Antipolitická politika

Co je vlastně „antipolitická politika"? Odkud se vzala a jak jí můžeme porozumět?

„Antipolitická politika" je termín, kterému lze rozumět jako způsobu kritiky kultury a civilizace, jako hledání cesty k morální rekonstituci společnosti[1]. Není to však jenom moderní vynález, kořeny, jak píše ve své eseji sociolog Miloš Havelka, má nepolitická či „antipolitická" politika své kořeny již v 19. století, ve vztahu českého národa k politické struktuře tehdejší monarchie.[2] „Antipolitická politika" se objevuje v úvaze Václava Havla z roku 1984 Politika a svědomí.[3] Přestože Havel uvedl, že tento termín použil pro vysvětlení smyslu disidentského úsilí[4], pokládám tento text za cennou výpověď o stavu světa i nyní.


[1] HAVELKA, M., „Nepolitická politika": kontexty a tradice. s. 462

[2] HAVELKA, M., „Nepolitická politika": kontexty a tradice. s. 458n.

[3] HAVEL, V.: Politika a svědomí.

[4] HAVELKA, M., „Nepolitická politika": kontexty a tradice. s. 462

Věnujme se nejprve filozofickému pozadí Havlových tezí. Ty lze interpretovat jako počátek „existenciální revoluce" proti „propadnutí jsoucnu". Zde Havel navazuje na Jana Patočku a jeho existenciální pojetí politiky a zprostředkovaně tak i na Martina Heideggera a jeho fenomén „úzkosti".[1]

A úzkost ze stavu světa je z Havlovy eseje skutečně cítit, když píše, že novověká věda, „konstruujíc svůj obecný a obecně platný obraz světa, proráží tedy hranice přirozeného světa, který chápe jako vězení předsudků, z něhož je třeba se probít na světlo objektivně verifikované pravdy a který je pro ni pouze neblahým dědictvím našich zaostalých předků a fantazie jejich dětské nedozrálosti. Tím ruší ovšem – jakožto pouhou fikci – i nejvlastnější základ onoho přirozeného světa: zabíjí Boha a usedá na jeho uprázdněný trůn, aby to nyní byla ona, kdo má v rukách řád bytí a je jeho legitimním správcem; aby to byla ona, kdo bude nadále jedinou majitelkou veškeré relevantní pravdy, protože ona to přece je, kdo se povznáší nad všechny subjektivní pravdy jednotlivých lidí a nahrazuje je pravdou lepší: nadsubjektivní a nadosobní, vskutku objektivní a univerzální. Novověký racionalismus a novověká věda, jakkoli jsou dílem lidí a rozvinuly se – jako všechno lidské – v prostoru přirozeného světa, tento přirozený svět tedy programově opouštějí, popírají, degradují a difamují – a zároveň ovšem kolonizují…"[2] Taková metrologie by mohla povídat historek o tom, jak se vytváří normované neosobní měřidlo. Tam to ale k prospěchu světa vyřešili konečným řešením – ohledně vah, měr a dokonce i měření času se dokážeme domluvit mezinárodní řečí – jakmile však postoupíme z exaktních věd do sféry filosofie, máme vždycky s exaktností problém, natož s neosobními normami pro člověka.

Vinna není věda jako taková, ale pýcha člověka vědecké éry. Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě mstí. Zrušil absolutní horizont svého vztahování, odmítl svou osobní „předobjektivní" zkušenost světa svědomí, zahnal kamsi do koupelny svého bytu jako pouhé intimno, do kterého nikomu nic není…"[3] Zrušme tedy subjektivní vztahování se a ztratíme horizont, nebudeme vědět, kam jdeme. Pro Havla a koneckonců i pro mě je to dost hrůzná představa, i když své intimno v podobě svého vlastního světa, kde pravda, láska a víra mají dost vysokou hodnotu pro směnu na trhu interních myšlenek, zavírám do své koupelny kdesi v sobě a není běžně přístupné světu venku, protože je jen pro mě a dává mi rovnováhu ve světě rozporuplných hodnot, kde každý má své vlastní vejce hodnot na míru svému vlastnímu světu v koupelně. Nejhorší je, že někteří lidé snad ani koupelnu nemají a je to cítit. A vyvolení perou své špinavé prádlo denně v novinách. Možná proto, že do toho, zda mají koupelny, není vidět.

 

„Panovníky a vůdce jako se sebou samými identické osobnosti s konkrétní lidskou tváří, odpovědné vždy ještě nějak osobně za své činy i zločiny (…) střídá v moderní době manažer, byrokrat, aparátčík, profesionál na řízení, manipulaci a frázi, odosobněný průsečík mocenských a funkčních vztahů, součástka státního mechanismu, internovaná do své předem dané role…"[4] S touto problematikou souvisí sociologie organizace Maxe Webera a jím popsaného rozdílu mezi patrimoniální a byrokratickou správou. „Obojí typ organizace (v tom je rozdíl oproti panství charismatickému) je zaměřen na nepřetržité řešení každodenních problémů reprodukce společnosti. Způsob, jímž je spravována patrimoniální organizace, kontrastuje ve všech podstatných rysech se způsobem řízení organizace byrokratické. Rozdílná je již povaha platných pravidel. V případě byrokracie se jedná o záměrně vytvořené neosobní předpisy, v tradičním panství jde o normy, jež jsou víceméně reflektovaně přejaty z minulosti a spočívají na víře v to, že jednou vzniklé nelze beztrestně zrušit. Tyto normy nejsou přijaty proto, aby platily, nýbrž proto, že platily."[5] Vskutku. Zvyk je železná košile a jak už je jednou základ práce hotov, jen se oprašuje, protože když to jednou funguje… Konzervatismus.

Je to právě byrokratizace, která Havla děsí, neosobní mašinérie, aparát, který svými kolesy přejede samotnou intimitu osobního světa člověka, jeho touhy, sny, smysl pro spravedlnost, který bude odosobněn a zkalibrován dle platných pravidel, objektivních jak jen vytvořené pravidlo může objektivní být. S tím měl jistě mnohé neblahé zkušenosti, ale on nevnímá pouze šedivou realitu tehdejšího Československa, nýbrž i realitu „Západu" a předjímá i budoucí vývoj – nikdo neunikne…

V roce 1984 píše, že totalitní systémy jsou „jako vypouklé zrcadlo celé moderní civilizace" [6], jsou výzvou ke generální revizi jejího sebepochopení[7]. Totalitní systémy ukazují zákonité důsledky západního racionalismu, jsou „Groteskně zveličeným obrazem jeho vlastního hlubinného směřování. Extrémním výhonkem jeho vlastního vývoje a varovným produktem jeho expanze; hluboce poučnou informací o jeho vlastní krizi."[8]

Jsou tato slova pravdivá i nyní, osmnáct let po rozpadu východního bloku? Jsou – a možná více než tehdy. Komunistická totalita v tradičním smyslu slova sice, až na několik ostrůvků v podobě Kuby a Severní Korey (a problematického ostrova v podobě Číny, která si Západ podmanila obchodně) z mapy světa zmizela, ale byla nahrazena adekvátním nepřítelem v podobě islámského terorismu.

Síly bouřící se ve sklenici vody interagujících jedinců ve společnosti se přelévají a když jedna svazující nádoba dávající tvrdou formu zanikne, pár vyvolených nechá vytvořit z podílu peněz, moci a kultury nádobu novou, možná ještě pitoresknějšího tvaru, to když už si lidé zvykli na tamto, přijmou jistě i toto.

Havel píše: „rozhodně je mnohonásobně smysluplnější operovat ve sféře příčin, než pouze reagovat na následky: to nejde obvykle už jinak než prostředky stejného řádu, tedy stejně nemravnými. Jít touto cestou znamená jen dál ve světě šířit zlo neodpovědnosti a produkovat přesně ten jed, z něhož je totalitarismus živ."[9]

Nahradíme-li slovo „totalitarismus" výrazem „terorismus", smysl zůstane stejný. Navíc je zde oprávněné podezření, že neosobnímu aparátu snažícímu se o co největší kontrolu občanů, zmíněné reakce na následky náramně vyhovují. Když totiž s nádobou budeme třást dost dlouho a dostatečně mohutně a budeme-li zároveň obsahu dávat najevo, že jedině v takové pevné nádobě se mu nic nestane, můžeme tvarovat v podstatě jak chceme a projde nám to bez ohledu na zavřené světy v koupelnách jejich nositelů, kapek vody v nádobách různých tvarů.

V rámci všudypřítomné propagandy týkající se války s terorismem je třeba dát si pozor na riziko, že i samostatně uvažující člověk bude intelektuálně zneškodněn. Havel píše: „Jak lépe totiž ve světě racionalistické tradice a ideologických konceptů zneškodnit poctivého a svobodomyslného člověka (tuto základní hrozbu každé neosobní moci), než mu nabídnout pokud možno jednoduchou Tezi, která má všechny jevové znaky bohulibého cíle? Lze si představit něco, co by spravedlivou mysl mohl účinněji nadchnout, zaměstnat, okupovat, a tím posléze intelektuálně zneškodnit, než možnost bojovat proti válce? (…) A tak člověk vyslaný na svou cestu tím nejušlechtilejším úmyslem se ocitá na jejím konci přesně tam, kde ho neosobní moc potřebuje mít: v kolejích totalitního myšlení, kde už nepatří sám sobě a vzdává se vlastního rozumu a svědomí ve prospěch další „neobyvatelné fikce""[10]

Uvědomme si, že jak oficiální propaganda bojovníků proti terorismu, tak i propaganda odpůrců tohoto boje vyhovuje zmíněným charakteristikám. A je skutečně obtížné udržet si v této oblasti soudnost a nadhled, zvláště když přijmeme Havlovu tezi, že neosobní moc je „nadbloková", planetární.[11] Jakoby jí tedy obě strany konfliktu sloužily k uskutečňování jejích odlidšťujících zájmů.

„Zkušenost života na samé krajní výspě moderní odlidštěné moci"[12] rozhodně nezažívají pouze občané totalitních zemí. Jako důsledek této zkušenosti lze chápat Putnamovu studii "Bowling Alone: America´s Declining Social Capital".[13] Tím by se ovšem potvrzovalo to, že Havlovo „vypouklé zrcadlo" má svůj díl pravdy a na obou frontách je klid – lidé sedí doma, nezapojují se do policy networks a netvoří živé chumly s názorem, který hlasitě projevují: jedněm je to jedno, protože s tím nemohou nic udělat, pod pokličkou totalitarismu, druzí rezignují z víceméně neznámých důvodů na aktivní budování občanské společnosti z vlastního zájmu, skryti pod pokličkou konzumu a tiché televizní a internetové spokojenosti.

Nemůže proto být důvodem osamělého hraní kuželek stejná příčina, jako ta, která zahání zkušenost světa „kamsi do koupelny svého bytu jako pouhé intimno, do kterého nikomu nic není…"?[14]

V závěru své eseje Havel píše: „Ano, „antipolitická politika" je možná. Politika „zdola". Politika člověka, nikoli aparátu. Politika rostoucí ze srdce, nikoli z teze. (…) Netkví perspektiva lepší budoucnosti tohoto světa v jakémsi mezinárodním společenství otřesených, které nedbajíc hranic států, politických systémů a mocenských bloků, vně vysoké hry tradiční politiky, neaspirujíc na funkce a sekretariáty, pokusí se učinit reálnou politickou sílu z fenoménu dnes technology moci tak vysmívaného, jakým je lidské svědomí?"[15]

 

Prameny:

  1. HAVEL, V.: Politika a svědomí. in: Do různých stran, Praha: Lidové noviny ve spolupráci s Čs. dokumentačním střediskem nezávislé literatury, 1990. V elektronické podobě je esej dostupný zde: http://www.vaclavhavel.cz/index.php?sec=6&id=2
  2. HAVELKA, M., „Nepolitická politika": kontexty a tradice in Sociologický časopis. XXXIV, (4/1998).
  3. KELLER, J.: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997.
  4. PUTNAM, R. D.: Bowling Alone: America´s Declining Social Capital. Journal for Democracy 6(1). (1995).


[1] HAVELKA, M., „Nepolitická politika": kontexty a tradice. s. 464-5

[2] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 43

[3] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 46

[4] HAVEL, V: Politika a svědomí. s. 48

[5] KELLER, J.: Sociologie byrokracie a organizace. s. 21

[6] HAVEL, V: Politika a svědomí. s. 49

[7] HAVEL, V: Politika a svědomí. s. 49

[8] HAVEL, V: Politika a svědomí. s. 50

[9] HAVEL, V: Politika a svědomí. s. 57

[10] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 54

[11] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 54

[12] HAVEL, V: Politika a svědomí. s. 58

[13] Robert D. Putnam (1995). "Bowling Alone: America´s Declining Social Capital". Journal fo Democracy 6(1).

[14] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s. 46

[15] HAVEL, V.: Politika a svědomí. s.59

4 komentáře u „Antipolitická politika“

  1. Dobrý den, já si myslím, že antipolitika je, nebo možná by měla být věcí především občanů. V dnešním snad demokratickém světě internetu je to ideální možnost, jak nejenom říct svůj názor, ale také pomoci rozhýbat některé zarezlé páky. A že je státní aparát hodně rezavý….no on to tam pan Babiš spasí..

    http://antipoli.webnode.cz/

  2. Ano, Havel byl antipolitik, to je přímo exemplární příklad, jenom tu hroznou věc musel chvilku dělat- lidi to chtěli..

Komentáře nejsou povoleny.