Gargantua a středověká rozkoš vytírání housetem

Kdo by si to byl pomyslel – hranice perverzity se prý neustále posunují, v životě je dnes myslitelné skoro všechno, na co si jedinec ukáže, ale některé myšlenky jsou dodnes nepřekonané.

Poslyšte úryvek příběhu středověké satirické klasiky, o které se opírají školské osnovy, zcela bez zábran. Dokonce jsem narazila na Gargantuu v tlusté knize Román jako dialog od Michaila Michajloviče Bachtina, takže v přehršli Suprů, Blesků, Hromů (pro pamětníky) a dalších zpráv o úpadku světa, jsem jen koukala.

"Příkladem takových překvapivých kontextů může sloužit téma "vytírání". Malý Gargantua pronáší řeč o nejrůznějších na vlastní kůži vyzkoušených způsobech vytírání a o nejznamenitějším prostředku, jež vynašel. V rozvíjené groteskní řadě figurují coby vytíradla: sametová maska jedné slečny, šátek na krk, uši od atlasového čepce, pážecí čapka, kočka březňačka (jejíž drápy mu rozdrápaly řiť), matčiny rukavičky, libě páchnoucí po smrďavce, šalvěj, fenykl, kopr, majoránka, kapusta, cvikla, locika, špenátové listy (řada jídla), růže, kopřiva, ložní přikrývky, záclony, ubrousky, seno, sláma, vlna, poduška, trepky, brašna, košík, čepice. Nejznamenitějším prostředkem se však ukázalo být house, obrostlé hebkým prachem: "Neboť pocítíte na díře báječnou rozkoš způsobenou jednak hebkostí prachu, jednak příjemným teplem housete, jež se snadno přenese na konečník a ostatní střeva, až stoupne k samému srdci a mozku." (Kn. první, kap. XIII.) Dále pak, odvolávaje se na mínění mistra Jana Skotského, Gargantua tvrdí, že blaženost héroů a polobohů, žijících na polích elysejských, tkví právě v tom, že se vytírají housetem."

Housata

Tak to prý žijeme ve zvrhlé době. My… Občané dvacátého prvního století.

NE!

My ničíme lesy.

Ekologové zvednou prst!

Ničíme lesy tím, že používáme toaleťáky. Některé toaleťáky jsou dokonce napůl dřevěné a s třískami, třeba v Rumunsku. I tam chrání hebká malá zvířátka, byť neuměle. Patří tedy do EU, ne?

Pokrok, do zadku bod-krok-co-krok.

Ale my – chráníme zvířata. Chráníme housata, kočky a špenáty včetně pážecích čapek a matčiných rukaviček. Jak jsme dobří, že… Nezdá se vám?

Bohové prý používají housat… Bože… Každému dle jeho potřeb. Jak se bohové mění dle mínění lidí. Zajímalo by mě, jak si dneska běžný člověk představuje štěstí svých bohů či boha. Závisí také na tak zásadní věci, jako je prachové house při ruce? Modlitby jsou přeci pořád stejně účinné, ať je vyšší síla naladěná jakkoli. Že by obět v podobě hebkých housat už nebyla třeba a i bohové pokročili a zcivilizovali se?

V takovém středověku to zjevně nebyla žádná sranda. Prostě jste si chytli nejbližší house a… Že byla větší nemocnost a úmrtnost? Ne, že by to dneska bylo oproti středověku lepší s počtem nemocí a tak celkově kolem dokola. Lékařství a farmacie je dost velký byznys. Julínek by mohl povídat. Myslím, radikální změna oproti středověku se dá vyjádřit jen a pouze menším počtem posraných housat. Doufám… Alespoň malý pokrok bychom mohli mít.

Nicméně pořád zůstává běžný život. V běžném životě kolem takové knihy, nabádající k takovým věcem, chodím každý den. S úctou ji každý týden oprašuji… Vždyť je to klasika… Teď jediné, co vidím, je znectěné house a uši od atlasového čepce. Prasák to je, ten Gargantua.

Klíčí mi však v hlavě myšlenka… Copak housata… Ale teploučcí a heboučcí malí potkánci…

Fauna

Snad nepřijdou do módy k vytírání, když už se chovají na mazlíky místo toho, aby spořádaně umírali za uměle vyvolaných utrpení a smrtelných nemocí v laboratořích zdravotních výzkumů, kde se na nějakou tu bolest nehledí, jde přece o pokrok.

V dnešní době už člověk nikdy neví, kam až půjde retrostyl.

Dnešní doba se přeci neštítí ničeho…

10 thoughts on “Gargantua a středověká rozkoš vytírání housetem

  1. Copa doba,ta za nic nemůže. I personifikovaná je dobrá akurát k tomu, abychom si s ní vytřeli…😛

  2. Lucy, rosteš do geniality. Zvládat školu, domácnost, zvířectvo a ještě psát takový články! Kam se hrabe naše Božka Němcová a nebo taková George Sandová. Vydej knížku a bude to bestseller. Nepochybně! PS: a teď si jdu sehnat house, k večeří jsem měl kilo melounu a zapil jsem ho litrem studeného mléka

  3. „Navštívil jsem dvě města, jedno oplývalo krásnými stavbami, lidé měli všeho dostatek, nikoho netrápily starosti o budoucnost. Poté jsem navštívil město, zničené bombardováním, kde uprostřed trosek žebrali zmrzačení lidé. Přesto jsem v něm cítil záchvěv naděje, v onom prvním jsem však necítil nic než lhostejnost. Pro naději tu nebylo místa, neboť budoucnost už je přece tady. Už nikdy se nemůže zlepšit.“(Graham Greene)

Komentáře nejsou povoleny.