Příběh skrytý za prádlem visícím z okna

Ráno, než jdu do práce na odpolední, tak vyperu – je krásně a určitě mi to do večera uschne. Pověsím prádlo a odcházím.

Přijdu domů večer a Kojotovi říkám, že jsem ještě ráno stihla vyprat a snad to tedy už bude suché. Kojot pochopitelně nevnímá koloběh praní prádla a vůni aviváže, jde to kolem něj, jako i jiné nuance ženské péče o domácnost. Nečekám odpověď, jsou to spíš jenom takové moje berličky, protože jsem zkrátka ještě nestihla vyluxovat či umýt tu horu nádobí a i když jsem vyprala, tak se cítím trochu vinna za nedokonalou domácnost a chci tedy upoutat Kojotovu pozornost jinými dobrými skutky.

Většinou se daří, tentokrát mě však Kojot překvapil.

"Jo, prádlo jsem chtěl sundat, bylo ještě mokré." Odvětil Kojot na mé kníknutí o prádle.

"Ty víš, že jsem prala? Jak ses to dopídil?" Fascinovaně se ptám. Věc nevídaná! Prádlo není nijak vidět, protože visí na takovém udělátku z okna v ložnici a vyskytuje se tam velmi nepravidelně. Jak na to Kojot přišel, když se dostal domů až za tmy a já jsem nemluvila o tom, že budu prát a aby prádlo sundal, než navlhne večerem.

"Větral jsem v ložnici."

"Tys větral v ložnici?" Úžas mě nepřechází. Větrací aktivity a podobné civilizační zvyklosti napadají opravdu jenom mě.

"Proč?" Už jsem rozžasnutá do téměř extatična z toho, co slyším.

"Umřela Hermiška a když jsem přišel domů, bylo to tam dost cítit. Pak už jsem jenom hledal, kdo zemřel."

Probuzení do reality…