Václav Havel a jeho studna plná hvězd

Zkušenost života na samé krajní výspě moderní odlidštěné moci, zkušenost zásadní a obecné důležitosti, že jediný člověk, který se odváží nahlas zvolat pravdivé slovo a který celou svou osobou a celým svým životem za ním stojí a je připraven za ně tvrdě zaplatit, má větší moc vycházející ze světa, kde mají pojmy vina a nevina nějaký smysl, ze světa nepolitického, byť by byl formálně jakkoli bezprávný a to právě proto, že tímto aktem činí ze svého života život smysluplný, život přirozený, protože neodcizený světu skutečné zkušenosti a tím ukazuje, že lze postavit osobní zkušenost a přirozený svět proti „nevinné" odosobněné moci a odhalit její vinu tím, že dokáže naplnit tak veskrze osobní kategorie, jako je dobro a zlo.

Svět politiky a svědomí Václava Havla má jednu zásadní dimenzi – tou je odvaha udržet si svůj svět vpravdě přirozené podobě tím, že svět nahoře s jeho komíny špinícími nebe lze vyrovnat myšlenkou, že vlezu do studny, abych viděl hvězdy, protože odtamtud, z hloubi Země, z hloubi duše, lze vidět i to, co běžně vidět není – všichni lidé jsou stejní ve svém přirozeném chápání světa, které bylo odlidštěné a zavřené do komorní koupelny, kde zůstává jen pro naši intimitu, pro chvíle, kdy se chodíme ohřát k uhlíku z ohně, který hořel kdysi dávno a nyní hoří jen tak potajmu, pod socialismem i kapitalismem – systémy, které oba disponují mocí ovládat jedince v odosobněných byrokratických strukturách systému moci, který nemá předpoklad absolutního řešení, žádná továrna na absolutno.

Václav Havel zdůrazňuje, že jakákoli racionální „konečná řešení" problému jsou jen slepou uličkou obou systémů, nelze racionalitu přelstít ještě větší racionalitou a na sílu ještě větší silou – kdo přemýšlí o válce, ať by byla v zájmu jakýchkoli ušlechtilých ideálů, vždy to bude válka a ta je na hony vzdálená pohledu na hvězdy, ať už ze studny nebo z hory. Říká, že věda není vinna, vinen je vždy člověk a neosobní aplikace pravidel, která nemohou být vinna, protože jsou to jen pravidla a tím, že odevzdám společnosti svůj subjektivní názor jako „přelud subjektivity" a vyměním ho v rámci pravidel za fikci od konkrétního lidství osvobozené objektivy, dostávám se do pasti procesu anonymizace a zneosobnění moci a její redukce na pouhou techniku řízení a manipulace čehokoli a kohokoli.

Místo panovníků a vůdců jako se sebou samými identických osobností s konkrétní lidskou tváří nastal čas manažerů, byrokratů a profesionálů na řízení podle daných pravidel, internovaných podle předem dané role , „nevinný" nástroj „nevinné" anonymní moci, moci legitimované vědou, kybernetikou, ideologií, zákonem, abstrakcí a objektivitou – tedy vším jiným, než osobní zodpovědností k lidem jako osobám a jako bližním. Moderní politik je „transparentní" a tím ztrácí své lidství poroben systému, kde je vše verifikovatelné objektivně a úspěch musí být matematizovatelný. Proč asi.

Vztah západní Evropy k totalitním systémům by se měl brát jako vypouklé zrcadlo, které ukazuje předvoj západní Evropy samé. Civilizační rezignace na absolutno přirozeného světa přináší zákonitý důsledek průšvihu a tudíž je předvojem globální krize této civilizace – původně evropské, pak euroamerické a posléze planetární. Avšak tím, že zrušíme absolutní horizont svého vztahování v pýše člověka vědecké éry, zrušíme prvotní zpětnou vazbu od systému, který má hranice subjektivně ověřitelné a který se nás osobně dotýká. Hodíme-li přes palubu Boha a to, co je za horizontem a před čím se máme jen pokorně sklánět, protože to má povahu tajemství, budeme vlečeni totálním vnímáním řízení neosobní moci, kterou jsme posadili na božský trůn jako vševidící systémovou spravedlnost, bezhraničnou a přitom všude hranice vytvářející a tudíž se vším hraničící, protože objektivní dle neosobních, cizích měřítek, samopohybem se pohybující do děsivého neznáma.

„Anebo tu snad nejde o společnou věc? Což není ničení člověka v Praze ničením všech? Což lhostejnost ke zdejším věcem nebo dokonce iluze o nich není přípravou pro tutéž mizérii jinde? Vždyť přeci v poslední instanci nejde vůbec o to pomoci nám, několika „disidentům", aby nás míň zavírali! Od tísně bych si přece nejlépe mohl odpomoct sám tím, že bych prostě přestal být „disidentem". Jde tu totiž o to, zda se podaří opět nějakým způsobem rekonstituovat přirozený svět jako pravý terén politiky a učinit reálnou politickou sílu z fenoménu dnes technology moci tak vysmívaného, jakým je lidské svědomí."

Václav Havel [1984] (1990). „Politika a svědomí" in Václav Havel. Do různých stran. Uspořádal Vilém Prečan. Praha: Lidové noviny, ss. 41-59.