Potvora chlupatá

"Kojote, představ si, co Eliška zase udělala. A posaď se na to, jinak to vůbec nepobereš. Už sedíš?" Říkám mu vzrušeným hlasem s naléhavostí ženě vlastní o tom neposlušném psisku, co máme doma.

Plížící Elišku se sklopenýma ušiskama vykážu z kuchyně: "Ostudo!"

"Tak povídej…" zní od Kojota s nádechem smíchu, protože můj expresionismus už zná.

 

"Víš, jak Eliška občas dělá, že umírá? A pláče, když přijdeme domů, jako kdyby měla nejméně zlomenou nožičku? Tak dneska zase. Přijdu domů, Eliška pofňukává, vůbec nejde vítat, tváří se, že je něco strašně špatně. Hledám kde je nějaká ostuda a nemůžu na nic přijít. Tak ji prohlédnu, prohmatám, zdali jí nic není, konejším a tak. Furt se tváří jak pes před vejpraskem. No a co myslíš? Nic."

"?" Na to Kojot, jak jen to psychoterapeuti umí.

"Pak jdu převléknout… Nejenom, že zase sežrala chleba pro potkany, co jsem sušila na okně, ale ona si ho šla sežrat na postel. Takže ono nestačí, že žere v posteli, kam nesmí, ostuda jedna, ale dokonce jí půlka chleba zapadla do peřin a v posteli je jak nastláno. A to ví, že na ni poslední dobou trpím, že se pořád obávám, zdali jí něco není, když tak zoufale pláče při našem návratu domů. Přitom si jenom zvykla sežrat všechen dostupný chleba a chodí přes den chrápat do postele. Přitom to považuje za téměř smrtelný psí hřích, asi…"

"Ostudo jedna!" Zařve se smíchem na Elišku Kojot.

Výchova musí bejt…

5 thoughts on “Potvora chlupatá”

Komentáře nejsou povoleny.