Omezení či povzbuzení?

Komplementární neboli doplňující význam využití funkcionálního a hodnotového paradigmatu v pojetí institucí umožňuje charakterizovat jejich dvojakost. Dvojakostí se myslí omezení svobody individua, které danou instituci přijme proto, aby se realizovalo a vlastně se osvobodilo od totální svobody dělat cokoli. A svým osvobozením od totální svobody získává možnost své realizace, je to pro člověka povzbuzující funkce instituce. Bez více či méně svobodného povzbuzení by nebyl člověk člověkem.

Primární omezení je jazyk, jeho sémantika a vrstvy konverzace mezi vysílajícím a přijímajícím. Jazyk je prostředkem, který jsme přijmuli jako instituci, prostředek k domluvě. A kdo se domluví, má svobodu získávat prostředky ke svému žití. Člověk je primárně naprogramován na život v tlupě. Všichni živočichové mezi sebou komunikují a člověk není výjimkou.

A jak vlastně probíhá rozdíl u „žití" institucemi mezi zvířaty a lidmi? Ve svém zamyšlení se Keller vydává na křehkou plochu svátků, která se zároveň mění v jeho podání na téměř až lehké zamyšlení.

Vezmu-li si za příklad „instituci" říje u vysoké v lese, tak i když probíhá každý rok podle přírodních rytmů ve stejný čas ve srovnání s přírodními rytmy třeba svátku Velikonoc, který se vypočítává podle úplňku, tudíž se se svátkem hýbe, tak říji právě pro její možnost identifikace s podzimem a nejoptimálnějším časem pro zrození potomka nemohu považovat za instituci podle našich lidských měřítek.

Instituce je něco, co je, ale co zároveň můžeme odmítnout – i když ve většině případů velmi obtížně ne-li téměř nemožně. A to nás právě dovádí ke svobodnému rozhodnutí omezení svobody přijmutím například instituce jazyka člověkem. Při říji jelen nestávkuje, neřeší manželský, partnerský svazek, řeší pouze pud. Člověk může ovlivnit svou vůli například přijetí instituce manželství, narozdíl od jelena. Toto je příklad kulturní domestikace.

Keller dále říká, že kdyby člověk odložil všechny své sociální role, přestal by být člověkem, tvrdí, že člověk je aktivním produktem své společnosti. To samé tvrdil sociolog Durkheim, který říkal, že sociologie je „korpus" sociálních věd, je vědou o společnosti i filosofií společnosti. Prohlašoval, že společnost je vyšší realitou, než je realita individuí, ve vztahu k jedincům a jednotlivým segmentům společnosti (náboženství, politika, ekonomika), je to realita určující a dominující. Tudíž kolektivní jevy – například instituci svátků – lze studovat neutrálním, objektivním a nestranným způsobem, jsou to sdílená přesvědčení a normy chování.

Jak Keller, tak Durkheim říkají, že budeme-li ignorovat přítomnost kolektivních jevů, kterými instituce jsou, budeme přísně potrestáni. Pochopitelně – jak moc přísně budeme potrestáni záleží na normě nebo instituci, kterou ignorujeme. Kubátová uvádí, že budeme-li ignorovat gravitační zákon a skočíme z okna, poškodíme vlastní tělo zlomeninou. Oproti tomu třeba instituce svátku prvního máje za komunistického režimu byla mnohem méně destruktivní institucí. Za nepřítomnost v průvodu a ignorování kolektivního a kolektivizovaného jevu jsme se mohli dostat nejenom na listinu černých duší, ale také následně za mříže. To by se nám při skoku z okna nestalo.

Když bychom na instituce šli od lesa, to je od Webera, uslyšeli bychom tiché volání, které říká, že skutečnost je nestrukturovaný chaos, protože realita je vytvářena kulturou nesenými hodnotami. Zde již nemůžeme kolektivní jevy měřit precizně čísly, ale pochopením hodnot našeho světa, protože svět je jedinečný a jeho poznání je závislé na hodnotách. Pojmy mají tudíž nesamozřejmou povahu, jimiž uchopujeme danou skutečnost. A s tím by právě Durkheim nesouhlasil, pro něj byla fakta měřitelná, stejně jako kostky cukru do kávy.

Když jsem se bavila s naším předním sociologem Doc. Koudelkou o měřitelnosti jevů a skutečnosti, prohlásil, že měřitelné je cokoli. Nevím… Sama pro sebe dávám přednost spíš citovému vnímání jevů, jejich uchopování pojmy a definováním skutečnosti tak, abychom se domluvili. Kupříkladu Arendtová to ve své Krizi kultury popisuje tak, že když bychom si každý udělali svou vlastní soukromou pravdu, nikdy bychom se nedomluvili. A o tom právě instituce institucí je. Když přijmeme jazyk za „svůj", když přijmeme jeho gramatiku, slovíčka, tak se prostě domluvíme. Naše omezení se stalo naším osvobozením.

Prameny:

Keller, Jan. 1995. Nedomyšlená společnost. Brno:Doplněk

Kubátová, Helena. 2002. Základy sociologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci

Arendtová, Hannah. 1994. Krize kultury. Praha:Mladá fronta