Co prý dělám, že moc nepíšu na blog?

No, učím se, starám se o Kojota a zvířata, pracuji. Vypracovávám tuny písemných prací, skládám zkoušky a zápočty, když už napíši nějaký příspěvek na aktuální téma, tak ho buď uložím k ledu, protože ho vlastně píši pro sebe a nechci ho dávat na veřejnost a nebo ho rovnou smažu, protože si říkám, že by to stejně nikoho nezajímalo. A tak tu přibývají odborné texty, které mají určitě části čtenářů co dát – mnohé z nich spatřily světlo světa v češtině poprvé. Tříbím si angličtinu, někdy mi to přijde dost příšerné si ji tříbit tímto stylem, ale škola je škola, co nadělám.

Otázku soudržnosti mezi bloggery jsem otestovala a Inka, který mi řekl, že by pro mě udělal cokoli, bude-li to v jeho silách – třeba poskytl odvoz v naléhavém případě – dorazil s autem k našim dveřím od telefonátu za 37 minut přesně i s vysvětlením cesty a díky jeho rytířskému zásahu mohla být ovčačka Eliška odvezena na ošetření zlomeného drápu v nehtovém lůžku do vzdálenější veteriny, která aktuálně měla otevřeno. Krve jak z vola, dráp zaražen uprostřed tlapky a přitom držel vevnitř v polštářku, Eliška doma kníkala a veterinářka zpoza rohu měla zavřeno. To by se z toho jeden zvencnul. Nést kníkajících 30 kilo skrz Lužánecký park by nepotěšilo a díky Inkovi ani nenastalo. Inko – máš můj velký dík!

Květina

Včera jsem přišla o zub – půl hodiny mě mordoval až jsem funěla o sto sedm. Dokonce se mě zeptal, jestli to bolí, když tak funím, že nerad trápí lidi. Nebolelo, ale bylo to zatra nepříjemný, tak jsem funěla dál a pak už jsem jenom vnímala taková ta barevná kola za očima a před očima a když se zub rozpadnul a rozstřelil se po ordinaci, už jsem moc nevnímala. Zbylé šperháky do mě vrážené a vytahované jsem vnímala tak, že mi zub vrostl k mozku a teď mrcha nechce ven. Když šperhák zarazil, cítila jsem nervy až do vršku hlavy. No, takže teď už mi tam toho mozku moc nezbylo, protože to vytáhnul všechno. Konečně mohu svou blondýní hlavu nosit s lehkostí co přichází až když zuby odchází. Vidím to ještě na jedno trhání koncem ledna. Holt mě dohnala má minulost a zuby před třemi lety zachraňované při devítiměsíčním zánětu trojklanného nervu konečně odešly do věčných lovišť. Plakala jsem pro aktuální ztrátu, ale co jsem mohla dělat. Jednou to přijít muselo, já se fakt snažila to oddálit co nejvíc to šlo, zuby má člověk jenom jedny…

Koho ještě léčíme? Jeden potkyš má problém s nožičkou, kde mu vylezl vřed, který se nám prostě nedaří usměrnit do správných kolejí. Pracujeme na tom už několik měsíců a pokud to bude zlý, tak než by umřel na sepsi, radši mu necháme nožičku odebrat. Pak máme pár marodérů, kteří mají nádory, ale s tím se nedá nic dělat.

Takže shrnuto – pochod marodů bude moci pochodovat jen ten, kdo bude mít s čím pochodovat. Vypadá to, že u nás bude míň nohou na počet členů, než je zdrávo. Na druhou stranu – naše soukromá válka s nemocemi má reálné dozvuky. Eliška smí pít až v noci a potácí se tu pořád jak opilá – kam si lehne, tam leží a ani se nehne. Stejně jako zvracela v ordinaci, je reálná možnost, že bude zvracet i doma, ale pochybuji, že by jí pomohl Vyprošťovák nebo Samaritán. Holt mezi narkózou a opilostí je drobný rozdíl.

Tož tak. A včil mudrujte. Až zas nebudu delší dobu psát nic pořádného, asi to v mém životě stojí za takový houby, že radši není o čem psát, než bych psala nějaký kníkavosti, co se nedají číst.

8 komentářů u „Co prý dělám, že moc nepíšu na blog?“

  1. právě jsem se chtěl zeptat, co dělá Eliška. To je snad telepatie o) Hezký a hlavně klidný večer vám dvěma a celé vaší živočišné říši :o)

  2. Eliškase má přiměřeně zákroku, nic zvlášť alarmujícího. Leží a je jí blbě.I Tobě hezký večer, obzvlášť zpestřený vědomím dobrého skutku a jedné zmírněné zvířecí bolesti.My se budeme učit a ve volných chvílích hladit Elišku a další zvířátka 😉

  3. Držím palce všem marodům. I těm zdravým. A držím palce i ve zkouškovém období. Já to prožívám se synem, ale on je takový… jak to říct… no, jakoby mu to bylo jedno.

  4. 2jenia:Aspoň nemá nervy… Když to udělá, tak v pohodě, ne? Když to neudělá, tak měl jinou motivaci a nemá smysl se tím trápit nebo se snad snažit to změnit. Moje vlastní přízeň mi před týdnem řekla, že jsem ani NECHTĚLA slyšet, abych se začala učit na začátku semestru. Považovala jsem to kvůli osobním starostem za dost podpásovku… A teď makám, i když motivaci mám zhruba stejnou.To Kojot šílí – http://kojot.name…406-zkouska.php.

  5. díky Lucy za info :o) Ahoj Jenio, tvá formulace přístupu syna ke studiu je .. geniální :o))))

  6. Eliška podruhé2inka:Elišce je líp, u mě to až tak není. Vypadá to, že pondělní zkoušku odvolám. Už včera večer jsem měla teplotu a cítila nervy až za okem, které mi někdo škrabal zezadu… Kojot říká, že jsem se měla nechat zneschopnit až po zkouškovém – že mě to nenapadlo domluvit s doktorem na jindy.

  7. to je hriozný, jako nějakej zákon schválnosti, člověka to drapne v tu nejnevhodnější chvíli. Tak se dej rychle dohormady, čajíček s melounkem, citronek a taaak …

Komentáře nejsou povoleny.