Sapere aude aneb nesnesitelná tíha novodobého bytí

Ve 20. století naše civilizace prošla sérií pokoření místo toho, aby se vyvíjela k neustálému pokroku a lidského sebeuskutečnění. Konzervativní kritici hledají příčiny katastrof v samotné struktuře společnosti a obviňují moderní směry ze ztráty pevné půdy konzervatismu pod nohama a tím vylákání lidí na tenký led autonomie, což způsobuje, že atomizované masy propadají diktátorům řešícím problémy přetnutím „gordického uzlu".

Civilizace se soustředila na ovládání přírody vně člověka a zanedbala ovládání přírody v člověku, kde používala represi. Proto se člověk vypuštěný do světa autonomie potýká s Havlovým „post-vězeňským syndromem" a obrazem starých pout, protože je tak pohodlné být nesvéprávný (Kant). Sapere aude – odvažuj se myslet a jednat ve vlastní režii. To však člověka přetěžuje, protože na to není zvyklý a on břemeno přenáší na různé regulující a pečující instituce a inkvizitory.

Manažeři veřejného mínění tvrdí, že tajemství veřejného úspěchu tkví v tom, jak lidem vsugerovat trojí: a) kdo je nahoře a kdo dole (vůdce smečky versus „underdog"), b) kdo je uvnitř a kdo venku (my versus oni), c) co je světlé a co je tmavé (úctyhodné versus opovrženíhodné). Rituály soudržnosti a vytváření nepřítele masy sdružuje.

Ďábel je hrozba i pokušení. Inkvizitoři v patnáctém století oslovují nejistotu lidí a touhu vybít se na těch, co jsou na tom ještě hůř než oni. Kochání mučením a kult mučedníků spojený s divadlem hrůzy je součástí skupinové dynamiky ovládající přihlížející. Ochota věřit v nebezpečnost trestaných škůdců, kacířů a ostatních ocejchovaných je jen jednou stránkou věci, druhou je účast na rituálu s funkcí utěšovat vlastní strach a utvrzovat kolektivní totožnost. Tři faktory dvousetletého pomatení myslí: intenzivní pronásledování začíná v oblastech sociálního a duchovního napětí a každá ze stran konsoliduje své teritorium i nejdrastičtějšími prostředky, druhý činitel je řešení sousedských sporů denunciací a třetí činitel kontraproduktivní zjišťování skutkové podstaty. Žalobci většinou normální lidé bez úchylek, obžalovaní chudí bez majetku. Podobná diabolizace z období pozdního středověku proti židům, kdy nepřicházelo království boží kvůli zatvrzelosti Kristových vrahů – cesta pánu ohněm a mečem. Podstatné je nepokoj, strach a hněv hledající viníka, úsilí o obrácení na pravou víru se mění v exorcismus, vymítání ďáblů.

Individualismus je náročný, všichni rozumíme jen výsečím nepřehledné reality a spoléháme na odborníky v jiných výsečích. Nefunguje-li tato souhra, šíří se nedůvěra, která může vyústit v krizové vědomí, v masově psychologicky podmíněný strach, v agresivní hledání viníků. Obětní beránek je součástí syndromu zvaného ztráta reality. Znejistění lidé své nevyřešené problémy ventilují nenávistnými projekcemi a rituály, v nichž „já" zaniká v „my". Vzniká bludný kruh sebepotvrzující praxe: čarodějnice existují, protože jich už miliony upálili. Proto jsme odkázáni na víru, že se dokážeme rozumně domluvit a orientovat se, najít řešení pro své problémy. Mezi námi a lidmi v minulosti není rozdílu.

Loewenstein, Bedřich W.. 1997. My a ti druzí, dějiny, psychologie, antropologie. Brno: Doplněk.