Občanská společnost a stát v dějinách evropského politického myšlení

Jednotlivec žijící ve státě, ať sebevíce demokratickém, se občas zamyslí nad tím, zda za své respektování zákonů dané země dostává dostatečné zajištění svých zájmů a zájmů jiných lidí či společnosti. Využívá veřejných statků a ochrany a zároveň pociťuje touhu, aby se stát nevměšoval do záležitostí, do kterých mu nic není. Vymezení hranice mezi občanem a státem a občany navzájem je předmětem debaty.

Stát je běžný termín, Weber ho definuje jako organizovanou sociální skupinu, která disponuje tzv. monopolem na legitimní násilí a to vykonává nad určitým územím a to v souladu se zákonem, který přijali poslanci jako volení zástupci všech občanů. Potrestání pachatele a zjednání nápravy je na státních institucích, typickým projevem neschopnosti státu vykonávat monopol na legitimní násilí je tzv. vendetta.

Státní monopol na legitimní násilí neexistoval v době předcházející vznik moderních států (16. – 17. stol.), protože šlechta, církve či samosprávy měly vlastní donucovací prostředky. Moderní stát se zrodil prosazením principu suverenity, tj. nejvyšší moc je v rukou panovníka – centralizace moci.

Přerozdělování, jež pomáhá zrození „sociálního státu" bylo i v minulosti a to díky potřebě vydržování větší armády. Stát není vláda. Vláda je označení pro nejvyšší orgán výkonné neboli exekutivní moci, přičemž v demokratických společnostech je primát moci zákonodárné, protože „veškerá moc pochází z lidu" a „lid" je subjektem vlády v demokracii, takže parlament jakožto zástupce občanů má právo schvalovat závazné zákony.

Moc výkonná, prezident, vláda a administrativní aparát, je podřízena zákonodárné v parlamentních politických systémech také tím, že vláda je závislá na podpoře poslanců a zároveň existuje třetí složka, nezávislé soudnictví, která zodpovídá za to, že zákony jsou náležitě aplikovány a vykládány. Základní rozdělení na třísložkové dělení moci zavedl Montesquieu. V prezidentských politických systémech (USA), je hlavou exekutivy prezident.

Státní správu tvoří nevolení úředníci, často však politici zasahují do byrokratického aparátu a ovlivňují personální složení správy. Vedle státní správy existuje samospráva obcí a krajů jako výraz práva místních společenství na řízení společných záležitostí, dělba pravomocí mezi těmito správami se v optimálním případě řídí principem subsidiarity – každá záležitost se spravuje na co nejnižší úrovni, na níž je možné dosáhnout efektivního výsledku. Ve státní správě jsou také instituce jako armáda, policie nebo veřejnoprávní instituce jako jsou vysoké školy či veřejnoprávní média.

Stát je tedy možno chápat ve třech významech: zúžený – vláda jako exekutiva, rozšířený – zahrnuje i samosprávné a veřejnoprávní instituce a třísložkový – zákonodárná, výkonná a soudní moc.

Myšlenka politické rovnosti v Rousseauově díle O společenské smlouvě předběhla dobu, všichni lidé jakožto občané jsou si rovni, což překlene přirozenou nerovnost – teze o suverenitě lidu. Podle něj má stát pravdu, řídí-li se většinovou vůlí lidu a jednotlivá vůle je chybou jednotlivce. Rousseau otec totalitní demokracie.

Pojem občanské společnosti používají ve smyslu politického společenství koinonia politiké Řekové, stát a občanská společnost byly totožné. Cicero používá societas civilis a stále ve smyslu politického společenství pojem přejímá křesťanská filosofie a teologie.

Locke v Druhém pojednání o vládě uvádí tzv. přirozený stav, kdy jedinci žijí bez státu a nemají jistotu, že budou respektovány jejich nejvzácnější statky – život, zdraví, svoboda a majetek, ač mají mezi sebou vztahy a mají základní práva, která jim nemohou být odňata. Nejistotu a válečný stav řeší dohodou, hypotetickým aktem společenské smlouvy o vytvoření státu, který poskytne bezpečí vztahem svěřenectví (trust). Stát má tudíž služebnou roli právům na život ve společnosti, která je nezávislá na státu. Výsledkem první smlouvy je společnost, výsledkem druhé je stát.

Skotský osvícenec Adam Smith představil v díle Zkoumání o povaze a příčinách bohatství národů (1776) myšlenku principu jednání samoregulujícího systému založeném na ekonomické motivaci, který je nezávislý na státu, tím byl jen krok od myšlenky, že jsou tu dva sociální útvary – stát a společnost. To formuloval skotský osvícenec Adam Ferguson v Eseji o dějinách občanské společnosti (1767), kdy občanská společnost je chápána jako prosperující, civilizovaná a městská společnost, jejímž protikladem je společnost barbarská – stát je jen součástí.

Kanaďan Charles Taylor (1995) rozlišil Locke-proud a Montesquieu-proud v evropském politickém myšlení a domníval se, že dobrá vláda je možná jen je-li rozdělena mezi větší počet nositelů a existují-li tzv. zprostředkující instituce.

G. W. F. Hegel se snaží skloubit L- a M-proud do nového pojetí občanské společnosti, kdy OS stojí mezi státem a rodinou a sestává se z trhu, práva a korporací jako institucí pomáhající odstranit negativní důsledky trhu.

Marx (1850) omezil občanskou společnost na trh a ztotožňuje ji z buržoazní společností. Stát a občanská společnost jsou nástrojem nadvlády třídy kapitalistů a mají zaniknout, z čehož vznikne beztřídní společnost, kde nebude mít rozlišení mezi státem a společností smysl.

V 70. letech 20. století se začíná hovořit o občanské společnosti znovu. Pro politickou opozici komunistických a diktátorských režimů bylo důležité ukázat, že společnost je schopna vyvíjet nátlak na stát a vynutit si reformu – zesílila tzv. nová sociální hnutí a tím se dvě století stará distinkce mezi státem a občanskou společností stala aktuálnější než kdykoli dříve.

Esej do předmětu Teorie občanské společnosti

M. Skovajsa. c2006.„Občanská společnost a stát v dějinách evropského politického myšlení". Učební text pro studenty oboru OS.

6 thoughts on “Občanská společnost a stát v dějinách evropského politického myšlení”

  1. Kruci, to je tak stručné, že to pochopí jen ten, kdo zná originál (nejlépe autor 😉 a s jistými obtížemi člověk, který je trochu v obraze. Ale když je součástí úkolu maximální počet znaků, pak nelze jinak… Jen si říkám, že bys měla čtenářům prozradit, o jakou literární formu tady jde. Už proto, že když to bude hledat nějaký jiný student, vyhledávač zareaguje…Oprav si:Ciceron – správně má být: CiceroaSkotští osvícenec

  2. 2Kojot:Máš pravdu. V zápalu boje o písmenka si člověk řekne, že je to prostě jasné a že na to stejně narazí jen ten, kdo to bude potřebovat stejně jako já – tj. student katedry občanského sektoru. Ostatní to přelítnou jako stručný výcuc, který to také je.

  3. ahoj.sháním nějaký referáty k občanské společnosti. mohla bys mi prosím pomoci? ozvi se, prosím.

  4. Ahoj, myslím, že bych Ti nemohla pomoci. Vše, co jsem ochotná poskytnout veřejně, je na tomto blogu. Varuji Tě však před tvořením plagiátů, protože už všude používají program, který jim srovná práce studentů s těmi, které jsou na netu a já mám dost jednoznačný sloh, takže se to těžko přepisuje do jiného „textu“. Mé texty jsou tu v první řadě pro lepší pochopení daného autora, z kterého vycházím, protože když si něco přečteš pětkrát jinak, už to ulpí. Tož tak. U nás na FHS KOS UK se plagiátorství trestá dost tvrdě. Až budeš pracovat s cizími referáty, měj to na paměti, prosím.

  5. Děkuji moc za varování. U vás na FHS UK jsem studovala dost dlouho.. Za mých dob jsme si tam ale docela pomáhali. Bez vztyčených ukazováčků..Nemám zájem o plagiátorství, jen jsem potřebovala pomoc. To co zveřejňuješ mi pro mé účely bohužel nestačí.

  6. Za varování nemáš zač. Několika mým spolužačkám nevzali referáty právě proto, že to byly kompiláty. Dokonce se teď to samé provalilo na jednu diplomku. Ano, na FHS UK si docela pomáháme. Proto pomáhám tím, že zveřejňuji své referáty. Taky jsem si je mohla nechat pro sebe, jako ostatní mí spolužáci. Ber to v potaz.

Komentáře nejsou povoleny.