Charles Taylor – Invoking Civil Society

V posledních letech se znovu vynořila představa o občanské společnosti. Záměrem bylo vyvolat něco jako koncept z přelomu devatenáctého století, kdy občanská společnost tvoří protipól státu, nicméně vývoj západní civilizace sahá mnohem hlouběji do minulosti.

Jednou z prvních oblastí, kde byl pojem aplikován, jsou politické systémy východní Evropy, kde občanská společnost bylo něco, co povstávalo z prachu, negováno Leninským modelem po léta. Tento model byl založen na ovládání společnosti revoluční elitou a proto bylo potřeba udělat ze všech oblastí života společnosti satelity. Vzhledem k tomu, že systém se začal pomalu rozkládat zevnitř a požadavky na kontrolu soukromého života jednotlivce se zmenšovaly, se mohl soukromý život jednotlivce také zvolna obrozovat.

Pojem občanské společnosti mohl být postaven jako kontrast vůči státu a nebýt jen jeho zadupanou součástí. Vzorem bylo fungování západních demokracií, ale vzhledem k šíři a komplexitě pojmu, chápaného západními i východními mysliteli jako komplexní a mnohostranný pojem, který prošel dlouhým vývojem společnosti i státu, je nutno jeho význam přizpůsobit době.

Vezmeme-li si jako úhelný kámen fungování západních demokracií, nemůžeme nenarazit na pojem „korporativismus". Kolik zásadních politických rozhodnutí se odehrává mimo budovu Parlamentu? Kolik velkých společností vkládá mnoho vůle a síly k ovlivnění veřejné politiky ke svému prospěchu ať už lobbingem nebo veřejnými kampaněmi? A kolik společností stojí na okraji jakéhokoli vyjednávání? Každá aktivita vycházející z občanské společnosti se v nějaké oblasti projeví v ovlivňování procesu přijímání rozhodnutí ve veřejné politice. Spojení se společnostmi typu odborů či svazů zaměstnavatelů v procesu rozhodování neznamená podlehnutí vlády, ale promíšení společnosti s vládou a v konečném důsledku dynamizaci procesu rozhodování a zmírnění ostrých hran rozhodnutí. Nejznámější představitelkou vyjednávání je Margaret Thatcherová.

Vzhledem k tomu, že je v sázce příliš mnoho – celá jedna občanská společnost – nelze dovolit vládě a společnosti současně koexistovat bez koordinace. Je bláhové se domnívat, že selhání marxistické politiky podává jasný důkaz o tom, že spolehnutí se celkově na trh je tou správnou cestou – není tomu tak, všichni musíme žít s nějakou směsí státní a tržní instrumentace. Obtížné však je rozlišit, jaká směs se hodí k jaké společnosti, celkově Taylor navrhuje tři možnosti 1 – slabší smysl – volné spojení bez poručnictví státu, 2 – silnější smysl – občanská společnost se sama uspořádává a koordinuje skrz volná spojení a 3 – alternativa k 2, kdy je síla nesená občanskou společností schopna ovlivňovat veřejnou politiku. 2 a 3 ovlivnily západní veřejnou politiku, avšak kritika korporativismu – pravicová – říká, že ničí občanskou společnost ve smyslu 2 a kritika levicová vycházející z „nových sociálních hnutí", říká, že stát a velké vyjednávací celky tvoří jednotu až příliš velkou a přitom 3 lze považovat za naplnění integrujícího vy-jednávání ve společnosti.

V historii východní Evropa přejímala systém vedení spíš z ruské strany, centrální Evropa žijící v trochu jiném kulturním rámci pod cizím politickým systémem ruského původu prožívala nekonečný konflikt, proto nyní vzhlíží v představě o občanské společnosti k evropské politické tradici v západní Evropě.

Rozdíl mezi státem a občanskou společností vychází z různých faktorů, které jsou spojené – jsou to myšlenky a instituce jednání ve společnosti. Středověká představa je pro vývoj západní společnosti důležitá – co dává společnosti její identitu, bez čeho by společnost přestala existovat? V mnoha civilizacích jsou tyto otázky zodpovězená v rámci politické struktury – A, například v Řecku a Římě byla identitou společnosti politeia, politická konstituce. Společnost B má dva meče autority, oba udělené pro odlišné cíle Bohem – krále a církev. Společnost C se vyvíjí z představy o subjektivních právech jedince, D ze samosprávných měst a jejich práv, E z vyrovnávajících se vah krále a dalších subjektů s právy, kteří se navzájem potřebovali. Hobbes vyvíjí představu o svrchované moci společnosti, která nemusí omezovat žádná jiná síla, vrací se politická organizace a podkopává tím svět B s jeho satelitními kostely. Absolutistické monarchie odstranily D a E, zůstaly u omezeného C podle zavedeného práva. Přichází Locke s nepolitickým systémem společnosti a dalším je Montesquieu, který definuje společnost politickou organizovaností, která je konstitučně rozptýlena mezi mnoho nezávislých zdrojů. Montesquieu vychází z Locka, z elementů C, D a E středověké konstituce. Nazvěme je směrem L a M. Obě tradice spojuje Hegel se základem vůle jedince jako obecným zájmem. Krystalizace probíhá a Adam Smith přichází s teorií neviditelné ruky trhu, tedy doba před-industriální a Marx přebírá od Hegela jeho koncept. Velmi důležitá je také role toho, co je „veřejné" – to, co se týká nástrojů, institucí či způsobů, kterým se společnost stává jednotným tělesem. Tocqueville pochopil, že demokracie je neustálým procesem, ale ne cestou k jednotnému přesvědčení aktérů – cestou samou a navazuje na Montesquieovu myšlenku konstituce moci – svobodné asociace proti uhlazenému despotismu.

Dnešní občanská společnost má na výběr buď L-směr nebo zkusit skloubit L a M. Taylor navrhuje jako výhodnější kombinaci obou směrů.

 

Charles Taylor (1995). „Invoking Civil Society". In Charles Taylor. Philosophical Arguments. Cambridge, Mass.: Harvard University Press,ss. 204-224.