Bouření

Odjakživa jsem měla ráda bouře. Meteorologii a proměny počasí jsou prostě to, co mě žene bláznivě ven a já si to užívám. Několikrát jsem se však pohybovala na hraně. Bolestně si připomínám zážitek, kdy jsem se otevřela v této lásce před mužem, se kterým jsem si psala denně snad dva roky. Byly to dlouhé maily, velmi jsem na něj trpěla, souznívala jsem s ním jak to šlo. Bylo to krásné. Pak mě však zažil v lese na horách, jak se bouře nebojím a užívám si jí, jak mě to naplňuje a přátelství skončilo jak uťaté sekerou. Zahřmělo to a chcíplo. Byla jsem jen městská nána, co neví co dokáže příroda. Fiflena z paneláku.

Už to ve mně zůstalo a to i přes to, že pro jisté lidi je takový přístup bezuzdná pýcha, pro mě potřeba. Niterná potřeba pobývat s přírodou ve všech jejích podobách.

Díky tomu, že se se živly laskám, zažívám synchronicity z obou stran hrany, po které kráčím. Můj ex si v srpnu 2002 šel ještě prohlédnout Vltavu v době kulminace a pak odejel posledním metrem. Vlna rozbouřené vody mu byla v patách, když se metro zatopilo. Nedbal na mé prosby, že i takovéto výlety mají své hranice a ať na sebe dává pozor. Síla v takovém proudu se nedá zvládnout a už se ve vzbouřené vodě utopilo lidí. Frajeřina před klukama z práce se mu nakonec nevymstila. Nakonec, co já, která trajdá po kopcích v bouřce, mu mám co vykládat o bezpečnosti, že. Ale měla jsem strach, o něj.

Jeden den jsem si v klidu odjela do školy, na blankytně modrou oblohu otevřela okno, na stůl s počítačem šel čerstvý vzduch a bylo prostě nádherně. Když jsem se vracela, musela jsem si smočit boty v povodňovém rybníku na chodníku, protože ta průtrž mračen v našem obvodě vytvořila povodňovou vlnu a všechen bordel z utržených klacků a vymleté hlíny s vodou z nedalekých kopců, se přehnal přes nás. Bouře šla od západu a mé dokořán otevřené západní okno bylo netknuté až na pár kapek na parapetu. Žádné litry vody na podlaze, zničený nábytek a počítač. Nic. Jak se to stalo, netuším. Mohu se jen domnívat, jaké síly zde zasáhly a proč. Hraniční událost. Také si na ni dodnes pamatuji.

Takových zážitků mám víc. Některé jsou běžné, vyhledané pro forma, některé se stanou jen tak, abychom mohli přemýšlet. Všechny mají jedno společné – živly.

Poslední léta se u mě však objevuje zvláštní syndrom starostlivosti. Ne o sebe, to mi bylo zvlášť v divém počasí vždy vzdálené, ne o blízké, protože ti mají zodpovědnost sami za sebe a vědí, co dělají. Mám starost o to, že zvěř se nebude mít kam schovat a potluče jí to, rostlinstvo bude ubité proudy deště a nebude mít sílu se zregenerovat, úroda a plody pro zvířata a ostatní bytosti budou poničené… Bojím se o ně a pálím hromnici. Prosím o to, aby se síly přehnaly a je nechaly být. Pak promlouvám ke zvířeně a rostlinkám a uklidňuji je, že bude dobře. Prostě to tak mám. Už mě to u sebe nepřekvapuje. Nějak se tím v té slotě spojuji s tím vším a jsem pak spokojená, že jsem udělala, co se dalo.

Po aktuálním vichru je v Lužánkách o dva velké stromy míň. Když jsem je viděla, vzpomněla jsem si na Tatry a bylo mi usedavě. Ta síla, která probouzí takové jevy, je ohromná. Mít respekt je důležité pro komunikaci se živly. Soucítím s každým, koho živel postihne a výrazně mu zasáhne do života. Avšak, není spíš cestou se s živly seznámit a sladit se s nimi, než se jich bát a ukrývat se před nimi? Zdá se mi, že to je strkání hlavy do písku, civilizační pokles možnosti komunikace s přírodou.

I když, možná je to jen o vnímání jevů. Vždyť slavná keltská věta zní: „Nebojíme se ničeho než toho, že nám nebe spadne na hlavu."

A třeba je to úplně jinak a každý vnímáme tak, jak umíme 🙂

 

11 komentářů u „Bouření“

  1. Napětí před bouří, zvláštní atmosféra pro toho kdo ji vnímáJiný tlak, je klidZačíná pomalinku, někdy z prudkou razancí bez milostiNespoutaná, svobodnáBudí bázeň Živé tím pádem utichá a neživé ožívá, hýbe seNásledkem větru kmitáMůže se třást i zem, o to větší je celkový pohyb, intenzitaTicho se střídavě proměňuje v kolosální hřmotPři bouři vzduch ionizuje až jiskříStoupá energetický vírPotenciál je šířen vzduchem, prachem, deštěm Po povrchu energetického pole všeho je obtékán touto oživlou energiíNení jí však vtahován ani tlačen, nijak manipulovánDrobné částečky ulpívají po okrajích jeho pole a jsou zase hnány pryčPři té síle dojde k vybuzení vlastní energieOtevření se – předvádění v obdiv větší síleUvolnění – potlačení strachu, relativní pocit bezpečí, vlastní logické zdůvodnění – pokus Může se uvolnit a vytrysknout gejzír z vlastního energetického poleGejzír se komíhá v proudu toku energie větší sílyNení jí ovládán jen obklopenPřináší pocit nespoutanosti a svobody (řádek 4.)Vlastní pole se rozpíná a harmonizuje s okolímUklidněníUstálení větru, deštěNapětí pominuloTicho se mění ve všední ruch…;-)

  2. 2Flee:Básníků mám kolem sebe víc, ale každý se dokáže vyjadřovat tak, že mu v běžné konverzaci rozumím 🙂 Zatím jsi vyjímka.Zkusíme to tedy znovu:Pěkné verše. Tvoje vlastní?

  3. Ano to jsem psal a neopisovalTakže jsem teďkonc básník?Takže máme stejný ID teda bačkory?

  4. 2Flee:Ne! :))) Žádný bačkory! Odteď můžou mít se mnou ostatní stejný jen střevíčky 🙂 Jsi úplně originální, cítíš se jako básník? Buď básník 🙂 Já se necítím být básníkem, ale cítím se být bloggerem, takže – žádný stejný střevíčky! .)

  5. Nejsem básníkJsem cyklista co vyrazil v ten den venProjel tolik měst nechal se kdejakou svést Okouzlen krajinou hned myslel na jinouPod nebem po Zemi v jednotné ústrojiVlastní silou hnánTolik míst, tolik cest, obrázků jako hvězdPřes lesy, pole, pláně, pastviny, loukyKolem řek, potoků, tůněk, přehrad, rybníků Viděl domky, sakrální stavení, hájovny, chalupyLidi co k nim přirostlyKolem křížůKřížů za mordy a válečné pohromyPod nebem po Zemi v jednotné ústrojiJen vlastní silou hnán

  6. 2Flee:Nejsem vždycky na netu, takže mi odpovídání déle trvá. Někdy i několik dní a i víc.Cyklistiku miluju. Přemýšlím o tom, že začnu do práce časem jezdit na kole 🙂 Dříve jsem to tak dělala a bylo to super.

  7. Jsem cyklista co vyrazil v ten den venProjíždím spoustou cest, nechám se kdejakou svéstOkouzlen krajinou, hned myslím na jinouPod nebem po ZemiVlastní silou hnánNěco žene mě dálPoznat celý rozlehlý krajObjevuji nových míst, navštěvuji jiných městPřibývá obrázků co Ti chci snéstProjíždím přes lesy, pláně, louky, pastvinyPodél řek, přehrad, potoků, tůněk, rybníkůMíjím domy, sakrální stavení, hájovny, chalupyLidi co k nim přirostliKolem křížůKřížů za mordy a válečné pohromyPod nebem po ZemiJen vlastní silou hnánPoznávám celý rozlehlý kraj:-)

Komentáře nejsou povoleny.