Přístupy k veřejné politice

Veřejná politika je předmět interdisciplinární povahy, nelehko definovatelného okruhu. Problém je ve využívání prvků mnoha disciplín a také v tom, že šíři a hloubku náhledu na předmět má každý odborník jiný, což, zvláště při velmi širokém pojetí předmětu, značně znesnadňuje nejenom jakoukoli přesnější definici, ale samotné studium vědní disciplíny, už tak mladé – 60. léta 20. století. Její snahou je praktická uplatnitelnost při řešení konkrétních sociálních problémů, což působí dvojsečně. Informace, které podává v politické analýze, mohou být zneužívány jako nástroj při prosazování jednostranných zájmů – například ve výzkumných výstupech think tanků – prosazování jednostranně ideologizujících konceptů.

Veřejná politika je disciplína propracovávající a aplikující výkladové rámce sociologie, ekonomie, politických věd, práva, teorie řízení a dalších oborů k analýze a prognóze procesů formování a uplatňování veřejných zájmů vážících se na řešení diferencovaných sociálních problémů. Věnuje se přitom institucionálnímu zprostředkování těchto procesů veřejným, občanským a do jisté míry i komerčním sektorem v poloze, která je využitelná politickou praxí.

Veřejný zájem je zřejmě tím, co by si lidé vybrali, kdyby viděli jasně, racionálně a jednali nezaujatě a benevolentně (Lippman). Pojem má v sobě kontroverzně zahrnuto napětí mezi individualistickou konotací pojmu zájem a k celku vztaženou konotací pojmu veřejný, má tudíž popisnou sílu, ale také silný hodnotový náboj, jeho vymezení je živým sociálním a politickým procesem, jde o zájmy jednotlivců, kteří jsou součástí daného společenství a jde tedy také zároveň o individuální genezi veřejných zájmů. Veřejný zájem může být generován i autonomními nároky na fungování a rozvoj státních útvarů, vyplývající z rostoucí dělby práce a diferenciace jejich činností – společenská geneze veřejných zájmů. V tomto také existují i konflikty různých „veřejných zájmů" ať už vázaných na různá společenství nebo sociální skupiny, či na soupeřící hodnotové orientace nebo vize světa a postavení člověka v něm. Korporativní demokracie je schopna lépe směřovat přes artikulované skupinové zájmy k uspokojení veřejných zájmů. Procesy identifikace, formulace, prezentace, uznávání a uspokojování veřejných zájmů se zabývá veřejná politika.

Veřejná politika se zajímá spíše o sociální a politické procesy vedoucí k uspokojení těch konkrétních, diferencovaných lidských potřeb příslušníků těchto společenství, jejichž uspokojení nemůže být zprostředkováno výlučně soukromým sektorem. V tom se liší od politiky jako specializované, dělbou práce profesionalizované lidské činnosti, bezprostředně vázané na reprezentaci a střet diferencovaných zájmů a boj o moc, a to na úrovni zajišťující existenci a přežití celých relativně autonomních společenství. Sociální politika je zkoumání procesu tvorby a realizace politiky dotýkající se vztahu jedinců a sociálních podmínek jejich života.

Aktivní veřejná politika se snaží anticipovat možná ohrožení a v předstihu adekvátně reagovat na možný vývoj, zatímco reaktivní veřejná politika reaguje až když je veřejný zájem reálně ohrožen. Liberální veřejná politika zasahuje až tam, kde individuální zájem ohrožuje uznaný veřejný zájem, paternalistická veřejná politika prosazuje uznaný veřejný zájem často bez ohledu na možnou újmu zájmů individuálních.

Veřejný sektor, který ovlivňuje mnoho jedinců a institucí a kde se formuluje a realizuje veřejný zájem, je protikladem soukromého sektoru, který je veden soukromými zájmy. Prolínání soukromého a veřejného sektoru probíhá v celé řadě případů – neziskové organizace uspokojující veřejné zájmy, QUANGOs (quasi non-governmental organizations) – formálně nevládní nezávislé instituce závisející na politice vlády, povinné pojištění, spolufinancované státní a soukromé univerzity a tzv. welfare mix – spolupráce institucí veřejného i soukromého sektoru. Veřejný a soukromý sektor rozlišujeme podle 6-ti kritérií: politická moc, spotřeba a investice, povaha rozhodování, poskytování statků (dávek a služeb), vlastnictví, zaměstnanost.

Rozdíl mezi veřejnou politikou a veřejnou správou jako praktickými činnostmi – veřejná správa zahrnuje zaběhnuté, rutinně se opakující činnosti v rámci předem daných regulativů, zatímco veřejná politika je tvorbou čehosi nového, překračujícího stávající praxi uplatňování veřejného zájmu.

Hodnotové základy veřejné politiky jsou sdílenými hodnotami, které se vyvíjejí od dob, kdy bylo nutné ustavit obecné normy chování a způsoby řešení základních životních situací, nejdříve byly přenášené ústně (20-30 tisíc let př.n.l.), později písemně. Společným jmenovatelem všech dob jsou lidská práva. Zatímco v 18. století se formovala občanská práva a v 19. století práva politická, 20. století bylo ve znamení formování práv sociálních. V soudobé společnosti panuje pluralita názorů, která významně pomáhá šíři adaptability, avšak je potřebné společné kriteriální zakotvení umožňující komunikaci o tom, co je a co už není veřejný zájem. Teoretikové „nové pravice" hájí stanovisko, že svoboda a rovnost jsou neslučitelné, protože víra v „sociální spravedlnost" v politické činnosti musí vést stále blíže k totalitnímu systému. Oproti tomu „egalitářští" teoretikové dovozují, že svoboda a rovnost slučitelné jsou. Nutností k porozumění lidským schopnostem je rozlišovat negativní (nepřítomnost překážek) a pozitivní (co daná osoba může či nemůže dosáhnout) pojetí svobody. Další hledisko je sledování vzájemných podmíněností lidského, ekonomického a sociálního rozvoje lidské bytosti – pojem lidských zdrojů.

Ucelené hodnotové soustavy – ideologie – politické doktríny jsou nutnou součástí komunikace v politickém diskurzu, zároveň jsou silně zjednodušeným rámcem porozumění a interpretace sociální skutečnosti. V pluralitním politickém uspořádání s možností svobodného střetu názorů je větší možnost korekce zkreslení a dezinterpretace sociální skutečnosti a tím se otevírá prostor pro potřebné změny.

Normativní modely veřejných politik

Utilitarismus – zajištění maximálního blaha pro maximální počet lidí.

Rawlsův princip spravedlnosti – maximalizace výhody nejméně preferovanému za předpokladu, že všem jsou poskytnuty nejméně takové životní podmínky jako tomuto nejvíce handicapovanému jedinci.

Neoliberalismus (libertinismus) – funkce státu je třeba redukovat na nezbytné minimum.

Úplné rovnostářství – Rudí Khmérové v Kambodži – absolutní rovnost neexistencí směny.

Zachování institucionálních hodnot – konzervatismus – Lépe, než hledat optimální distribuci zdrojů, je sázet na fungování osvědčených sociálních, ekonomických a politických institucí a pravidel, z nichž se mohou příslušné distribuce odvíjet.

Zmenšení nerovností – Trh je třeba doplnit přerozdělováním zdrojů prostřednictvím veřejných rozpočtů a služeb.

Kritérium lidské důstojnosti – Člověku štěstí zaručit nelze, nicméně důstojné podmínky pro život ano – maximální odstranění lidského neštěstí a utrpení – důstojné přežití je relativní pojem vztažený ke konkrétním kulturním a ekonomickým realitám dané země (Sen).

Udržitelný způsob života – model místo člověkostředný životostředný – koncentrován na život všech živoucích tvorů na planetě Zemi. Schweitzerova nauka úcty k životu reflektuje nové globální hrozby lidské civilizaci.

Závěrem bych mohla říci, že vycházím-li ze skutečnosti, že každý bod na škále přístupů k veřejné politice má svou vlastní funkci a užitečnost v závislosti na zvolené perspektivě pohledu na lidstvo jako celek, nejblíže mému cítění je model udržitelného způsobu života. Nejenom, že koreluje s ekologickým pohledem, ale je mi bytostně vlastní zodpovědnost za život všech živoucích tvorů na planetě Zemi. Realizace reklamní kampaně v Brně za zvýšení atraktivity třídění odpadu „třídí ten a ten" je maličkou vlašťovkou na téma udržitelnosti života, zvlášť, když Brno třídí pouze ostudných 16% komunálního odpadu a ani politika 500 korun českých ročně na osobu za zpracování odpadu není nijak zvlášť motivující k třídění odpadu občany. Jen houšť a větší kapky a možná se i naše děti dožijí něčeho zeleného a nebudou to jen zelenající se smeťáky!

10 komentářů u „Přístupy k veřejné politice“

  1. 2@Teo:Myslím, že trojky se dají udržet skoro trvale 🙂 P.S. Bez znalosti těch obličejů mi pointa uniká… Uvedeš mě do ní?

  2. Nojono. Co naděláš, asi pro mě zrovna tyhle ksichty nebyly důležitý. Taky Jacques si pamatuji s rozpuštěnými vlasy a toho druhýho si vybavuji matně. 🙂 Ale Havla poznám! :))))

  3. mám pocit, že o tomhle jsme se už jednou bavili: politiku nedělají masy, a nikdy ji ve skutečnosti ani nedělaly (=plná náměstí, cinkání klíči a pod.). To je úloha elit, které by měly rozhodovat, co je pro většinu v dlouhodobém horizontu dobré a co ne. Jsou totiž otázky, na které bysme, kdybysme se řídili výhradně vrcholnou formou demokracie – přímou účastí lidí v různých referendech, dostávali jednoznačné, většinové, ale špatné odpovědi, jako např. – chceme nulové daně (dobře, ale z čeho budem platit fungování státu?), a pod. Jenže v téhle roli elity selhávají, málo lidem vysvětují své postoje, proč to tak je, proč to tak být musí. Za vším je arogance mocných, my jsme ti blbí. A pak ještě člověk má pocit, že politika se nedělá pro lidi, ale je to jakýsi pernamentní boj mezi tím kdo je zrovna u vlády a kdo v opozici. Nesmlouvavý, tvrdý boj: místo hledání společného řešení jde o nenávist na život a na smrt. Máme demokracii, svobodu, ale čím dál silněji si uvědomujeme, že ačkoliv mluvíme, prostestujeme, píšeme petice, stejně náš hlas nikdo nechce slyšet. Ať už jde o zkorumpovaného politika, výstavbu amerického radaru a nebo zdražování, které nemá žádné opodstatnění. To co chce zavést ODS, tzv. reformy, je zločin na obyčejných lidech. Chápu a rozumím tomu, že není možné rozdávat sociální dávky když je kasa prázdná, ale… je normální, aby člověk, platící si zdravotní a sociální pojištění, dostával v prvních třech dnech nemoci totální hovno? Kde to jsme? Kdyby tohle dřív zavedl bolševik, byla by tu revoluce. Jenže se píše rok 2007 a my držíme huby. Je čas vyjít do ulic a ukázat, že politici a stát je tu pro nás, a ne naopak!

  4. Souhlasím s Tebou, Inko. Bohužel na to, aby politici občany vnímali, nemám žádný recept. Faktem je, že případný extremismus – aby si nás a našeho názoru konečně všimli – spadá už do kategorie teroristických činů a tím bychom se nijak nelišili od těch, které tak odsuzujeme. Ono od defenestrace k zoufalé hřebíkové bombě není zas tak daleko…Podívej – máme občanskou společnost, ta jakýmsi způsobem supluje nedostačující stát a na to, aby se situace zrajícího problému dostala do situace krizového problému, který by musel být řešen právě politikou v pravém slova smyslu (ne ta komedie, co tu probíhá a co je reaktivní politikou místo toho, aby byla politikou aktivní /i když krizovou situaci by řešila opět politika reaktivní/), by bylo potřeba víc, než že máslo bude za čtyřicet. Zatím pořád jedeme podle Modelu 2, což znamená, že lidský intelekt je omezený a užívá se jiných způsobů vedení společnosti – vztahů a prožitků a úpravy jsou postupné. Chtěl bys radši Model 1, společnost řízenou rozumem, když od lidí rozum nemůžeš čekat a v Modelu 1 platí, že není realizovatelný bez revolučních a strukturálních zásahů do společenského organismu, který přichází až tehdy, když už situace hraničí s občanskou válkou a jinými svinstvy? Já ne. A tak jediné, co mohu udělat pro pocit, že můžu něco ovlivnit, je něco se o tom naučit a potom podepisovat petice, účastnit se politických občanských aktivit a všeobecně tvořit občanskou společnost s dalšími „účastníky provozu“. Jedině ta, bude-li dostatečně silná, vytvoří protiváhu státní moci. Pro jinou údernost nemám v ruce adekvátní zbroj.

  5. zkrátím topůvodně jsem chtěl napsat širší elaborát, esej, na to, co bych chtěl. Zkrátím to. Politická garda, jména, o kterých tady slyšíme od roku 1989 by (přes všechny své zásluhy a nezásluhy) měla jít definitivně k čertu. Největší ostudou našeho státu je náš hradní klimatolog, vydávající své zvrhlé vize za vize nás všech. Nikdo se o to neprosí. Ještě chvíli a budu se stydět za to, že žiji v této republice, kterou jsem měl vždycky rád, ve které ale poslední dobou různí koktaví zpěváci s ministry obrany vydávající CD cizím Jirkům. Ale to už jsem někde jinde. Mámě být na co ještě hrdi? Řekmi mi alespoň jednu věc, ať se mi dnes večer dobře spí… Ahojky, Lucy

  6. V roce 1989 jsme se měli definitivně distancovat od komunismu, to jsme neudělali. Asi to tenkrát šlo, ale nebyla politická vůle, protože revoluce nebyla revoluce, to bylo jen takové pošolichání řízené shora. Ale taky to zkrátím, musím ještě psát elaborát o veřejné politice jako procesu. To, že zájmová aktivita zpěváka s ministryní proběhne, je v demokracii možné. Jak na to nahlíží národ, to je věc jiná. Na většinu politiků nejsme hrdí. Buď hrdý na to, že Česká republika je jedním z nejvýznamnějších chovatelů potkanů a má velmi kvalitní chovatelské stanice v hojném počtu. Chápu, že zvířátka vidíš v televizních novinách, nicméně tady jsem osobně zainteresovaná 🙂 Dobrou noc, Inko…

  7. Bla,bla,bla…zdař Blbko nebeskáOpravdu si nad tebou už zoufám, Syslí ksichte. To je teda fiesta zakomlexovaných diletantů. Myslím ty tvoje pseudonaučný blitky a mentální zvratky blázna jako-terapeuta Poláka. Asi tě přestanu navštěvovat. Za mojí vzácnou pozornost už nestojíš. Hlavně se ovšem nepokoušej zabřeznout, nebudu dotovat to, co by z tebe a Poláka mohlo vzejít, tedy dalšího mrzáka na těle i na duchu. Čau, vzteklá obludko, tvojí svatební fotku dávám na web, aby bylo čemu se zachetat. Tak hledej, cuchto. Smile.

Komentáře nejsou povoleny.