Teorie sociální politiky

Sociální politika jako praktická aktivita formuje vztah jedinců a sociálních podmínek jejich života. Každý je nějak účasten sociální politiky, nějakým způsobem ji spoluutváří, ať už jde o něj samého, o život jeho rodiny, o život společenství. Je to politický proces.

Sociální politika jako praktická aktivita formuje vztah jedinců a sociálních podmínek jejich života. Každý je nějak účasten sociální politiky, nějakým způsobem ji spoluutváří, ať už jde o něj samého, o život jeho rodiny, o život společenství. Je to politický proces. Často se používá dichotomie mezi „širokým" (volba společnosti – základní ideje a s tím související ekonomické a sociální vztahy) a „úzkým" pojetím sociální politiky (často funguje jako ochotná služka ekonomie, vždy připravená sesbírat lidské trosky, které po sobě zanechaly ekonomické transformace /Piachaud 1990/). Dále se rozlišuje na aktivní (snaží se ovlivňovat příčiny sociálních problémů – kurativní přístup), pasivní (pouze zmírňuje následky – paliativní přístup) sociální politiku.

Sociální politika jako vědní disciplína je zkoumáním sociální politiky jako praktické aktivity, tj. analýzou procesů tvorby a realizace politik dotýkajících se vztahů občanů a sociálních podmínek jejich života.

Vztah sociální a hospodářské politiky jako praktických činností – preferované přístupy a nástroje užívané sociální politikou jsou odlišné v různých politických a hospodářských systémech dané společnosti. V demokratických společnostech se stabilizovaným politickým systémem existují strukturální podobnosti mezi SP v širším slova smyslu a hospodářskou politikou – Keynesovskými teoriemi (aktivní politika zaměstnanosti), dále mezi SP v užším slova smyslu a HP vycházející z neoliberální monetaristické ekonomie (Friedman) – podpory v nezaměstnanosti. HP ovlivňuje SP soustavou daní, příjmovou politikou, rozdělováním prostředků ze státního rozpočtu, strukturální politikou, mírou inflace. SP zpětně ovlivňuje HP úrovní lidského kapitálu, podmínkami zaměstnávání pracovníků, stanovením podmínek odvodů z mezd, přiznávání sociálních dávek, jemností záchranné sociální sítě, stabilizačním efektem sociálních výdajů. SP tlumí následky ekonomické reformy v postkomunistických zemích.

Co je welfare state? Stát všeobecného blahobytu, asistenční stát, sociální stát, stát veřejných sociálních služeb. Stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž věcí veřejnou. Každému z jeho občanů se dostává alespoň určitého uznaného minima podpory a pomoci v různých životních situacích, které jej či jeho rodinu potenciálně či aktuálně ohrožují.

Vznik a vývoj welfare state – reakce na dva základní vývojové trendy: na formování národních států a jejich transformace do masových demokracií po Francouzské revoluci, a na rozvoj kapitalismu, který se stal dominantním způsobem výroby po průmyslové revoluci. Jeho vznik stimulují takové okolnosti, jako je oslabování klasických podpůrných funkcí rodiny, rodu a místního společenství v průběhu industrializace a urbanizace. Udržet integritu společnosti je jednou z funkcí takového státu, Dahrendorf (1985) poukazuje na nepsaný sociální kontrakt, který zaručuje – občanská práva, všeobecné volební právo, sociální práva.

„Krize" welfare state – krize nákladů, efektivity a legitimity. Johnson (1987) uvažuje o třech sektorech zprostředkovávajících kontakt mezi WS a mezi občany – neformální sektor, svépomocná a dobrovolná sdružení, trh – ty vytvářejí hustou síť vazeb – welfare mix. Celkově jde o obrození systému, možná cesta skrz welfare society. Různí autoři se pokoušeli o vlastní typologie, zejména Titmuss (model reziduální – USA, GB, pracovně-výkonový – Francie, Holandsko, a institucionálně redistributivní – Skandinávie) a Esping-Andersen (liberální, konzervativní, sociálně – demokratický) – klasické typologie založené na vyspělých kapitalistických zemích. Protože úpadek politických stan jako strůjců a zprostředkovatelů sociální shody je obecnou vývojovou tendencí patrnou ve všech moderních společnostech (Wilensky), přichází na řadu korporativní model welfare state neboli pracovně výkonový alias konzervativní.

Hodnoty, ideologie a sociální politika, která se v dané společnosti praktikuje, přímo ovlivňuje sociální spokojenost obyvatel. V poslední době přichází ke slovu teorie mobilizace lidských zdrojů spolu s potřebou porozumění lidským schopnostem – negativní a pozitivní svoboda, již delší dobu se uplatňuje obecnější koncept svoboda, rovnost a lidská práva. Dále SP ovlivňují ideologie – soustavy hodnot a preferencí, vznikající a uplatňující se při prosazování zájmů různých sociálních uskupení v praktické politice.

FORMOVÁNÍ A REALIZACE SOCIÁLNÍ POLITIKY

Sociální politika jako politika

Politika obecně je procesem záměrného ovlivňování jednání jednotlivců i institucí, situace, v níž se dané společenství nachází, rozhoduje o tom, jaké rozhodnutí se připravuje. Je to neustále opakující se cyklus přípravy rozhodnutí, přijetí rozhodnutí, jeho realizace a vyhodnocování důsledků. Podle Bestužena-Lady (1984) vzniká zrající sociální problém tehdy, rosta-li nepoměr mezi žádoucím (potřebným) a skutečně jsoucím, je vyvoláván setrvačností ve fungování existujících sociálních institucí při změně sociálních podmínek. V každém případě by měla existovat neustálá zpětná vazba ohledně možné stabilní byrokratizace pro byrokratizaci samu, měl by být prostupný prostor pro náhled zdola a měla by fungovat neustálá korekce formování a realizace politiky na centrální úrovni.

Nástroje sociální politiky

Právo je základním rámcem uplatnění SP. Právní rámec umožňuje vytvořit sociální politiku a udržet ji v chodu – soustava právních norem není statickým systémem.

Ekonomické nástroje jsou všechna opatření, která ovlivňují získávání a přerozdělování zdrojů tak, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle.

Sociální programy obsahují stanovení cílů a cest k jejich dosažení. Bývají formulovány sociální skupinou, hnutím, politickou stranou, podnikem… Realizaci by měla předcházet zevrubná analýza problémů, veřejná diskuse dotčených sociálních aktérů o prioritách a vhodných způsobech realizace zvolených cílů, analýza nákladů a přínosů realizace programu a odhad jeho přijatelnosti pro dotčenou populaci. Často však je politika spíše reakční než akční a kroky nejsou detailně promyšleny, čímž jsou způsobeny nemalé komplikace.

Nátlakové akce – používají se v okamžiku, kdy běžné formy prosazování zájmů nejsou podle některých sociálních aktérů dostatečně účinné.

Hromadné sdělovací prostředky – v masové společnosti uspěje jenom ten, komu se podaří komunikovat prostřednictvím médií.

Organizační struktury – Velikost institucí, jejich vnitřní členění, centralizovaný či decentralizovaný způsob jejich řízení ovlivňuje dostupnost, šíři, kvalitu služeb, schopnost reagovat na měnící se potřeby a celkovou efektivnost sociální politiky. Důležité jsou průřezové instituce, které se věnují specifickým problémům bez ohledu na resort. A dále tripartity.

Veřejné slyšení – zejména v anglosaských zemích, u nás nerozšířeno.

Aktéři sociální politiky

Občané, rodina, sousedství, církve, svépomocná sdružení, specializované instituce poskytující služby, neziskové organizace, firmy, odbory, politické strany, stavovská (profesionální) sdružení, hromadné sdělovací prostředky, státní moc a správa, samospráva, veřejná správa, nátlakové skupiny.

Myslím si, že v dnešní informační společnosti je důležité nejenom být slyšen, ale také naslouchat. A to nejenom názorům z masmédií…

5 komentářů u „Teorie sociální politiky“

  1. Jsem pro jistou formu sociální politiky, ale ne na úkor dětí. To je myslím ten nejpodlejší způsob, kterak dostat zpátky peníze do státní pokladny, kde je nekontrolovaně a nelogicky a bezmyšlenkovitě utratí ti, kteří jich mají nadbytek. Chtít platit za zdraví malých dětí??? Které dítě chodí rádo, nad poměry a zneužívá nastavené parametry, rádo k lékaři? ŽÁDNÉ !! Tak proč se musí z důvodu státní politiky dělat regulace ve zdravotnictví právě tímto směrem!! NEPOCHOPÍM !!

  2. 2 Eliza: Hm. myslím, že brečíš na špatným hrobě… BTW: Buď ráda, že tu nějakou sociální politiku máme. Myslím, že třeba Somálci by si to prostě neuměli představit, snad jako sen o ráji, jenž se po ránu rozplyne jako pára nad prázdným hrncem. Takoví Ukrajinci si to už představit dokážou a pokud to jde, jdou k nám k lopatě bez ohledu na vysokoškolský diplom. Ale třeba i ve Spojených státech je o dost těžší být chudý než u nás. Tedy – myslím opravdu chudý. Nemáš na zdravotní pojištění? Máš smůlu… Já ze současných změn ve zdravotnictví taky nejsem na větvi, navíc se mé peněženky osobně dotýkají docela nadprůměrně vůči zbytku populace, ale za dva vykřičníky by mi to nestálo. Spíš za tečku…Doporučuji též zamyšlení nového blogera Prasoně:http://prason.bloguje.cz…zite.php

  3. Proboha, hovořte lidštinou.Věda se přece nedělá tak, že přetlchám nějaký text do obyčejnému člověku nepochopitelných pouček. Věda musí přinášet něco nového. Co to znamená „Sociální politika jako vědní disciplína je zkoumáním sociální politiky jako praktické aktivity“? To je jako kdybych napsal „krabice jako vědní disciplína je zkoumání krabice“.

  4. 2Sara Krško:Omlouvám se za nečitelnost, definice byla vzata z nějaké učebnice a buď tam takhle byla, nebo jsem ji přeformulovala takhle blbě já. Každopádně, zkoušku z předmětu veřejná politika mám za sebou i s takovýmhle textem, takže to zas takový kiks nebyl.

  5. Nemyslel jsem to osobně. Takovýhle postup volí běžně lidé, pyšnící se množstvím titulů.Pro většinu "rádobyvědců" totiž opravdu znamená věda jen to, že posbírají myšlenky jiných, sestaví je v konglomeráty slov a publikují. Nelze jim samozřejmě nic vytknout – všechny své zdroje řádně uvedou a citace dle norem správně označí. Ale – jde ještě o vědu? Vzniká něco nového? Univerzity vyžadují od svých studentů, aby tvořili své práce v takzvaném "vědeckém jazyce" jen proto, aby dodaly legalitu svému vytváření věd – pavěd. A Berné, Berné, Ty se na to z výšky díváš…

Komentáře nejsou povoleny.