Nejen trh – Martin Potůček

První část knihy Martina Potůčka „Nejen trh" se zabývá regulačním působením trhu, státu a občanského sektoru a jejich vzájemnými vztahy. Je to studie s teoretickým popisem a interpretací řady konkrétních situací veřejného života po roce 1989, přičemž autor došel k názoru, že jak stát, občanský sektor a nakonec i sami občané dopláceli na to, že teoretici i politici – protagonisté neoliberalismu – koncipovali a v praxi prosazovali zavádění trhu jako hlavní, ne-li jediný, cíl společenské transformace. S tímto závěrem autor vstupuje na půdu diskuse o „volbě společnosti" v České republice a my s ním.

Proč vlastně regulovat činnost lidí? Dnešní společnost je tak spjatá se společenskými institucemi a vztahy k nim, že přežití člověka je přímo závislé na těchto institucích a v případě zhroucení společnosti by se zhroutilo i lidstvo samo. Kam a do jakých institucí, toť otázka. Regulace je vytvářením životních (materiálních, právních, kulturně-ideových) podmínek takovým způsobem, aby obracely činnosti lidí předpokládaným směrem, vychází tedy z představ o motivech lidského chování a může mít přímou, direktivní povahu, nebo může být nepřímo působícím nástrojem.

Potůček se zabývá třemi z regulátorů identifikovaných Lindblomem, Streeckem a Schmitterem a Woldenfenovou komisí – trhem, státem a občanským sektorem. Trh jako samoregulační systém s vlastním kouzlem – neviditelnou rukou trhu – egoisticky sledovanými vlastními cíli aktérů, kteří vytváří úspěch pro všechny aktéry ve společnosti uspokojením vlastních potřeb, stát jako neosobní představitel a vykonavatel toho, co je deklarováno jako obecný neboli veřejný zájem, vytvořil obecný rámec fungování společnosti a tedy prostor, arénu, pro kouzla trhu. Ovšem nejsou kouzla jako kouzla a jak víme od pana Myrdala, ti, kteří disponují velkými zdroji, stávali se ještě bohatšími a chudí přicházeli i o to málo, s čím na trh vstupovali, nehledě na privatizační proces a tak všichni, kteří měli mít stejně, měli nakonec stejně málo až na pár tisíc jedinců, kteří měli víc předtím i potom. Právní řád vytváří rámec nejenom pro efektivní směnu, ale i pro fungování neziskových organizací, k jejichž základním hybatelům patří společně sdílené hodnoty jejich členů, které se odrážejí v jejich zájmu a ochotě spolupracovat na společném díle. Dílo počítá s povahou člověka, která je přirozeně altruistická, schopná pomáhat druhým lidem a živé i neživé přírodě bez nároku na protihodnotu, tedy podle Maslowa zde funguje sebeaktualizace, která je přirozeně nejvyšší potřebou člověka. Chce se mi věřit, že tomu tak opravdu je a že institucionalizovaná občanská společnost v takové šíři, v jaké je, vytváří dle zájmů a povahy jedinců takové instituce a organizace, že v člověku vynikne to lepší, které je podpořeno možností se realizovat takto. I proto se upevňuje taková síť organizací, aby bylo v člověku to lepší zachyceno – ať už je to z pozice pomáhající instituce (neziskové organizace většinou vznikají tam, kde stát selhává) nebo z pozice pomáhajícího dobrovolníka (v zahraničí dobrovolničí mnoho lidí a při společenském a pracovním uplatnění se na takové zkušenosti klade důraz větší, než u nás, kde je neziskový sektor ve stadiu vývoje), je to v zájmu veřejné politiky, aby vytvářela takovou síť aktivit a možností, kde by člověka, který propadl sítem, zachytila, že mnoho z neziskových organizací dostává dotace a granty ve veřejném zájmu, což znamená buď preventivní nebo reakční veřejnou politiku – drogy, násilí, životní prostředí, lidská práva…

Hledáme-li hranici mezi soukromým a veřejným sektorem, můžeme postupovat podle Lanea (1993), který dává k úvaze 5 základních kritérií : politickou moc, spotřebu a investice, povahu rozhodování, poskytování statků a služeb, vlastnictví a zaměstnanost. Tázáním se dostáváme k šesti problémům – problém svobody (pravé místo státní moci), problém alokační (dispozice zdrojů vládě k rozhodování), problém distribuční (velikost státního rozpočtu), problém produkce (jaká část statků a služeb má být produkována státem), problém vlastnictví (jakou část prostředků má stát vlastnit), problém zaměstnanosti (jaká část pracovní síly má být ve veřejném sektoru zaměstnána). Vymezení domén veřejného a soukromého prostoru se může odehrávat na mikroúrovni (hodí se pro alokaci zdroje trh nebo správa?) nebo na makroúrovni (navázání na ekonomický rozvoj).

Trh – není všespasitelný, nehodí se vždy a ke všemu, je jen pouhým nástrojem, který může být chybně užit nebo také zneužit. Má své přednosti – maximalizace ekonomické efektivnosti, sklon k inovacím, rychlá adaptace, opakování úspěšných experimentů…, ale i selhání (při uplatnění jiných kritérií než kritéria ekonomické efektivnosti) – zmenšení nerovností v rozdělování statků, zachování institucionálních hodnot, lidskou důstojnost, kultivaci a uplatnění lidského potenciálu, trvale udržitelný způsob života. Ekonomická teorie rozebírá i situace, kdy není splněn předpoklad existence ideálního tržního prostředí – existence veřejných statků, externalit, přirozený monopol na straně nabídky či poptávky, informační asymetrie mezi prodávajícím a kupujícím, měnící se preference účastníků tržní směny a zanedbávání budoucnosti.

Stát – dá se na něj pohlížet jako na správce veřejného zájmu, ale i jako na prostředek k prosazování soukromých zájmů. Skutečné chování státu nemaximalizuje ani veřejné blaho, ani uspokojení sobeckých zájmů. Snaží se o kompromis, o pokojné řešení zájmových konfliktů, zprostředkuje vyjednávání mezi jednotlivými zájmovými skupinami, stává se, že někdy prosadí i nějaký obecně prospěšný politický projekt či inovaci (Streeten 1993).

Přednosti státu – příprava a realizace rozhodnutí politického charakteru k podpoření udržitelného rozvoje, kde užití veřejné správy nemá rozumnou alternativu, rychlost předností před ekonomickou efektivností, kontinuita v zajištění služeb na místě selhání trhu.

Teorie selhání státu analyzují nedostatky volebních systémů v agregaci individuálních preferencí, byrokracii, odcizení politických reprezentantů apod. Dělíme je do pěti problémových okruhů, spjatých s fungováním totalitárních politických systémů (nedostatečná schopnost autokorekce a potlačení tvořivého potenciálu lidí), přímé demokracie (úskalí referenda, nevýrazná většina vítězí nad vyhraněnou menšinou), reprezentativní demokracie (volební paradox, „balíčky" preferencí, odcizení zvolených reprezentantů zájmům voličů, vliv organizovaných zájmů /lobbingu/, omezený časový horizont, vliv médií), vlastním výkonem správy (nízká efektivita a malá přizpůsobivost byrokratických aparátů, odcizení státní byrokracie jejímu poslání), fungováním decentralizovaných soustav (složitost řízení v decentralizovaných soustavách správy, ohrožení veřejných zájmů prosazováním zájmů skupinových, fiskální externality). Řešení naléhavých problémů doby netkví v omezování státu, nýbrž ve vytvoření lépe fungujícího státu.

Selhání typická pro výkon správy – nízká efektivita a malá přizpůsobivost byrokratických aparátů, odcizení státní byrokracie jejímu poslání, selhání vlastní decentralizovaným soustavám – složitost řízení v decentralizovaných soustavách správy, ohrožení veřejných zájmů prosazováním zájmů skupinových, fiskální externality.

Občanský sektor – OS vyrůstá z podhoubí občanské společnosti, ta pak čerpá zdroje své existence z občanských postojů veřejnosti, je institucionalizovaným vyjádřením života občanské společnosti, která zahrnuje dvě složky – právní rámec vymezující podmínky vztahu mezi státem a samoorganizující se společnosti a sociální aktéry vyznačující se občanským postojem k veřejným záležitostem: občanstvím.

Strukturálně-operacionální definice občanského sektoru – dle Salomona se OS skládá z organizací, které vyhovují pěti podstatným charakteristikám: jsou formálně ustaveny, nestátní, neziskové, samosprávné, dobrovolné.

Funkce občanského sektorusociální (jeho prostřednictvím se realizují činnosti, o něž lidé projevují zájem a v nichž se chtějí realizovat), politická (upevňuje se politická soudržnost a rozvíjí se politická kultura dané společnosti), ekonomická (spotřebitel a producent zboží a služeb stejně jako zaměstnavatel).

Zdroje občanského sektoru – lidé v hodnotovém a situačním kontextu cítí problémy a jsou odhodláni usilovat o jejich řešení. Katalyzátorem jsou mimořádné události, často zlomového charakteru. Dalším zdrojem je právní úprava vzniku, činnosti a financování neziskových organizací, případně institucionální podpora státu. Jiným zdrojem je vnitřní organizační potenciál každé OS.

Přednosti občanského sektoru – je lepší v činnostech generující minimální nebo žádný zisk, vyžadujících vcítění a celostní přístup do problematiky, vyžadující dobrovolnou práci…

Selhání občanského sektoru – nedostatečná kapacita pro řešení rozsáhlých úkolů, absence občanských iniciativ tam, kde by byly potřebné, zvýšená citlivost na osobní charakteristiky účastníků, hrozba byrokratizace činnosti, nejistota a nestabilita občanského sektoru, zástěrka pro krytí ziskového motivu.

Občané – vstupují do úvah o regulátorech společenského života jako jejich tvůrci i jako adresáti jejich účinků a proto jsou klíčovým prvkem při uvažování o mechanismech a důsledcích regulace, které se zrcadlí při analýze fungování trhu, státu a občanského sektoru v rozboru chování, postojů a hodnotových orientací obyvatelstva.

Postoj občanů k hodnocení problémových oblastí veřejného života – velmi naléhavé problémy (kriminalita, korupce, konflikty veřejných a soukromých zájmů, špinavé peníze), naléhavé problémy (reforma sociálního zabezpečení, životní prostředí, rodiny s dětmi, bytová otázka, zdraví obyvatel, školství a vzdělávání), problémy nižší míry naléhavosti (menšiny, nezaměstnanost, ekonomická reforma), problémy, které občané rozhodně nevnímají jako naléhavé (obranyschopnost, podpora české kultury, rozvoj měst a obcí, informování občanů o veřejných záležitostech, podpora svépomocných a neziskových organizací). Mám pocit, že v téhle poslední skupině „nezajímavých" problémů, tkví naše národní povaha, bohužel. Myslím, že třeba ve Velké Británii je starost o armádu, obranyschopnost státu a informovanost občanů na úplně jiném místě. Postoj občanů, kdy se jevy jako získávání ekonomických výhod na základě politického postavení, korupce, praní špinavých peněz, organizovaného zločinu a dalších nelegálních praktik promítají do vědomí lidí, je mimořádně nebezpečnou tendencí, neboť selhávání státu v regulaci trhu tak může vést až ke ztrátě důvěryhodnosti celého reformního procesu a u části populace k přesvědčení o nutnosti příklonu k autoritativnímu státu.

Postoje k trhu a státu – rovnost bez svobody a svoboda bez rovnosti nemohou přinést nic dobrého a stát a trh jsou schopné se vhodně doplňovat.

Postoje k občanskému sektoru – čtvrtina obyvatel si na roli neziskových organizací nevytvořila žádný vlastní názor, lidé mají rutinní povědomí o neziskových organizacích, které se transformovaly z éry socialismu, ale ty však nejsou vnímány jako součást neziskového sektoru, na rozdíl od nově vzniklých organizací, zabývajících se „novými" problémy. Vnímání role neziskových organizací, hlavně různých hnutí, se výrazně polarizuje (Hnutí Duha x hnutí skinheads).

Postoje k úřadům a institucím reprezentativní demokracie – postoj my x oni zůstal, alarmujícím poznatkem je nedůvěra k ministerstvům, Parlamentu a soudům – ohrožení demokracie v samém základě.

Potenciál občanství v Čechách a na Moravě – deficit občanství tkví dle Potůčka ve stereotypech chování z komunistického režimu, ekonomických stresech transformace, nedostatečná reakce mechanismů reprezentativní demokracie na životní potřeby lidí, nepřipuštění si významnosti budování občanské společnosti v české vládě. Otázkou je, kolik procent ze stoprocentní zelené při budování občanské společnosti by bylo ve skutečnosti využito, když více, než polovina obyvatel není připravena se přímo osobně angažovat v řešení veřejných záležitostí? Možná bude veřejná angažovanost obyvatel ČR směřovat spíše do netradičních sfér veřejného života a tam se rozvine. Bez rozhodné politické podpory z centra zůstane značná část dosud nevyužívaného potenciálu občanské participace ležet ladem i v budoucnosti.

4 thoughts on “Nejen trh – Martin Potůček”

  1. Hmm, myslíš, že by mi tahle kniha prospěla při mém tápání v tržněkonkurenčních článcích?

  2. Je to dobrá knihaOtázkou je, zdali tenhle můj článek může být konkurencí Tvým tržněkonkurenčním článkům, které jsou výborné! A proto bych se neřídila podle knihy, ale podle hlavy 🙂 Tvé, pochopitelně :)))

  3. Lucienne, takhle mi lichotit, to vůbec není zdravé na ego. Moje, pochopitelně :)))

  4. KlíčkyŠmarjá, už jsem si myslela, že moje pusa dělá pochvalou WuWeje z mého ega něco nezdravého 🙂 Třeba pšeničné klíčky nebo tak něco…:)

Komentáře nejsou povoleny.