O nedokončeném obrazu

Jsou obrazy, které v paměti zůstávají. Některé jsou dobré a zůstává po nich pocit krásy a lehkosti, po některých zůstává tíže, až se z nich chce zvracet.

Jeden z nich jsem potkala na našem výletě a nejde mi z hlavy. Stále se vrací a ve své mocnosti evokuje nemožnost usnout, i když jsem doma ve své posteli a nutí přemýšlet, kde se děje chyba. Nutí přemýšlet nad vírou, nad slepou vírou, nad změněnými stavy vědomí, nad různými úhly jevů diametrálně odlišných náboženství.

Na druhou stranu – silnou emoci, ať už kladnou nebo zápornou, nezapomenete jen tak, zapomenete-li vůbec kdy a tak Vám zůstane. Navždy.

Stejně jako mně tyhle dva kostely, ve kterých se udály dva naprosto odlišné mystické zážitky:

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace v Krkonoších

 

Nová Paka - Nanebevzetí Panny Marie

 

Kostel sv. Máří Magdalény v Ostrově nad Macochou

 

Ostrov nad Macochou - Kostel sv. Máří Magdalény

 

 

Přicházejí ke mně různé obrazy z různých náboženských směrů a jiných silných myšlenkově-emocionálních směrů ať už od lidí nebo od událostí v minulosti či budoucnosti. Častokrát vidím přítomnost. Někdo tomu říká jasnovidnost, někdo tomu říká intuice s obrazy, někdo říká, že je druhý nemocný na hlavu – no, přeberte si to jak chcete. Každopádně obrazy přicházejí bez mého přičinění a nezávisle na tom, co aktuálně studuji za proud kulturně podmíněných vzorů.

První zážitek vidění "Boha" se mi stal právě v silně věřící Nové Pace. Byl první, byl nejkrásnější, byl naprosto do kolen srážející a byl neuvěřitelný. Nevěřila jsem tomu ještě několik týdnů, stále jsem se v duchu k té události vracela a debatovala s lidmi kolem mě o tomhle jevu. Proč já? Proč, když jsem zrovna v tu chvíli studovala indickou mystiku (Prabhupáda: Mezi životem a smrtí – tajemství reinkarnace) a pět minut před tím, než jsem zcela náhodně vlezla do kostela na mši, jsem si z ní dělala ještě výpisky "nadčasových" postřehů a o křesťanství jsem věděla snad ještě míň, než obyčejný český smrtelník.

Nevím…

Prostě jsem byla v tom správném čase na tom správném místě a byla v tom správném jasnovidném rozpoložení. Neklekla jsem tam v náboženském vytržení, jen jsem se stále ptala:"Kdo jsi?" a On se stále zjevoval do svých několika archetypálních podob včetně Ježíše, Panny Marie, Otce a nějakých andělů, nejvíce však do známých "Božích očí" a to vše v barvě, jasu, zlatých září a dalších efektů. A tak jsem na to koukala jak husa do flašky. Koukala jsem se kolem sebe, lidé v modlitbách a chodící k přijímání, nic zvláštního. Jen já jsem komunikovala s těmi jevy, co vyvolali.

Jako člověk, který umí asi tak jenom Otčenáš, jsem stála jak tydýt vzadu, jako vždycky, a prostě nevěděla, co mám dělat. Křesťanskou mystiku neznám, vždycky jsem se bála čehokoli, co by mne "zaslepilo" a neustálá akcentace "vin" a vůbec věčného pekla a dalších drobností, mi docela do té doby uzavřela směr k tomuto náboženskému proudu.

Takový malý nevěřící pohan pracující se Zemí a jejími projevy jsem byla a koneckonců jsem dosud, protože zamotat se do pravidelných mší a vůbec "opětné hříšnosti" s tím, že podle jejich víry vize dává ďábel a já jdu cestou ďáblovou, to by mi snad neuznal asi jenom velmi tolerantní a osvícený křesťan, který by řekl cosi o rozvíjení darů Božích a o tom, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné.

Mnoho křesťanů mne odsoudilo za tuto cestu a prošla jsem si svým soukromým peklíčkem, než jsem se smířila s tím, že sice vídám a komunikuji s tímto a dalšími proudy online, ale do společenství věřících se zařadit nemohu, protože mne Bible zatracuje a s Bohem lze jenom a pouze komunikovat jen skrze církev a její papaláše. Velmi zajímavý paradox na vlastní kůži zažívat takováhle odsouzení, nechtějte to zažít…

Nicméně "tomu Onu", co se mnou komunikovalo, můj náhled přinejmenším nevadil a nikdy o tom nebyla řeč, takže ta "víra" zprostředkovávaná církví asi bude o něčem jiném, než se nám tu podává.

Po faráři jsem pak vydyndala Bibli, protože jsem ji doma neměla a když už "to" se mnou navázalo komunikaci, bylo by dobré začít asi přečíst "scénář". Nevěřil mi. Koneckonců, jak by nevěřící pes mohl vidět Boha… Ale Bibli prodal 🙂

Od té doby, co jsem si takhle "pokecala", jsem se cestou lehkého dotýkání se této oblasti (přeci jenom ty viny a věčné peklo nejsou nic pro mne, aspoň v komerční "bázi" křesťanství, protože podle mne je tak mnoho v Bibli zkresleno a doplněno jinými "pisálky", kteří přepisovali a dopisovali v té verzi, kterou známe dnes a tenkrát stejně jako dnes nějak "lidi" krotit a vychovávat museli, že je to opravdu nervyberoucí. Podotýkám, že nejsem znalec historie ani religionistiky, ale těch pár desítek let od zážitku a jeho tradování k jeho sepsání až k zakotvení jakýchsi "pravých" slov Písma svatého, bude mít jistě svou zásluhu na aktuální podobě. Nicméně po studiu různých pramenů a vlastních pocitů si opravdu myslím, že osoba Ježíše žila a vstoupila do něj vyšší síla, která skrz něj mluvila a konala. Myslím, že to tak bylo a bylo to tak silné, že to přetrvalo i dva tisíce let.

To neznamená, že odlišné proudy různých náboženství na Zemi nejsou reálné a pravdivé pro tu danou oblast na Zemi – jsou pravdivé. Když se Vám zjeví takový chlapec v té legrační zlaté kuličkové čapce z hinduistické mystiky nebo různé symboly různých kultur, musí se to brát odněkud z kolektivního nevědomí, které je kolem nás. Není to výmysl nějakého onoho, který si to vycucal z palce a pak to prodával za vindru kolemjdoucím toužícím po víře. Stále z takových různých jasnovidných filmů a obrazů žasnu nebo spíš nestačím žasnout. Ta rozmanitost, ta krása v detailu i v barvách, ta hloubka různých myšlenek, které jsou takto zprostředkovávány.

V podstatě nejsem teoretik, vím jen, že ty proudy existují a mohu si o tom začít studovat prameny, což také dělám. Ale to není to, o čem tu dneska píšu. Spíš jsem chtěla nastínit svůj úhel pohledu. Tu svobodu vývoje, tu možnost si sáhnout k tomu či onomu zdroji poznání, tu laskavost vyšších mocí k člověku a veškerému bytostenstvu na téhle planetě. Ale kdo jsem já, abych tu o tom jen tak povídala… Když vidím tu rozmanitost života, srdce mi plesá. Je to krásné, až by člověk plakal.

A teď se dostanu po pár letech zase na mši, ale někam úplně jinam. Jiná doba, jiný čas, jiní lidé…. A jiné symboly! Nedokážete si představit, jak trýznivé to bylo. Ten pocit zmaru. Něco tak deprimujícího jsem snad nezažila v oblasti snahy víry člověka.

Deset stařenek plus mínus autobus se modlilo růženec. Střídaly se v předříkávání monotónním hlasem a já se tam prostě necítila dobře. Jak kdyby to bylo jiné, divné, pocity skoro hororové. A pak jsem na to přišla. Začaly se zjevovovat po nějaké době obrazy, ale byly pokroucené, zmatené, neúplné. Bylo to zoufalé. Ony se snažily napojit na zdroje křesťanství dle jejich růžencové modlitby, ale andělovi chyběl tu a onde kus křídla, obrazy se třepotaly jako potrhaný film v kině.

Ta lítost z nemožnosti složit v takovém soustředění úplný obraz mě skolila. Dosud jsem ji nezpracovala. Bylo to tak silné a tak utrápené. Lítost ne kvůli mě, jak říkám, kdo jsem já… Ta lítost z toho, že i když to dělaly léta a dělaly to automaticky, jako vždycky, a nepovedlo se napojit se a já to vnímala. Jak když se motýl přilepí na asfalt. Moci TAK vzlétnout. Letět jako pták…

"…Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš…" monotónním hlasem. Pořád dokola. Každý den. Každý rok, celý život…

VÍRA

VíRa

VírA

víra

víra

Kudy chodí cesty víry? Kudy chodí vzory? Kde je chyba? Proč to v jedné oblasti jde (pravda, Nová Paka je známá svým spirituálním založením) a někde to nejde? Vždyť Bible je pořád stejná, je to aspoň v základu jakýsi kodex chování a rituálů, postupů jak a co dělat, jak myslet. Má to vyvolávat stejné jevy, ne?

Tak proč to tak nefungovalo? Proč jsou někde kostely ploché a síla myšlenek při mši nevyvolává obrazy a kontakt s božským, i když o to přeci jde? Vždyť kostely přeci mají sloužit kontaktu ducha a vyšší moci.

Pochopitelně. Ukázala jsem zde něco, na co znám odpověď jen tak dotekem. Bylo to všedním dnem, složením lidí a jejich menším počtem a jinou kulturní podmíněností, protože v pokrkonoší se vždycky žilo tvrdě a na chleba ne vždycky bylo a proto na Boha a víru byl vždycky sdostatek času a touha po božském je v horách vždy vysoká.

Ale mně to připadalo, jak kdyby tomu tam něco chybělo. Něco. Kousek do mozaiky. Něco důležitého. Radost možná. Možná něco jiného, nevím, natolik křesťanství neznám, abych mohla říct:"tohle" nebylo prožito a kdyby to prožito bylo, byl by váš pocit ze spojení s božským vroucnější, úplnější. Na druhou stranu, vyhovuje jim to tak celou dobu, co to dělají, dělali to tak jejich rodiče a prarodiče, ony to dělají stejně. Je to tak. Jejich cesta.

Ale proč nenaplnit pohár do vrchu? Bolelo mě to vědomí nenaplnění. Ne pro sebe samu – obrazy přicházejí a odcházejí a já na nich nelpím – ale pro ně, pro ty, co den za dnem žijí svou vírou. Snad mají pocit naplnění i tak, jak to mají. To jenom vnímání většího záběru informací nám dává možnost porovnat a vidět různé verze víry a informačních toků ve vírách proudících.

Ale bylo mi to líto. Stále je mi to líto. Možná se to těžko chápe, je to dost iracionální, když člověk může prožívat hlad se Somálci a různé další katastrofy ve světě, které nám jsou servírovány na stříbrném podnose 24 hodin denně. Ale mě bolelo právě toto.

Kousek mozaiky někde chyběl…

5 thoughts on “O nedokončeném obrazu”

  1. Zažil jsem to taky, ne tedy s vizemi, ale pocitově. Někdy mě kostel obrazně srazí na kolena a hlavu zamotá. Jindy jen vrtím hlavou nad prázdnotou toho, co se tam děje, jak jedni předstírají obřad a druzí předstírají jeho přijímání… No jo, no, jestli ono to není tak, že když do kostela přijdou lidi, bůh uteče [úsměv]. Jeden příběh od Anthonyho de Mella: O jednom světci se kdysi vyprávělo, že pokaždé, když odcházel z domova za svými náboženskými povinnostmi, říkával: „A teď sbohem, můj Pane. Jdu do kostela.“

  2. 2Wu:Taky to tak vidím. Když se vrátím k naší debatě u institucí a organizací loňskou zimu, mohu se domnívat, že člověkem ustavená a spravovaná instituce náboženského obřadu v organizaci církevního společenství, taktéž člověkem ustanoveného a obsluhovaného, je velmi, velmi odlišná od víry a Boha jako takového 🙂 2Liška:Díky!

  3. Teprve když jsme nalezli lásku, víme, co jsme v životě postrádali.– John Ruskin Dva kousíčky synchronicity. Psal jsem teď sms, a místo „ještě“ jsem napsal „Ješua“; maminka na mne volá „volala jsem Růžence“…O zážitcích si někdy popovídáme. Myslíš si, že institucionalizace to způsobuje až nyní, nebo že je to tak odevždy? Mě děsí to, jak 50. léta, kolektivizace, stalinismus a všechno odervaly venkovského člověka od půdy, od sakrálního, od cyklu rámovaného svátky… Dnes je venkov peníze, pivo, televize… Dodnes s úděsem vzpomínám jak pan H., budiž mu země lehká, u nás na chalupě v Dobré Vodě zadupl do země saranče které se slunilo na zápraží a na něž jsem zíral jako na smaragdový zázrak…

  4. 2Henry Psanec:Wow, dobrý synchronicity! Také s úděsem vzpomínám na pár takových zážitků, i když se někdy nemůžu přes pocit hnusu dostat k tomu „budiž ti země lehká“, ale to je zcela jistě můj problém. Myslím si, že vždycky institucionalizace člověka vytrhávala nějakým způsobem z kontaktu, že to je boj o zdroje. O zážitcích zcela jistě popovídáme a ne jednou 🙂 Zatím buď krásně zamilovaný a užívej si to! Zkus udělat obchod – vyrovnat váhy horší chemie chemií lásky. Třeba to půjde.

Komentáře nejsou povoleny.