Politické instituce: Stát, jeho uspořádání a role

Role politických institucí je dána uspořádáním politického systému jako množiny politických subjektů (státa jeho orgány, územní samosprávné celky /obce, kraje/ a dále politické strany nebo hnutí, v širším smyslu odborové a jiné zájmové organizace, občanská sdružení a polky, církve a náboženské společnosti, masová média, formalizované postupy tvorby politické vůle – volby, referendum) ve společnosti, vztahů mezi těmito subjekty a mechanismem tvorby společensky relevantní politické vůle. Nárůst veřejných úkolů a cílů, jež si společnost klade, zvyšuje míru zainteresovanosti státu jako instituci k tomu přizpůsobenou a disponující příslušnými mocenskými a právními instrumenty. Demokratický politický systém usiluje o stát závislý na občanské společnosti.

Stát představuje politickou formu organizace společnosti na určitém území, na kterém vykonává moc, označovanou jako státní moc – řídící systém určité skupiny lidí, relativně nezávislý na řídicích (mocenských) systémech jiných skupin vyznačující se schopností vnutit vůli představující státní zájem jednotlivcům, sociálním skupinám i celé státní společnosti. Funkce státu mají základní, trvalý, celospolečenský význam, mají svého konkrétního nositele, projevují se jako úkoly, transformací do organizačních struktur se stávají působností (zákonem vymezeným okruhem činností, které je povinen státní orgán vykonávat) a zvláštním prostředkem se tudíž stává pravomoc (právní institut spočívající v možnosti vydávat pravomocná rozhodnutí, který je vymezen zákonem).

Konstitucionalismus – výchozí myšlenka novodobých ústav, použití jakéhokoli druhu státní moci je kontrolováno právem. Právní stát – právo prostředkem organizace společnosti – státní moc je vázána právem a uplatňuje se jen na základě zákona a v jeho mezích, je rozdělena horizontálně i vertikálně, respektuje lidská práva, vytváří se a uskutečňuje demokratickým způsobem a v demokratickém prostředí. Princip dělby moci – zákonodárná (přijímá zákony), výkonná (provádí zákony, služba veřejnosti v mezích zákona), soudní (rozhoduje spory a ukládající tresty + ústavní soudnictví jako nejdůležitější záruka moderního ústavního systému)- zabraňuje koncentraci moci. Dále dělba moci v rovině vertikální – územní samospráva. Orgány veřejné moci – stát uskutečňuje veřejnou moc především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Jejich význam spočívá v tom, že pouze jejich prostřednictvím mohou základní politické instituce existovat a vykonávat jakoukoli svou činnost. Dělení: podle druhu pravomoci (zákonodárná, výkonná, soudní), podle působnosti (věcné, územní, časové, funkční), vzájemných vztahů (nadřízenost, podřízenost), vztahu subsidiarity (každé jednání vyššího společenství má pomáhat nižším společenstvím nebo jednotlivcům). Územní struktura – unitární (jednota všech základních aktů) nebo složený (federace, spolkový stát, suverenita rozdělena mezi federální stát – spolek – a členské státy), přechodné struktury představují svazy či seskupení států (konfederace). Samospráva – má v demokratickém státě mimořádný význam, zvlášť územní samospráva.

Základní aspekty reformy politických institucí – stránka obsahová (co), metodická (jak) a časová (kdy). Proces má zhruba čtyři fáze – transformaci starého do nového, konsolidaci projevující se systematickým přístupem k deetatizaci, privatizaci a tržnímu hospodářství, modernizaci jako výraz potřeby odpovídajícího institucionálního uspořádání a nejlepší možné praxe veřejné moci na všech úrovních a ve všech odvětvích a adaptaci jako přizpůsobení se pojetí výkonného státu.

Teorie role státu pluralismusveřejná politika reflexí preferencí skupin vyvíjejících tlaky a omezení. Klasická liberální teorie(Mill, Rousseau) – zapojit občany aktivně do výkonu vlády, polyarchní teorie (Dahl) – moc se dělí mezi široké spektrum různých skupin participujících v politice, teorie veřejné volby(Tullock)- politika se podobá trhu, na němž strany usilují o získání moci tím, že reagují na požadavky nátlakových skupin, teorie obchodního cyklu vlády – výdaje se zvyšují před volbami, aby se uspokojily požadavky voličů. Vláda elit – veřejné politice dominuje úzký okruh dobře zorganizovaných společenských zájmů, moc je v rukou menšiny, rozlišujeme politickou elitu (různé špičky) a politickou třídu (vedoucí představitelé stran). Marxistické pojetí – stát je nástrojem dominance tříd a hlavním úkolem kapitalistického státu je pomoci procesu akumulace kapitálu. Korporativismus – vliv ekonomických změn v industriálních společnostech, alternativa k pluralismu, může být státní (autoritářský a antiliberální) a společenský (pluralitní společenské systémy), stát se omezuje na cenovou a příjmovou politiku a na dohody s průmyslem, je to způsob reprezentace zájmů.

Když přemýšlím o státu, zájmových arénách aktérů a politice jako takové, vychází mi z toho taková pavučina, jedna vlákna se spojují s druhými, jsou to takové všudypropojené sítě maličkatých vyvolených, přičemž vyvolený se stává každý jeden z nás pokaždé v jiné části sítě v nějakém vztahu k různým aktérům občanské společnosti a jejích regulátorů. Je to jedno velké propletené temno, mám pocit, že se každým posvícením „baterkou na prase" dostáváme k ještě většímu tušení tmy v mnoha rozích tohoto, skrz věky se proměňujícího a přitom stále nepoznatelného útvaru.