředkováván pro něj významnými druhými, kteří ho mají na starosti."[1]

„Zvláštní vztah, který se u člověka vytváří mezi organismem a osobností označujeme pojmem excentricita. To znamená, že člověk vnímá sám sebe jako entitu, která není totožná s tělem, ale naopak má tělo k tomu, aby ho používala."[2]

Autor tedy vnímá dualitu mezi organismem a osobností jako charakteristický znak bytí člověkem.

Biologicky daná lidská přirozenost vs. lidské sociálně kulturní formace.

Ve srovnání s živočišnou říší člověk nemá žádné „přirozené" prostředí, protože si své prostředí uzpůsobuje podle svého rozhodnutí. Samozřejmě, že lidský druh je, jako všechny druhy, omezený svými biologickými hranicemi, jejichž instinktuální složka je oproti živočišné říši zvláštností. Na rozdíl od zvířete, které se rodí do světa již vyvinuté a jeho svět je již předurčen, u člověka to tak není. Jeho vývoj je podroben neustálému společensky determinovanému vlivu, což vytváří nesmírnou variabilitu způsobů, jak se stát člověkem.

Autor však v tomto místě opomíjí skutečnost, že podle mnoha etologů i nejbližší příbuzní člověka, totiž šimpanzi, mají již rudimentální kulturu, jíž jsou podmíněni. Objevují se diskuse o určité formě kultury i u jiných druhů, u šimpanzů je však tato skutečnost velice markantní. Pokud tomu tak je, pak se tento typ hranice mezi člověkem a zvířetem poněkud stírá.

Z toho vyplývá, že „lidství je socio-kulturně proměnlivé a že neexistuje žádná lidská přirozenost ve smyslu biologicky daného základu, určujícího různorodost socio-kulturních formací a existuje pouze lidská přirozenost ve smyslu antropologických konstant, které umožňují existenci lidských socio-kulturních formací a vymezují jejich charakter. Člověk tímto vytváří sám sebe."[3]

Jako příklad bych mohla uvést lidskou sexualitu, pro kterou je typický vysoký stupeň přizpůsobivosti a pro níž pojem „normálnost" a jeho opak de fakto nelze vymezit, protože zde nacházíme empirickou relativnost v uspořádání typických vzorů sexuálního chování a tím můžeme dovodit, že tyto vzory jsou „spíše výsledkem socio-kulturních formací než biologicky dané přirozenosti."[4]

Jak vzniká instituce (typizace, habitualizace, externalizace, objektivizace, internalizace)?

Externalizace – člověk neustálou externalizací vytváří sociální řád, kterým proměňuje svou biologicky danou otevřenost světu na „umělý" charakter světa uzavřeného, který velkou měrou lidské chování usměrňuje a stabilizuje. Empiricky se tudíž lidská existence odvíjí jen v prostředí řádu, stability a určitého směřování. Přestože žádný existující sociální řád nemůže být odvozen od biologických daností, nutnost existence sociálního řádu jako takového vyplývá z biologického vybavení člověka.[5]

Habitualizace – vzniká tím, že se jakákoliv často opakovaná činnost ustálí ve vzorec, který pak může být bez námahy napodobován a která je chápána vykonavatelem jako tento vzorec. Přináší osvobození jedince od břemene „všech ostatních možností" a má za následek usměrnění a tříbení činnosti, což jinak v biologickém vybavení člověka chybí. Jedinec habitualizuje svou činnost na základě své životní zkušenosti se světem sociálních institucí a tyto procesy předcházejí každé institucionalizaci.[6]

Typizace – při interakci dvou stran dochází k přisuzování určitých motivů chování na obou stranách na základě opakování určité činnosti, kde se opakovaně vyskytuje určitý motiv. Během interakce těchto dvou stran se budou tyto typizace projevovat určitými vzorci v jejich chování. Tím bude docházet k institucionalizaci, která doprovází vzájemnou typizaci habitualizovaných činností určitým typem vykonavatelů těchto činností. Jsou to vždy typizace sdílené, které jsou dostupné všem členům dané společenské skupiny.

Objektivizace – proces, v němž se nějaké vnitřní obsah vědomí nebo účel jednání stává prostřednictvím nějaké aktivity objektem, předmětem; zpředmětňování.[7] „Zároveň s externalizací je určitou složkou dialektického procesu, jehož další součástí je internalizace. Objektivované významy institucionálních činností jsou pojímány jako „vědění" a jsou jako „vědění" předávány."[8] Různé komunikační kanály jsou používány pro zprostředkování „vědění" různým skupinám lidí.

Internalizace – proces, při němž je objektivovaný sociální svět zpětně promítán do vědomí v průběhu socializace.[9]

Společnost je výtvorem člověka, je objektivní realitou a člověk je zároveň výtvorem společnosti. Tato základní sociální dialektika se projeví ve své úplnosti pouze při předávání sociálního světa nové generaci při procesu internalizace.[10]

Jaké jsou vlastnosti institucí?

Svět institucí je objektivovanou lidskou činností, stejně jako jednotlivé instituce. Mezi jejich vlastnosti patří typizace habitualizovaného chování, dále mají své dějiny a řídí lidské chování. Základním nástrojem, který vtiskuje objektivovanému sociálnímu světu logiku, je jazyk. Také abstraktní struktura legitimizací je budována na základě jazyka a používá jazyk jako svého základního prostředníka. Tudíž struktura jazyka určuje uchopení jednotlivých vlastností institucí. Další jejich vlastností je provázanost, i když tato provázanost je spíše odvozeného charakteru a není funkčně nezbytná pro sociální procesy, kterými byly tyto instituce vytvořeny.

Charakterizujte vztah institucí a rolí.

Role reprezentují institucionální řád, je s nimi spjat proces habituace a objektivace, stejně jako se vznikem institucí. Internalizací rolí se pro jedince stává svět subjektivně reálným a instituce se ve zkušenostech jedince projevují právě hraním rolí.[1]


[1] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace


1 Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

[2] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

[3] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

[4] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

[5] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

[6] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

[7] Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia 2000

[8] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

[9] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

[10] Berger, Luckman: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK 1999. Kapitola II.1.: Institucionalizace

3 komentáře u „Sociální konstrukce reality“

  1. Čerpám ze dvou autorů, protože škola dala přesné zadání autorů a výběr stran. To já nějakým způsobem zpracuji. Tak to je. S mým světonázorem výběr nemá moc co dělat, především u resumé. U eseje, kterou si mohu prodloužit na víc, než dvě normostrany u resumé, je prostor i pro vlastní názor. Na web to dávám proto, že to může být přínosné i pro lidi, kteří se o tom chtějí něco dozvědět a nemají čas číst literaturu či nemají motivaci k delším textům.Každopádně děkuji, Ajo, Manželko, Inko, Wu a další, že zůstáváte i u těchto textů, ač nejsou jako mé běžné texty.

Komentáře nejsou povoleny.