Gellner – Podmínky svobody: občanská společnost a její rivalové

Gellner se zaměřil na téma občanské společnosti, respektive toho, co vyplní prázdný prostor po pádu komunismu v bývalém Sovětském svazu a východní Evropě. Ukazuje, že pochopením rozdílu v pojímání občanské společnosti v komunismu a západním liberalismu pochopíme také svou svobodu, která nepřichází automaticky – musíme se k ní dobrat ne slepým papouškováním „vyvažovadel" státu, ale vnímáním souvislostí a individuálních svobod jednotlivce tak, jak je v moderní společnosti autonomie jednotlivce a jeho svoboda chápána.

Gellner je představitelem generalistického pohledu na občanskou společnost, kterou vnímá jako „bolestnou prázdnotu", kterou pociťuje společnost v dobách jejího nedostatku, díky centralizaci všech aspektů života do jediné politicko-ekonomicko-ideologické hierarchie, která nahrazovala vše, od náboženství přes zájmové skupiny až po vědu. Nedílnou součástí jeho generalistického pohledu je trh jako část občanské společnosti a defakto občanskou společnost vnímá jako konkurenci k demokracii, protože „"Občanská společnost" je pravděpodobně lepším, mnohem barvitějším výrazem než „demokracie", protože zdůrazňuje dané institucionální podmínky a nezbytný společenský kontext." I proto je dobré si všímat nejenom jak se jmenuje soubor institucí, který si říká demokracie vytvářející cestu občanské společnosti, ale také faktu, zdali má „ducha občanské společnosti". Bezduchost zavedených cest má sklony vrátit se zpátky odkud přišla, jednoduše ze zvyku.

Ohledně znovuoprášeného pojmu občanská společnost nás vede od popisu vnímání a uplatňování moci perverzně mučednicky smíchané s krví nutných obětí režimu v socialismu a komunismu až po vniknutí do Fustelova „antického města", kde je nesvoboda namíchána v koktejlu náboženské báze Církve, do které se pasovalo antické město a které tudíž vykonávalo všemocnou a absolutní vládu nad svými členy.

Gellner také srovnává s člověkem tradičních společností a různých subkomunit, které se vyvíjely nezávisle na centrálním tyranovi a ukazuje na sociální antropologii, která právě odkrytím funkčních schémat různých společností nám může tolik dát při chápání moderní společnosti občanské, která není svázána rituály vynucujícími disciplínu společnosti a příbuzenskými sítěmi, jež rituály oplétají, ale ani nemá centralizované autoritářství. Gellner rozplétá sítě pojmu občanská společnost charakterizováním celé rozmanitosti jejích historických protikladů, protože černobílé vidění „bipolární opozice pluralismu a monocentrismu" nevede k uspokojivému závěru a také tím se vyrovnává s pošlapáním pojmu občanská společnost marxismem, který prohlásil občanskou společnost za podvod páchaný na lidech, nadbytečnost, deformaci, která musí být odstraněna ve jménu ideálu.

Nepřítomnost občanské společnosti, jíž se dotýká, je ukázána také geograficky – společnosti na břehu severního Atlantiku a východní Evropa mají oproti muslimskému světu výhodu – chtějí silně občanskou společnost, zatímco muslimský svět funguje jako „všeobecné společenství založené na společné víře a prosazuje společný zákon", je v něm minimum individualismu a intelektuálního pluralismu oproti funkčním vztahovým sítím – není zde o občanskou společnost zájem.

Ačkoli společnosti „žily navyklým způsobem v systémech donucování a pověry a obecně přijímaly tento stav jako daný", některé z nich „se posunuly k určitému stupni intelektuální svobody a opravdovému poznávání přírody, zbohatly a staly se dokonce vojensky výkonnější, než společnosti založené na praktikování starých válečnických hodnot".

Lidstvo se po celou dobu své existence snaží sjednotit v řádu, v jakýchkoli řádech a systémech, které si vymyslí či vycítí. Hledá lék na svou rozpolcenost a možná teď našlo pojetí občanské společnosti jako společnosti, která bude atomizovaného jednotlivce držet v soukolí, konečně lidštějším a svobodnějším. Avšak „vlažná forma víry naplněné alternativou k formě vnitřně vlažné občanské společnosti", končí právě v ideokracii, nemilosrdné a centralizované. Unést svobodu a hlavně podmínky své svobody není vůbec jednoduché. Bolestnou prázdnotu tedy Gellner vyplnil optimistickým plnidlem – vnímá občanskou společnost jako cosi, co jsme náhle objevili, zmocnili se toho a ceníme si toho. A já si myslím, že ocenění se odráží ve výbojích do dalších společností…

A tak se různé formy společností přelévaly a měnily formu, proto mohlo dojít ke zkušenosti, kdy „každá prohra režimu přináší lepší způsob chápání společnosti a jejich základních obecných možností." Gellner dále odkazuje na chápání historicismu Karla Poppera a jeho dílo Otevřená společnost a její nepřátelé, a to nejenom podtitulem této knihy. Domnívá se, že „částečnému historicismu se vyhnout nemůžeme a občanská společnost může a nemusí být jedinečným společenským důsledkem toho typu vědecko-průmyslového způsobu života, ke kterému je lidstvo připoutáno bez možnosti úniku; každopádně je s ní však zřejmě určitý počet jejích viditelných a známých alternativ neslučitelný." Občanská společnost je tudíž částečně historicky ospravedlnitelná, protože je spjatá s „naším historickým osudem".

Gellner není relativista – „existence pravdy mu připadá jako nejdůležitější jednotlivý fakt lidské existence a jeden ze základů občanské společnosti. … Přesto však, vychvalování něčeho napříč kulturních hranic se mu zdá ve většině případů poněkud bezesmyslné cvičení. … Díky volbě občanské společnosti jsme vlastně udělali volbu řádu, kde je absolutizace hodnot zakázaná a … my nemůžeme osvobodit naši volbu od zatížení libovůlí. … Povaha našich hodnot nám brání ve stanovení jejich platnosti a my se s tím musíme naučit žít. … Neviňte doručitele zprávy za její obsah."

Gellner, Ernest. 1997. Podmínky svobody: občanská společnost a její rivalové. Brno: Doplněk.