Není pravých cest

Ve stovkách knih různých duchovních odvětví se setkáte s tvrzením, že právě jejich cestou se dostanete nejdál, protože jejich cesta je pravá, dosáhnete skrz ni osvobození, osvícení a sladkých odměn v podobě, které daný proud akcentuje. V podstatě si můžete vybrat od těžkého průmyslu ke službám, všechno to však má být klíč k něčemu dalšímu.

Takže – buď všichni kecají nebo mají všichni pravdu.

Dovolme si být na chvíli černobílí. Mají-li všichni pravdu a tuto tezi potvrzuje to, že každý někde zakotví a to považuje za pravdu či nejlepší z možných cest, pak neexistuje pravá cesta a není důvod kolem duchovních vůdců, peněz, majetku a schopností dělat takový humbuk.

Protože zůstanete jen vy a každý vůdce i hromada peněz bez vás neznamená nic, s vámi ale také nic, protože kdekoli jinde dostanete to samé.

Klíč je tedy ve vás a nikoli v cestě. Může-li něco člověka posunout, cesta to rozhodně není.

Je to totiž člověk sám…

9 thoughts on “Není pravých cest”

  1. Vynikající úvaha. Co povíš na tohle? Stojící člověk se neposune. Aby se mohl posunout, musí SÁM vykročit. To je pravda. Ale musí mít KAM vykročit. Tedy na cestu? Kde je klíč teď? [mrk]

  2. Vykročí kamkoli, protože nebude omezen iluzí „pravé“ cesty jako konkrétního jediného správného směru. Koneckonců, kdo tvrdí, že cesta existuje? Kultura? Co takhle stání na místě, v jediném bodu a prožívání iluze času a prostoru? Je to cesta? Vždyť cestou můžeme právě označit zkušenosti jedince, některé směry říkají, že cesta sama je cílem, tudíž zkušenosti jsou cílem. Ale to je spíš na delší úvahu. Musím se přiznat, že jsem tu delší úvahu měla na papíře a po krátké úvaze jsem z ní udělala tohle mikroblognutí. Pořád si myslím, že jsem udělala dobře, když jsem nerozplizla text do úvah o cestě a tak se toho budu držet i v komentářích, jo? 🙂 /mrkmrk/

  3. Doma říkali „jdi svou vlastní cestouJe to tvůj život, nenech si ho brát.“Život mě učí – zjednoduš to! —————————————Hledím li do zrcadla vím, že nekoukám na sebe a nemám na mysli deformovaný odraz způsobený zvlněním křemenných krystalů nekvalitního válcovaného skla. Hledím li do zrcadla, vidím odraz představy – směrem k lepšímu – horší se snažím nevidět – při aktivitě měnit. Skutečné hledané ono se nachází v názoru mého okolí, v jejich myšlenkách – pro příklad situace – dnes často na pořadu: Je to normální, jak se tento člověk chová? Odpovědí je hned několik. Tak třeba 1.Není – je to uchyl. 2.Je, ale mě se jeho jednání líbí. 3.Tak tohle je „u nás“ naprosto normální, tvrdí třetí. Tak kdo nebo co je vlastně normální, ptám se já? Protože už sebou neseme dost informací značně zakódovaných jaksi v sobě, nedovolíme si vůči okolí,(na kterém jsme chtě nechtě závislý) všechno. Proto se ptáme a dostáváme „rozřešení“. První názor zamrazil. Druhý názor na chování byl průměrný – ušklíbl jsem se. Tedy na prstíkách: Třetí spolu s druhým převálcoval první názor…. Proto musíme komunikovat. Pokud se člověk dostane, (přebírám) ze své cesty – pozná to – ztratí spokojenost, drbe se a ptá. No vida – otázky blow jsou na světě. Jsou mezi námi.

  4. 2Flee:Co na to říct? Jednoduché věci nebývají vždy pravdivé. Tvé verzi nutnosti komunikovat rozumím, jenom nevím, jak ji v praxi spojit s nasloucháním.

  5. @Flee: Domnívám se, že hledané ono právě v myšlenkách a představách našeho okolí není. Pokud si ovšem své okolí člověk nevytvoří sám : )Často si ho tvoří nevědomě. Ale v každém případě okolí je obrazem nikoliv zdrojem nás samých. Pokud je okolí „zdrojem“ a směruje nás, jsme vláčeni.Některé názory říkají, že ono hledané se nachází v našich snech a nejhlubších přáních.

  6. @Lucienne“…buď všichni kecají nebo mají všichni pravdu…“Platí obojí – je to otázka úhlu pohledu, volby. Co myslíš?Souhlasím s Wu – aby člověk mohl vykročit, musí vědět KAM. Nevykročí všemi směry najednou, musí si některý směr zvolit, vědět, co chce…

Komentáře nejsou povoleny.