Úvaha nad absolutním horizontem

Před nějakou dobou jsem zde publikovala příspěvek shrnující a zároveň reagující na Havlovu esej Politika a svědomí, kterou Kojot strhal svými logickými argumenty a já zde podávám nástin, že by tomu nemuselo být tak, jak se to Kojotovi jeví.

Základní problematikou se stalo vidění absolutního horizontu, přičemž Kojot u Havla vnímá horizont jako bod statický, daný archaickým vnímáním, protože se Havel v argumentaci obrací k vnímání opřenému o "přirozený svět", který již dávno pominul.

Já to tak nevidím…

Absolutní horizont

Absolutní horizont, ke kterému se člověk vztahuje, je třeba chápat ne staticky, ale dynamicky. Když stojím na zemi, dohlédnu jen na horizont. Když letím v letadle, dohlédnu jen tam, kam mi oči dovolí, protože tak jsem uzpůsobená. Když se podívám na světovou síť, budu vidět jen to, co si stačím prohlédnout, na co si udělám názor nebo který názor přejmu a na co mi bude stačit má myšlenková a lidská kapacita – ne víc. Proto je horizont, ke kterému se budu vztahovat, vždy a za každých okolností absolutní.

Až se hýbne čas a já dostanu novou informaci, nový úhel pohledu, změním svůj horizont vzhledem k informaci, kterou obsahuje – pochybuji, že to Havel chápal jinak: „světu, který zná hranici mezi tím, co je nám důvěrně známé a o co nám přísluší se starat, a tím, co je za jeho horizontem a před čím se máme jen pokorně sklánět, protože to má povahu tajemství", protože tím, že vymezuje hranice horizontu, vymezuje zároveň možnost pro pohyb hranic – neustálé objevování tajemství a zabudovávání ho do svého světa, neustálé znovudotýkání se vlastních kodexů vycházejících ze světa přirozeného, ze světa který tu byl než jsme se narodili: „svět je světem bezprostředně evidovaným naším „já" a tímto ,já" osobně zaručovaným; je to onen ještě neindiferentní svět našeho prožívání, s nímž jsme zcela osobně spojeni svou láskou, nenávistí, úctou, pohrdáním, tradicí, svými zájmy i nereflektovaným kulturotvorným cítěním. Je to terén naší neopakovatelné, nepřenosné a nezcizitelné radosti i bolesti; svět, v němž, skrze nějž a za nějž nějak odpovídáme; svět naší osobní odpovědnosti."

Právě skrze bolest a radost, svět osobní odpovědnosti nejenom za naší bolest a radost, ale i za tu bolest a radost druhého, ze kterého pramení právě ta osobní zodpovědnost. Havel se vztahuje k nadčasovým, univerzálním hodnotám a ani elektronická a informační revoluce, jež poskytuje formu sdělení a prostředky, na vlastní osobní odpovědnosti jedince nemůže nic změnit. Osobní odpovědnost tu bude ať jsem zemědělec nebo jedinec v soudobé společnosti. A svědomí z osobní odpovědnosti a vymezovacího horizontu vycházejícího z kulturně-historických vzorců lze opřít jen o vědomí horizontu, za který už nelze jít, aniž by to prošlo. To, co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi, ale oba mají hranice – Bůh, pravda, námi nezměřitelné a nepochopitelné, božských rozměrů, ale má. I když – o nekonečnu můžeme diskutovat, ale stejně ho nedodiskutujeme.

Ad Kojotovo: „V Havlově pojetí se tak setkáváme s vnitřním rozporem způsobeným romantickým zidealizováním a adorací minulosti spojenými se samozřejmě přijímaným individualismem dneška, jenž však byl pro archaické kultury zcela cizí." – Romantické zidealizování si krajiny bez komína nešpinícího oblohu, tj. proklamované vztahování se k minulosti – myslím, že právě tím, že myslel na všechny, na generace dopředu, na své okolí a na krajinu, si neidealizoval daný stav a naopak myslel skupinově. Jeho poselství je varovné – nehrajte si na Bohy, doplatíte na to. U prvoplánové interpretace se jedná o poškozené zdraví lidí a poškozenou přírodu.

Havel dokonce říká, že: „Aby mi bylo dobře rozuměno: nenavrhuji lidstvu ani zrušení komínů, ani zákaz vědy, ani obecný návrat do středověku. (Ostatně není náhoda, že některé nejhlubší objevy soudobé moderní vědy kupodivu právě mýtus Objektivity problematizuji a pozoruhodnou oklikou se vracejí k lidskému subjektu a jeho světu.) Zamýšlím se pouze – v nejobecnějších a zajisté velmi schematických obrysech – nad tím, co zakládá duchovní strukturu moderní civilizace a v čem je tudíž třeba hledat i nejvlastnější příčiny její krize." Přičemž za příklad základu klade dříve energeticky i jinak soběstačný statek: „celkem uspokojivě fungující ekonomický a ekologický systém, v němž bylo vše provázáno tisícerými nitkami vzájemných souvislostí a smysluplných vazeb, zajišťujících jeho stabilitu i stabilitu výsledků sedlákova hospodaření. (…)Pokud trpělo dřívější zemědělství nějakými obecnými pohromami, nemohlo za ně: nepříznivé počasí, nemoci dobytka, války a jiné katastrofy byly mimo dosah sedlákova vlivu. Uplatněním moderní zemědělské i společenské vědy může jistě tisíce věcí fungovat v zemědělství lépe: jeho produktivitu lze zvýšit, lidskou dřinu zmenšit, nejhorší sociální rozpory odstranit. Za předpokladu ovšem, že se i modernizace bude vyznačovat jistou úctou a pokorou před tajemným řádem přírody a z toho pramenící přiměřenosti, vlastní přirozenému světu osobní lidské zkušenosti a odpovědnosti, a že tedy nebude jen zpupně gigantomanickým a veskrze brutálním vpádem neosobně objektivní Vědy v podobě právě dostudovavšího agronoma nebo „vědeckému světovému názoru" sloužícího byrokrata. To vše jsou názory, ke kterým se lidé vrací – menší políčka, remízky, brát ohled na možnosti půdy a přírodní cykly, nepřehánět to s hnojivy a používat hnojiva biologicky odbouratelná atd."

Ad. „Nyní nastává nový zlom, který přinese transformaci v duchovní rovině. Nastává čas, aby každý člověk objevil své vlastní „absolutno" sám v sobě. Absolutno individualizované a bytostně osobní, založené na lidskosti a jedinečnosti každého jeho představitele. Tedy nikoli pevný bod, jediné Slunce, ale společenství hvězd."
Já se domnívala, že toto je vyjádřeno vědomím osobní odpovědnosti, která vychází z člověka samého, právě osobní zkušeností, která zahrnuje to dobré i to zlé, dá každému nalézt vlastní ryzí vůli k osobní odpovědnosti, ke svému životu podle svého svědomí. Havel se nevztahuje k neosobnímu jednomu pevnému bodu, ale hledá uvnitř sebe! Když uvnitř sebe nalezne člověk pevný bod, své vlastní slunce, svou vlastní hvězdu, může na základě toho vnímat své hranice, svou Pravou vůli. Bez toho to nejde.

Domnívám se, že Kojot i Havel myslí tu samou věc, jenom to říkají rozdílnými slovy.

8 thoughts on “Úvaha nad absolutním horizontem”

  1. A to je dobře, že to každý říká jinými slovy. Jenom, proboha, aby se Kojot nevzhlédl v Havlovi, a nezačal psát tak jako on divadelní dramata ve stylu absurdních komedií. Zatímco Havlovy filosofické úvahy jsou mi totiž velmi blízké, u jeho her je to přesně naopak: nevím, kde se nalézá absolutní horizont, ke kterému to co říká ještě myslí vážně, a od kterého si z nás dělá… no třeba vrtuli. :o))))

  2. Nemyslíme stejnou věc…„vědomí horizontu, za který už nelze jít, aniž by to prošlo.“ – definuješ-li horizont, i absolutní, tak, že je závislý na pozorovateli a pohybuje se s ním, tak za něj nelze jít tak jako tak. Není možné jej „hříšně“ překročit, protože jakýmkoli krokem vpřed by se posunul i tento horizont etc. Proto Havlův absolutní horizont, jako něco, co lze nerespektovat a tedy překročit musí být statický, musí to být horizont daný nějakým jednoznačně definovananým Středem společným pro všechny. Jinak by možnost překročení byla zcela absurdní, nerealizovatelná.Ad ekoproblematika: Jasně, bez komentáře, to není jádro problému.Ad závěr: Podle mě Havel mluví o osobní odpovědnosti tváří v tvář vnějšímu principu. Nepřesvědčilas mě, nemyslíme stejnou věc.

  3. 2 Inka: No, víš, mně jsou zase bližší ta jeho absurdní dramata… Ale každému, co jeho jest.

  4. Já myslím, že se to nevylučuje. Pokud změním úhel pohledu a zapomenu na své svědomí, na svou osobní zodpovědnost, na svůj střed, vůči kterému se vymezuji, stanu se bezprizorní, tudíž budu vidět jinak – budu mít změněné vědomí omezené svým novým úhlem pohledu, což ovšem není pohled, se kterým by se dalo jít donekonečna. Jednou se vrátíš k osobní zodpovědnosti a svým činům a myšlenkám, které vztáhneš ke svému středu – nejpozději v okamžiku vlastní smrti.

  5. nejdřív by bylo dobré, alespoň pro začátek, si, Lucy a Kojote, ujasnit, zda zde nedochází k záměně pojmů. Nemyslíte si, že slovo „horizont“ je třeba synonymem slova „obzor“, že ne? :o))) PS: víš, já se snažil, Kojote, opravdu, fakt. Dokonce jsem si na Český krátce po sametovce i Havlovy hry koupil, abych „pochopil“. Nepochopil. Snad budu mít čas k nim ještě dozrát. Holt, zatím vyznávám jiné, řekl bych klasické, autory. Ti jsou pro mne – známého konzervativce – osvědčenou jistotou. :o)

  6. 2 Inka: Víš, absurdní dramata nejsou o chápání. Tedy alespoň ne o tom rozumovém. Dají se uchopit jako svébytná poesie – prostě je na sebe nechávám působit a vnímám to, co se skrývá za slovy. Žádné velké analyzování ve stylu „co tím chtěl básník říci“, prostě prožitek. Ale tak to mám já a ty to máš zase jinak a to je v pořádku.

  7. 2inka:upozornění na záměnu pojmů je asi na místě – já vnímám horizont stejně jako obzor.ad hry: nečetla jsem žádnou hru, ale už z toho, co Kojot říká, tuším, že bych na ně koukala jako na představení Velice modrý pták, již recenzi jsem dala tady: http://lucienne.cz…a-provazku.php. Jsem spíš analytický než prožívací typ 🙂

Komentáře nejsou povoleny.