Splněné přání, ale trochu jinak

Aneb dej si pozor na to, co si přeješ, nebo se Ti to splní.

Už dlouhou dobu, asi tak pět let, si přeji "zachránit potkánka před hadem či potupnou smrtí". Tak nějak to v té hlavičce mám nastaveno. Původ takového přání je jednoduchý – tenkrát jsem měla doma už potkany tři a narazila jsem na inzerát, ve kterém někdo daruje vymazlené dospělé potkany, snad kvůli alergii. Tenkrát jsem si nedokázala představit stálý počet potkanů víc než tři, tenkrát i to bylo až dost – choďte se třemi potkany na rameni a pak si představte potkanů šest a bude vám to jasné, takže jsem na inzerát nereflektovala a bylo mi to líto. Od té doby mám takový sen, že jednou zachráním svého potkana a vymazlím si ho a bude to moje beruška a takové ty růžové holčičí myšlenky, ze kterých vyloženě vane to sladko, z kterého je mnoha mužům špatně…

Nu a ten okamžik nastal teď.

Kojot se ozval, jestli bychom nemohli mít ještě jednoho potkana, než ho pošleme dál, že u nás asi zůstat nemůže. Je to kluk a my chceme mít holky a chov umenšit, jak postupně potkánci zemřou. Takže – protlačit kluka je v dlouhodobé strategii cíl nesnadný.

Je to malý nalezenec s krutou a vcelku krátkou historií a když si ho nevezmeme, půjde k hadovi, čímž se jeho už tak krátká historie ukončí. Je prý zvyklý na lidskou ruku a hlas, snad nějací studentíci ho měli a pak ho pustili do nějakého muzea, když je odstěhovali za neplacení nájmu. Nálezce si ho nechat nechce a my jsme jeho poslední záchrana. Má trochu špatný ouška, ale nemocný není… Prostě dráma na mé soucitné srdce.

"Jasně," řekla jsem. "A necháme si ho." Bodka, tečka, finíto, jasňačka. Mám svýho potkana, svou PŘÍLEŽITOST! Já taky zachraňuju kdeco. Jenže – chuďátko mláďátko je rebel a pěknej pacholek zdrhací, takže celá historie dostala v půl páté ráno následující den pikantní příchuť a to obrovskou ránou, kdy spadla klec i s potkánkem a Kojot se na mě díval v tu chvíli víc než nevraživě. Chodil s potkánkem v náručí, potkan škytal z leknutí a Kojot ho soucitně hladil zatímco já jsem uklízela tisíce dřevěných válečků nakažených ušním svrabem a všenkami, protože to vše nám s novým přírůstkem přibylo do rodiny. Ošklivé pohledy přestal Kojot vrhat v okamžiku, kdy jsem zjistila, že potkánek prokousal spodkem klece díru, kterou prolezl a následně se záchranná klec převážila a zřítila, takže moje vina za umístění klece a vylekání ubožátka byla zapomenuta.

Teprve následně mi docvaklo, že potkan již dvakrát utekl a dvakrát se chytil svým zachráncům do záchytných sklopných pastí či tak nějak. Prostě – potkan je zdrhátko, který ne že by byl stíhaný špatnými životními zkušenostmi, ale jednoduše si sám nabíhá na sebou nastražené pasti, protože se chová nestandardně. Pak samozřejmě dostává adekvátně drsné zkušenosti.

Jinak taky miluje slunečnicová semínka, buchtu světlou i kakaovou, lososa na smetaně a brambory. A taky je to kluk. Vždycky jsem chovala holky, takže kluk mi nikdy na mysl nepřišel. Jenomže v době zrodu mého snu mi na mysl nepřišel žádný kluk, takže to mě tak trochu omlouvá. Možná bych mohla být ke klukům trochu tolerantnější…

Takže – žádné chcete mě, výzva na netu… My ho chceme!

A basta.

Spadla klec.

6 thoughts on “Splněné přání, ale trochu jinak”

  1. Černá wiewiorka děkuje a bude se pravidelně tázat na zdraví výše uvedeného potkánka…původne jej měla zlikvidovat dle příkazu svého načalstva…leč s postupujícím věkem a kazícím se zdravím se s ní stala moc měkkosrdcatá wiewiorka, tak hledala a telefonovala a otravovala, až potkánkovi naštěstí hodné a milující majitele našla ….hm dali li by bozi aby se všenek i ušního čehosi zbavil….a mnohých let se ve zdraví dožil. Potkánkovi zdar! Mimochodem jakpa se menuje?

  2. potkišova story 1Dobrá ráno, jsem slavná Czarna Wiewiorka a jakožto dodavateli potkánka jest mou milou povinností uvésti na pravou míru jeho příběh. Ocásek natřásám, štětičky ježím a již jest zde:Kdys též jsem potkanův chovatel byl, leč klecí již nemám a ani protoru, víceméně. I jakožto pracovníka muzejního navštívila mne jednoho dne naše stárnoucí paní asistentka, stvoření to hodné a milé leč jako Goro u Tokia zmatené a poněkud ehm – vím že by to gentleman o dámě říci neměl – mentálně jednoduché. Že prý má doma krysu a potřebuje ji odchytit. I informoval jsem ji, že krysu doma nač chytat, nejlépe ji – dle mých osobních zkušeností – zkrátka odstřelit. Jelikož však na svém trvala, dva veliké sklopce – kovový na malé šelmy a dřevěný na velké hlodavce – z mého rozsáhlého skladiště si odnesla. K mému překvapení druhý den ráno sklopce oba na schodech do mého veverčího doupětě v podstřeší muzejním umístěny byly. Říkal jsem si sic, že to jest věru nespolečenský způsob jak mi vyjádřiti svůj dík za zapůjčení jejich – hodit mi po ránu na schody dva takové těžké krámy a sbohem, táhni si je do skladu sám – ale jsem již u ní zvyklý na daleko vypečenější výstřelky. I srovnal jsem si sklopce do nichž vidět nebylo, že je poberu až půjdu po chvíli zpět nahoru s lednice, s párečky lahodnými ku snídani, nikoliv s báglem na hřbetě. To jsem však netušil, že v jednou z nich je zavřen potkán, jež prchne, což se událo. Dle karmického řetězce následovalo zjevení bílého potkana, jehož se nám po nějaké době, neb terén 1. patra muzea kde prchl je dosti nepřehledný, četnými velikými skříněmi a dvěmi lednicemi vyplněný – a co je ve skříních vědí již jen duchové dávno zesnulých kustodů, kteříž zde našimi předchůdci byli, podařilo uzavříti v několika zdejších místnostech a tak jeho pobíhání a hlodání omeziti. Byly opět rozmístěny sklopce, leč bez účinku, neb potkiš se zabydlil v motorové části obřího mrazáku (mrazíme v něm dodané mrtvoly před preparací). Zkoušeli jsme celer, špek, všelicos, nakonec se chytil na směs toho všeho, ble. To jsem již kontaktoval zdejší Stanici mladých přírodovědců jež byla ochotna potkiše převzít, leč k hadům co krmení. To byla tuším středa. Bylo mi potkiše líto neb si užil své a snažil jsem se by si jej převzali původní majitelé na něž jest zviřáto zvyklé, neb zhovadilým se jevilo mi takto se jej zbavit. A tu jsem se dozvěděl zbytek děsivého příběhu. Naše paní asistentka spáchala další se svých mnohých rozmarností, o nichž by se opravdu dala natočit úspěšná komedie (leč pokud s někým takovým budete musit žít či pracovat pak časem zjistíte že v reále se jedná spíše o černou komedii postupně se měnící v psychologické drama končící brutální vraždou, a snad i lakonickým oznámením v černé kronice „Pachatel vraždy při obraně proti zásahové jednotce neustále vykřikoval – již žádné potkany nevypustíš, cha cha cha – načež musil býti humánně rozstřílen. Zjistilo se že již delší dobu byl značně psychicky labilní z neznámých příčin“).

  3. potkišova story 2Nuž, ona přijala totiž v dnešní době do podnájmu bandu studentíků bez kauce. Jak by zoolog řekl, „zachovali se evolučně zdravě a maximalizovali svůj prospěch“. Napřed vybydlili dotyčnou lokalitu, pak si zde zavedli chovy psů, krys, potkanů a další havěti, následovaly logické problémy se sousedy kteříž jsou měkosrdcatější nežli Čzarna wiewiórka, jež se mezi jistým nepřizpůsobivým etnikem naučila tyto spory řešit odchytem dotyčného beze svědků na klidném a tmavém místě (velmi se mi osvědčila sklepní kóje), zde spoutáním a promyšleným zbitím. Jelikož jsem studoval zajímavé a poučné zvyky toho etnika troufám si říci že znám dobře postup při osídlování nových lokalit a ten se od studentského zase tak statisticky významně neliší (1.vyrvání vany a topení a jejich přemístění do Sběrných surovin, 2.prodej umyvadel a záchodových míst, 3.připojení se na sousedův elektroměr, 4.vykradení sousedních sklepů a balkonů, 5.vytvoření improvisovaného pisoáru na odpočívadle schodiště, 6.zavedení chovu psův v bytě jakožto potravinové základny, 7. rozštípání veškerého dřevěného zařízení bytu na podpal táboráku, jež je následně zřízen před dmome a kolem něhož se provozuje proslulá lidová tvořivost a folklor tohoto etnika). Osobně zasahuji svépomocí již v kroku 3. Nuže, zde po až po naplnění kroků 1, 2, 3 a 6 následoval zásah kompetentních orgánů (někdy to bývá až pořární jednotka) a přesun oné chamradě buď pod nejbližší most či k jiné podobně dobré a jednoduché ženě. Problémeček se však naskytl vzápětí, když ona dobračka naznala, že na nájmu je dluh přes 20 000 kč a že zařízení bytu je ve stavu jako po nájezdu Mongolů (s čímž každý kdo zná studenty či tato etnika prostě dopředu počítá). Korunu všemu nasadilo zjevení se „krysy“. Czarná wiewiórka se osobně přiklání k hypotéze, že nešlo o únik, ale o formu pomsty za urychlené vystěhování. Hypotézu tuto jeví se potvrzovati i factum, že po telefonické urgenci do schránky záznamové „zapomněli jset si u mně krysu“ již číslo nadále nebylo dostupné…Nuž, a zbytek příběhu již znáte. Již ke mně pracovník stavnice s přenoskou razil, již potkan na mále měl a zle to s ním vypadalo, a krajta na Stanici se těšila na chlupatý hamburger. Marna byla má intervence že potkiš je přítulný a zbytečno jej zkrmit, nechť jej někomu z dětí dají. Líto mi chudáka bylo, neb lidé na něž spoléhal jej krutě podrazili a navíc k ošklivému žertu zneužili, a nyní v tlamě smrduté hadí skončit svůj krátký a neradostný život měl. Tu mne Duch svatý osvítil a takto pravil ku mně:“Kojotovi zavolej“. Czarná wiewiórka za dobrý nápad to neměla, neb když naposledy Kojota před drahně lety navštívila, ač devítkou ostře nabitou ozbrojena byla, neměla odvahy překročiti práh jeho dungeonu, neb cítila neomylně, že odtamtud se i Crocodylus porosus či Tyrannosaurus rex vyřítiti může, a Kojot sám působil že je již oběma nohama v jiném světě. Dále, špatné zkušenosti s dosažitelností jeho jsem měl, a možností mnoho bylo, že se nedovolám jemu, od kocoviny přes hospitalizaci až po sežrání havětí – a potkiše pronto bylo nutno řešiti. Leč Kojot ozval se okamžitě, střízliv a příčetný, a o potkana zajímal se informovaně. Nuž, svěřil jsem potkiše do rukou Kojotových a odpálkoval chlápka, který už dole před vraty muzea s krabicí na svůj hamburger stál. Jelikož jsem zrovna do Brna cestu měl v jakési galantní záležitosti, potkiše jsem s sebou vzal. Slíbil jsem si, že pokud Kojot cukne zastřelím jej i to asistentské éro bazukou. Leč mužem se býti prokázal na svém místě a potkánek se tak k dobrým lidem kteří jej mají rádi dostal (já v nejlepším případě doufal že jej někomu přejadí a ono toto..). Nezbývá mi než popřát Strandymu, který si už užil zlého na několik životů aby se mu logicky již jen dobrá karma hrnula a aby byl vymazlen a vykrmen až nakonec v míru a pokoji zesne co stařešina důstojný početného klanu potkaního, amen. Jen jsem k čertu nevěděl že má jakýsi ušní svrab, a jesli mi vypadají štětičky a vyloučí mne proto ze Svazu Moravských veverek, najdu si ty studenty a zmučím je před smrtí jak jako na exkurzi v Abu Ghraib, a na své olysalé uši si pak nasadím preparovanou lebku prvého majitele toho potkiše jakožto čepici…PS: Jestli bude Strandy kousavej řekněte mu že přijede zlej černej strejček a odveze ho krajtě!

Komentáře nejsou povoleny.