G.W.F. Hegel – Základy filosofie práva – Občanská společnost

Občanská společnost se zakládá na dvou principech – jedinec jako celek svých vlastních potřeb a směs přirozené nutnosti a libovůle, zvláštnosti, jako první princip, a vztahu k jiné takové osobě, která je zároveň zprostředkovaná formou obecnosti, aby mohla být vnímána jako zvláštnost, tedy druhému principu.

Občanská společnost obsahuje tři momenty. Prvním momentem je systém potřeb založený na zprostředkování potřeby a uspokojování jednotlivce jeho prací a prací a uspokojováním potřeb všech ostatních, přičemž se zde uplatňuje rozvažování, jako otázka vůle, vlastnictví a uznání druhého a jeho potřeb, přičemž práce je partikularizovaným prostředkem zprostředkování, odlišuje barbara od vzdělaného člověka a jako jeden z prostředků vytváří součást zvláštního systému potřeb, které se rozlišují v obecných masách a tudíž dávají vzniknout stavům. Stavy rozlišujeme na a) stav substanciální, kterému náleží půda, jež je opatřením do budoucnosti a je vázána na jednotlivá přírodní období, přičemž substanciální myšlení spočívá v bezprostřední mravnosti spočívající v rodinných vztazích a důvěře. B) stav živnosti, který vychází z prostředků subsistence a představuje práci a reflexi, rozlišujeme tři stavy živnosti: stav řemesla (masa práce), stav průmyslu (všeobecnější poptávka), stav obchodu (peněžní hodnota) a obecný stav obecných zájmů všeobecných poměrů, což uspokojuje soukromý zájem.

Druhým momentem je obecno svobody prostřednictvím právního systému, kdy jeho právo i povinnost je užívat soudu. Hegel bere i právo jako zvláštnost a obecnost zároveň, tudíž pojem občanské společnosti musíme nejprve rozšířit do obecna se subjektivní zvláštností a dodat tak pojmu abstraktního práva, z jehož relativního sjednocení určíme policii a korporaci jako opatření proti nahodilosti v systémech zároveň se zprostředkováním něčeho společného jejich prostřednictvím. Díky soudu se tedy napravují poškození vlastnictví a osobnosti, právo je skutečné ve zvláštnosti a překonává rozporné náhodnosti, aby bylo dosaženo nerušené bezpečnosti osoby a vlastnictví při zabezpečení subsistence ve všech čtyřech stavech a zároveň zvláštního blaha práva díky jeho sjednocení v obecnosti i zvláštnosti, tudíž považování i uskutečnění.

Zajišťující moc obecna je omezena nahodilostí a vnějším pořádkem, přičemž obecné záležitosti a obecně užitečné podniky, kde se setkává opatřování a výměna prostředků pro nerušené uspokojování žití ve společném zájmu a zároveň pro jednoho každého všech věcí, vyžadují dohled a péči veřejné moci, která má, kromě jiného dohlížet i na veřejné statky a veřejnou práci, aby neohrožovala nečinností veřejné blaho.

Hegel chápe obecnou rodinu jako podřazenou občanské společnosti, která má právo dohlížet a působit na výchovu proti libovůli rodičů a ke které je občan připoután povinnostmi a ke které klade nároky, protože občanská společnost dělá z rodin jednotlivce a tudíž subsistence rodiny je pouze základem v zaopatření jedince, přičemž má právo donutit jednotlivce, aby se staral o svou subsistenci a zároveň individua živit a uskutečňovat místo nich účel společnosti i účel jejich, ničí -li jistotu subsistence své i své rodiny. V chudobě je pohled na nouzi subjektivní a proto vyžaduje také subjektivní pomoc, jak pokud jde o zvláštní okolnosti, tak o mysl a lásku, objektivní je však moralita.

Občanská společnost díky růstu obyvatelstva a průmyslu a tím zdvojené obecnosti dochází k hromadění bohatství, které ovšem vyčleňuje a omezuje zvláštní práci a tím závislost a bídu třídy vázané na tuto práci a tím ji omezuje z obecného užitku občanské společnosti. Chátra je vázaná na negativní smýšlení, ne na nejnižší způsob subsistence, přičemž společnost při přemíře bohatství není dost bohatá, aby zabránila vzniku chátry.

Pro rodinu je důležitá půda, pro průmysl moře, řeky jsou přirozenými hranicemi vzdělanosti a úrovně národa, který řekami spěje k moři a pěstuje loděplavbu a díky kolonizaci nalézá novou půdu pro občanskou společnost.

Korporace vychází ze stavu řemesla a ze zvláštnosti, jež společně vytváří sdružení, přičemž sobecký účel je současně obecný a člen občanské společnosti je podle své zvláštní dovednosti členem korporace, jejíž obecný účel je tak zcela konkrétní a díky svým vnitřním podmínkám má schopnost být druhá rodina. Člen korporace požívá privilegií z důvodu členství v korporaci, má stavovskou čest, tedy má tzv. přirozené právo omezené jen korporací samou. Rodina a korporace tvoří v občanské společnosti mravní kořen státu, protože občanská společnost přechází v obecném účelu ve stát.

Stát tudíž musí být nadřazen občanské společnosti, z něj vychází rodina a z rodiny občanská společnost, to je vědeckým důkazem pojmu státu. Idea státu se rozdvojuje do rodiny a občanské společnosti, přičemž ve vývoji občanské společnosti získává mravní substance svou nekonečnou formu, která v sobě obsahuje moment nekonečného rozlišení až k pro-sebe-jsoucímu bytí v sobě sebevědomí a moment formy obecnosti, jež je ve vzdělání, formy myšlenky, jejímž prostřednictvím si je duch v zákonech a institucích, ve své myšlené vůli, objektivní a skutečný jakožto organická totalita.

G.W.F. Hegel. 1992. Základy filosofie práva. Praha: Academia. Výběr.