Role občanského sektoru ve veřejné politice

Fascinovaní vědci při analýzách občanského sektoru používají termíny jako „Nová globální síla, Změna moci, Další neviditelná ruka", které odrážejí mohutnost a průraznost jevu, který občas dělá i těžkou hlavu politikům a který je dílem zaujatých občanů, tj. občanů vtáhnutých do aktuálního institucionalizovaného dění ve společnosti. Revoluce ve sdružování, k níž dochází při snaze milionů lidí po celém světě podílet se na něčem smysluplném, překračuje individuální lidské osudy a horizonty.

Organizovaná část občanské společnosti umožňuje jednotlivcům sdružovat se k podpoře společných zájmů, hájit práva skupin a jednotlivců, podporovat specifické projekty zaměřené na zlepšení kvality života – ať už současného, nebo dalších generací v rámci trvale udržitelného rozvoje. Americký sociolog Salomon definuje organizace občanské společnosti (OOS) pomocí strukturálně-operacionální definice: jsou institucionalizovány, mají soukromou povahu, nerozdělují zisk, jsou samosprávné, autonomní, dobrovolné.

Právní regulace fungování OOS – nabývají různých právních forem, občanská sdružení (princip členství), nadace a fondy (princip sdružení majetku), církve a církevní společnosti (svoboda projevu a svoboda šíření náboženství a víry), obecně prospěšné společnosti nebo také soukromé neziskové organizace (poskytování veřejných služeb). Součástí veřejné politiky vůči OOS a dárcům je daňové zvýhodnění, v zemích visegrádské čtyřky existuje další zvýhodnění v podobě daňových asignací. Charakteristika omezení a odpovědnosti OOS je „nátlak na nedistribuci".

Teorie vzniku a vývoje OOS – proč vznikají OOS, když se řada z nich nemůže opřít o historické kořeny? Salamon a Anheier řadí teorie do šesti kategorií: teorie heterogenity (selhání trhu/selhání státu), teorie přídavného faktoru (sociální podnikatelé, např. při náboženské konkurenci), teorie důvěry (smluvní selhání – informační asymetrie na trhu, OOS důvěryhodnější), teorie sociálního státu (neziskový sektor jako reziduální kategorie – nedostatečná rozvinutost funkcí státu), teorie vzájemné závislosti (selhání OOS – nedostatek zdrojů pro řešení rozsáhlejších sociálních problémů), teorie sociálních zdrojů (liberální, sociálnědemokratický, korporativistický a etatistický model – jádra v sítích zavedených a bohatých elit).

Impozantní nárůst počtu OOS – Tím, že nadace a sdružení umožňují hrát stále častěji aktivní roli ve všech sférách veřejného života s podílem státu a obchodní komunity na úkolu budování občanské společnosti, dochází k pozoruhodnému vývoji občanského sektoru. Krize sociálního státu provázená nárůstem byrokratických mechanismů a rozpočtovým deficitem je jedním z důvodů „revoluce ve sdružování", vzestup střední třídy, participační étos (v mnoha sférách společnosti jsou lidé, kteří tvoří neoddělitelnou část jakéhokoli řešení problémů v této oblasti – andragogika!), komunikační revoluce, teorie kolektivní identity (sdružování za každých okolností), tvrdí Salamon a Anheier.

Role občanského sektoru ve společnosti – Salamon kategorizaci funkcí OOS shrnuje do pěti základních bodů – servisní funkce, inovační funkce, funkce ochrany práv a sociální změny, expresivní a školicí funkce a komunitní a demokratizační funkce. Staré a nové OOS – staré navazují na původní sdružení a tím, že v nich pokračují, tíhnout spíše ke korporativistickému modelu partnerství se státem, zatímco nové OOS se orientovaly především na řešení netradičních problémů, mají ztíženou vyjednávací pozici vůči státu, i když mají často mezinárodní kontakty na „Západě". Další dělení je na obecně a vzájemně prospěšné OOS a servisní a advokační OOS.

Vztahy mezi státem a občanským sektorem – můžou být kooperativní nebo konfliktní. Veřejná politika a občanský sektor – Agenda – rozhodování o osudu OOS – tendence vybudovat kvalitní právní rámec X tendence udržovat OOS v existenční nejistotě a v pohodlné vzdálenosti od rozhodovacích procesů, volba mezi náročnou restrukturalizací systému veřejného financování OOS X preferenci vůči státu konformních starých OOS na úkor nových OOS, volba mezi zachováním snadno řiditelných rozpočtových a příspěvkových organizací X otevření většího prostoru pro soutěž neziskovém. Neinformovanost, mýty a nekonzistence veřejné správy vůči OOS – nebezpečnější a škodlivější než občasné útoky proti němu. Partnerství německý korporativní model, model zájmových skupin, model programové spolupráce.

OS jako sociální aktér – legitimní alternativa ke státním organizacím, vize organizační sítě, která se angažuje v nestranické politice, stabilizuje občanské poměry, umožňuje a stimuluje neformální občanské aktivity a poskytuje obyvatelstvu prostor pro participaci na věcech veřejných bez ohledu na politické nebo vládní krize, vize záchranné sítě občanského života.

Nedostatek politické vůle k řešení problémů krize občanského sektoru chápu jako záměrně házené klacky pod nohy realizaci občanské společnosti. Film „Vrtěti psem", kdy si volený politik vytváří vlastní simulaci problémů k řešení, aby se zablýsknul, mi připadá adekvátní přirovnání k veřejné politice v postkomunistických zemích a nejen v nich. Místo toho, aby vyšli vstříc organizacím občanské společnosti, které by ukotvily společnost v dobách budoucích a koneckonců i dnešních, vyrábí a schvalují problémy „čtyřhranných krabiček", kterým počítají strany neustále dokola za velkých investic ze státní kasy, přičemž je potřeba řešit co do „krabičky" dám a jak to bude užitečné a efektivní a ne řešit počítání hran stále dokola a zpochybňování počtu hran krabičky umělým vytvářením Schrödingerovy kočky v krabičce. Ovlivní přítomnost kočky hrany? Neovlivní? Kdo ví… Tak za čtyři roky u voleb nashledanou…