Intelektuálové a totalitní pokušení

Slovo intelektuál je původně francouzské s negativní konotací. Intelektuál káže, zatímco moderní je čin – vzniká antiintelektualismus intelektuálů: nedostatečná zapojenost do činu je intelektuálova vina, kterou musí odčinit.

 

Kritéria pojmu intelektuál: nezávislost na byrokratických či církevně-teologických příkazech, relativní materiální zajištění – takových intelektuálů málo, Max Weber je nazval proletaroidním intelektualismem – stojí mimo sociální hierarchii a není vázán konvencemi. Reflexe – schopnost vidět souvislosti a problematizovat je, otázky po smyslu, intelektuál nedůvěřuje sám sobě, je schopen zproblematizovat i sám sebe, používá věcnou logiku. Diskurzní vědění se širokým rozhledem kontra speciální vědění, přičemž diskurzní je intelektuální.

 

Lesk a bída

Stát a národ není tak, jak je, jednou provždy – budoucnost je nejistá. Intelektuál 20. století prolamuje omezený prostor profese, původu a specifických zájmů jménem obecných hodnot: „svědomí", „vědy", „pravdy", „civilizace" a „lidských práv". Místo ústupu z veřejné angažovanosti starověkého filosofa se staví do pozice nazíravého teoretika a věří ve veřejně působící rozum. Ač se „intelektuál" stává politickým dráždidlem, osmyslovatelem nesmyslu, přichází odmítnutí politizujícího intelektuála. První světová válka díky hyperidentifikaci intelektuálů s vlastní stranou a vytvářením nenávistných paskvilů na protivníka dokonala naprosté podrobení jednotlivého ducha a svědomí závazným národním kódům nacionalismu. Tradiční duchavědy nabízely spásu a doufaly, že díky prožitku války ožije v lidech jejich škála hodnot, zároveň lidé víc než kdy dříve touží po moci a věří v moc. Otázka po pravdě se stává otázkou moci.

Zrada vzdělanců

Německá porážka podpořila negativní postoj k intelektuálům, inteligence prohrála svou vůdčí roli v národě, tudíž byla v beznadějné situaci proti marxisticky vedeným nevzdělaným masám. Silný stát, který odolává liberálním pokušením a nepřenechává mimostátním živlům prostředky ovlivňování mas, obstojí v současných zkouškách (Schmidt). Fascinace fašistického hnutí pocházela z jakési nenávisti intelektuálů vůči sobě samým, z hluboké nedůvěry vůči „debatující třídě" a toužila po jednoznačnosti a sevřenosti. Levicoví intelektuálové měli stejnou základnu – opájeli se utopií, kde chtěli jedinou absolutní pravdu místo mnoha relativních. Nedůvěřivý tón vůči intelektuálům byl ve skutečnosti vůči nespolehlivosti všeho, co se vymykalo naprosté kontrole popřípadě chápavosti komunistické strany. Tím, že dokázali historickou podmíněnost rodiny, okusili opojného kouzla osvobození od zrezivělých okovů – strana nahradila rodinu, školu, církev i kasárna. Pak přišlo probuzení a díky dychtivosti víry být znovu v centru společnosti intelektuálové na skutečnost nahlíželi brýlemi mámení. Výsledkem bylo to, že realita se ideologům nepoddala, nýbrž ztratila. Místo organizování života podle schopnosti orientovat se podle obsahů nastoupily rituál, vyznání vin a exorcismus. Opioman má odpor k odvykací léčbě stejně jako obžalovaní ve stínu šibenic dávali za pravdu svým mučitelům – bylo zatěžko rozejít se s náhražkovou církví.

Možnost a hranice intelektuálů

Intelektuál je nenahraditelný pro podnětnou pohoršlivost, kterou narušuje sebespokojenou rutinu, strach či rezignaci svého okolí. Politická moc vždy rozhodujícím způsobem determinuje intelektuála, jeho možnosti ba i existenci. Autentický intelektuál má svou mateřskou půdu v liberální občanské společnosti, kde je konflikt umožněn, autoritativní režimy, které zmonopolizovaly určitou část politického rozhodování, vidí pod touto rovinou cosi, co není pravda, ale co je nutné a co neuvádí v pochybnost mocenské struktury, přičemž těžiště tkví v odbornosti, která nesmí být překročena, aby nenastal konflikt. Totalitní režimy vyžadují i od autonomních sfér oddanost, takže účastníci hry tvářící se jako intelektuálové přestali jako intelektuálové fungovat a stali se „užitečnými idioty". Se změnou totalitního režimu na autoritativní přichází jiná pravidla pro fungování inteligence, která se rozpomíná a pod vlastní sférou moci se mohou dotyční proměnit v autentické intelektuály a soupeřit s mocí o osmyslňovací monopol. Avšak zhroucení totalitní moci nevycházelo především od intelektuálů. Jiný tmel autentična byl právě víra náboženská nebo politická, ne duch. Dnes však není konec intelektuálů ani když se zdiskreditovali jak levicoví, tak pravicoví intelektuálové. Jejich úkol je připamatovat našim současníkům obecně platné hodnoty, širší souvislosti přesahující bezprostřední účelnost.

Loewenstein, Bedřich W.. 1997. My a ti druzí, dějiny, psychologie, antropologie. Brno: Doplněk.

1 komentář u „Intelektuálové a totalitní pokušení“

  1. Zrovna si o tom čtu u Grahama Greenea – zrnko písku v soukolí mašinérie a „γνῶθι σεαυτόν“ (kterýžto odkaz, dán do Wiki, vyhodí jako první výsledek episodu seriálu Terminátor).Udělal jsem zajímavý překlep: „mašínerie“…

Komentáře nejsou povoleny.