S Boží pomocí

Sedíte u stolu, před sebou kafe či sklenku něčeho ostřejšího a probíráte v duchu budoucnost, běžné lidské provozní záležitosti. Záležitosti člověka, ty opravdu důležité, nezaberou moc času k přemýšlení. Koneckonců, každý jednou zemře a nezbyde po něm nic a nakonec je vám veškerá hmota jedno.

S Boží pomocí to zvládneme…

Až mě to zarazilo. Boží pomoc? Bůh tamté strany, bohové mojí strany, všichni mají bohy. Problém je v tom, že mluvíme o síle entit, které jsou svým způsobem "zhmotněné". Mají sílu, mají názor, mají své věřící, z kterých čerpají sílu. Bohové, kteří nemají sílu, nemá smysl vzývat – tak to je dodnes, i když z větší části neuvědomovaně. Umí tvůj bůh tohle? Neumí? Přidej se k nám. Bůh, který však sílu má, je bůh, který má zas názor a postoj. Má něco rád a něco mu nevoní. Věřící či praktikující je velmi jasně usměrněn ve svém životě a za to může říci: "S Boží pomocí to zvládneme."

Obchod…

Vrátím se však opět o kousek zpět a také ke svému článku o dvojí volbě – mám za to, že to pravé boží cosi je jednota, že nemá názor či postoj, že tam prostě na tom, jestli žít budeme či nebudeme, jestli budeme mít na chleba či budeme o hladu a pod mostem, nezáleží. Máš to, člověče, za jedny peníze. Budeš smutný či veselý? Na tom nezáleží, záleží na tom přesně tak moc, jako na vesmíru. Projdi si čím si projdi, jednou dojdeš tomu, čemu dojít máš, jako každá bytost.

Mám prostě pocit, že té nejvyšší jednotě je to prostě jedno. To jenom my uzavíráme smlouvy svou vírou v něco personifikovaného, tak či onak podpořeného nějakými událostmi, vzory v realitě. A to něco nám pak pomáhá, čili rozhodně ne bůh, jaký je vysledován v nicotě, kde není nic, než jednota. Kde nejsou emoce. Kde není láska ani nenávist. Kde není nic lidského, malého, nicotného a nízkého. Kde nejsou přání. Otázka "život" má přesně tak velkou cenu, jako odpověď "smrt" a obráceně.

Abych však neházela nejvyšší flintu plánů do žita – takže: "S Boží pomocí to zvládneme?"

Nakolik posuneme realitu díky svým bohům tak, aby se nám líbila? Čí bohové jsou silnější? My nebo oni?

Kdo zvítězí?

S boží pomocí…

Jak relativní pojem z hlediska vesmíru.

22 komentářů u „S Boží pomocí“

  1. Ač hraniční případ zpochybňující bohyzastávám tentýž názor 🙂 Někdy však i přes nápor vlastní pomoci Bůh nepomůže a pak…S Boží pomocí se pomáhá někomu jinému.

  2. ttohle je, Lucy, děsně filosofické…… když se rozhodnu ukončit trápení mýho věrnýho pejska injekcí u veterináře… přišel jsem na tohle řešení já, a nebo mi ho vnukl Bůh?

  3. a ještě spot 3 doplníma můžeš to rozebrat jak pohledu pejska, tak mne, a když budeš mít odvahu, nevynechej ani Boha :o)

  4. EutanasieVíš, inko,ohledně eutanasie – také jsem si už užila svoje, o čemž jsem tu občas napsala:http://www.lucienne.cz…ci-ne-.phphttp://lucienne.cz…em-a-smrti.phpOsobně se řídím tím, že není-li možné utrpení zmírnit, je nutné se řídit srdcem a nenechat zvíře trápit. Ovšem měřítkem není náš subjektivní pocit, že už zvíře vypadá hrozně a my se už na to nemůžeme dívat… Na to pozor. Pokud má zvíře chuť žít, jí, pije, tulí se a projevuje lásku k životu a k okolí, tak se mu nemá život brát. Domnívám se, že pouze apatie k životu a trvající nezmírnitelná bolest či nemohoucnost už objektivním hlediskem jsou. Než k tomu ale dojde, může dojít u pečujícího až k překročení hranice snesitelnosti pohledu na žití zvířete. Zažila jsem to.Rozhodnout se stejně musíš sám. Zkus se však na to rozhodnutí podívat tak, že ho v duchu oddálíš ještě o týden. Změní se na Tvém pohledu něco? Změní se něco v tom, když si za týden řekneš:“Před týdnem jsem dal pejska utratit, měl jsem? Otálel jsem příliš či jsem mu měl nechat možnost žít, aby si zemřel až on bude chtít?“ Jaká jsou Tvá hlediska? Řekneš si za týden, žes to už měl udělat dávno, aby se netrápil? Řekneš si za týden, žes ho měl nechat žít? To rozhoduje. Ty s tím rozhodnutím budeš muset žít, proto to musíš opravdu dobře zvážit a nehledět na sebe, ale na něj. Na jeho chuť či nechuť k životu, na jeho bolest… Protože to je rozhodnutí o něm.

  5. Lucy,napsalas to hezky, ale stejně si i po týdnu připadám jak hajzlík, když si vzpomenu, jak se usadil do auta na přední sedadlo a myslel si, že jedem na jeden z mnoha výletů. Možná jsem mu měl říct, že ne. A úplně nejhorší je, že krátce předtím mi spokojeně usnul stočený v mých nohách. Za hodinu už nebyl. Za další dvě jsem ho nesl lesem ve svý náruči, kopal hrobeček, a než jsem do něj kamaráda uložil, vystlal jsem mu ho bílejma drobnejma kvítkama.Díval se na mne a všude bylo děsný ticho, přes křik ptáků. Cesta zpátky do Brna byla děs. Už žádný zvířátko, nikdy. Za jeho věrnost moje zrada; takovej mám pocit. PS: slyšel jsem, že pejsci to maj tak, že neprojevují bolest. Že kdyby to udělali, že by se tím vyřadili ze smečky. Takže i když trpí, do poslední chvíle na sobě nedávají nic znát. Myslíž, že je to pravda?

  6. inko, každej trpíme nějak. Vždycky je to vidět, když víš, kam se máš koukat. Ad postup – přece nejdeš svýho pejska stresovat a dělat mu to horší, když mu to jdeš ulehčit. Myslím, že smrt z „milosti“, kvůli ukončení utrpení, má vždycky smysl a ospravedlnění. Můžu se mýlit, ale já to tak cítím. I proto existuje institut eutanasie, protože evidentně nejsem sama. Takže – nejsi padouch. Za jeho věrnost Tvůj soucit, Tvá rána z milosti. V dobrém vztahu očekávám, že se jeden nebude nečinně dívat na druhého utrpení – i u člověka a i u zvířete. Nezlob se na sebe – to je poststresová reakce. Kdybys nebyl pevně přesvědčený o tom, co děláš, neudělal bys to. Žít se musí dál a nejlepší, co pro to můžeš udělat je být kamarádem jinému zvířátku – je jich tolik opuštěných, kteří by dali celý svůj život za dobrého kamaráda, se kterým stráví léta.

  7. zapomněl jsem to nejdůležitější, Lucy; poděkovat ! Takže děkuju ti.. že mi – přes svý mládí – pomáháš uvědomovat si věci, který si buď nechci přiznat, a nebo jsem o nich přemýšlel jinak..

  8. Tak jděte do útulku spolu… Nechej ji, aby se zamilovala a pak do toho šlápněte 🙂 Uvidíš sám. Třeba už na to prostě nebudete mít nervy a třeba jo. Kdo ví… Jo, mládí… Zapomněla jsem, že i Lucienne přes třicet je mladá 🙂 Už jsem si myslela, že umírám a stárnu každým dnem, elasticita mé kůže se ztrácí, vrásčím a večer ze mě zbyde jenom pár kostí a kus špeku 🙂 A ono ne! Inka mě vidí mladou 🙂 Prosím Tě, říkej mi to častěji, ano? Ať na to nezapomínám :)))))))))

  9. zvážíme to…To víš, a budu mít svůj konec zajištěnej několika lidmi najednou a nebude se jednat zrovna o euthanázii :o))) 30 přece není moc, ale ty ji máš ještě daleko před sebou :o) Teda když jsme u těch lichotek, tak ještě jednu, ale ona to vlastně ani tak lichotka není, spíš skutečnost, kterou potvrdí každej kdo tě čte – máš od Boha dar ke psaní… měla bys zkusit psát knížky, a nebo … pozor.. český televizní seriály.. a budeš v balíku :o)

  10. souhlasím s tebou, Lucy.. Uzavíráme s Bohem smlouvy a Nejvyšší Jednotě je to jedno… nechová se vůči nám jinak, než co říká teorie pravděpodobnosti: naše přání se plní padesát na padesát, červená nebo černá, sudá – lichá, malá – vysoká, nic víc. Kdyby to bylo jinak, mohl bych doufat, že něco je.. pokud.. ovšem.. si Nejvyšší Jednota neřekla, že do běhu věcí nebude vůbec zasahovat– to by bylo jiná! :o)

  11. počkej.. počkej… nejde o úvahu, jenom jsem nechtěl, aby poslední komentář se zastavil na čísle 13, i když nejsem pověrčivej, a v Nejvyšší Jednotu moc nevěřím :o)))

  12. no vidíš… taková intelikentní holka, a vůbec ji to nenapadlo :o))))) víš, jakou mám z toho radost???

Komentáře nejsou povoleny.